Retro United

Určitě to není poprvé, co jsem se setkal s nápadem sloučit herní bloggery, zejména ty orientované na starší hry, aby vytvořili nějakou jednotnou platformu pro všechny zájemce (retro)gamingu. Výchozí úvaha je prostá. Webů pro současné hry je plná náruč, avšak nejrůznější retrovlny (ale i třeba nové hry pro mobilní telefony) vysloveně volají po tom, aby někdo hry popisoval s hlubšími znalostmi a s rozhledem, než se tomu děje u běžných herních magazínů (cílených na patnáctileté hráče). Jmenovitě včera jsem narazil na takový nápad u Sledgehewera na jeho blogu, resp. fóru. Jelikož se mi nápad jako takový zamlouvá, vyplodil jsem k tomuto tématu text, který přetiskuji u sebe na blogu pro případ, že by to někoho zaujalo. Jednoduché to ale není, to ne. Není čas být naivní a jen nadšený.
***
Sám jsem se totiž už v minulosti pokoušel udělat jakýsi herní specializovaný portál - rpghry.cz. Posléze mne moje grafomanská činnost natolik vytěžovala, že jsem přesunul své soustředění čistě na své osobní hraní. Přesto jsem ale pořád toužil po komunitním portálu (pro RPG hry), který by byl tvořený obsahem zvenčí. Poslední pokus jsem udělal v rámci vytvoření RPGhry.cz na Google+, kam jsem chtěl jen dávat odkazy na články z webu, s minimálním nebo žádným komentářem. Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré.

Problém je samozřejmě v počtu lidí. Můj nápad mít jedno místo koncentrovaných novinek totiž vyžaduje, aby na tu samou stránku dávalo odkazy více lidí, než jen já. Ve finále jsem měl v plánu udělat stránku, která by agregovala sociální sítě, přičemž "redaktoři" by jen dávali na své G+, Twitter, Facebook nebo jinou síť doporučované odkazy (případně i s komentářem) a s patřičným hashtagem. Agregátor by pak denně (či jednou za hodinu) prolítl účty redaktorů na všech sítích a co by mělo hashtag, to by se zobrazilo na hlavní stránce.

Výhoda tohoto řešení je závratná - při dostatečeném počtu "redaktorů" je skoro bezpracné opatřit jakýkoliv příspěvek pouhým hashtagem navíc - a server může přetékat zajímavými informacemi, protože každý redaktor sleduje to své, kdy jen hashtagem provádí výběr.

Tohle ale nebude fungovat u retrogamingového portálu, protože je to mnohem širší téma a krom prostých hashtagů by se musela zavést také nějaká kategorizace (více druhů tagů?) a tím se věc začíná komplikovat.

Zamyslel jsem se. A tohle je to, co mne napadlo:

Úplně v první řadě je nutné si určit cíl a smysl projektu. Pokud by mělo být cílem mít na jednom místě zajímavé články, osobní sondy, mnoha blogerů, přičemž redakční činnost by byla jen výběr článků... to je celkem jednoduché k realizaci, ale význam je skoro nulový. Těch blogerů sice není málo, ale už nyní mám v RSS všechny podstatné a takový portál by byl jen zbytečná duplicita. Navíc by takto pojatý projekt byl hodně uzavřený, chodila by tam stejná sorta lidí, co by se plácala po ramenech. Neříkám, že je na tom něco špatného, ale spíš v tom nevidím žádný přínos. Dtto psát recenze na nové hry staromileckou optikou nebo opačně - je to určeno pro příliš úzkou skupinu čtenářů, kteří stejně naše blogy sledují.

Dle mého názoru již nyní žijeme v době, kdy se staré hry (ale i starý hardware!) dostalo do obecného podvědomí více, než si možná myslíme. Gamifikace jinak neherních produktů, interaktivní stránky, sociální sítě, filmy, televize - prakticky na všem lze nalézt souvislosti, které vedou ke kořenům počítačů, jako interaktivního média, stejně tak jako ke kořenům her. Podle mne by bylo přínosné analyzovat současné trendy a nacházet právě tyto souvislosti. A teď nikoliv proto, abychom ukázali, že "to už tady bylo a lepší", ale spíš jenom dávat lidem informace, že ten blbej telefon, co mají v ruce, má hry přibližně ve stejné kvalitě, jako Atari 2600. Proč ale lidé tyto hry hrají na telefonu, ale ne na originální konzoli? V čem se tyto hry liší? V čem je jejich motivace? Jak se změnila cílová a věková skupina hráčů? Nechci tím říci, že web by měl obsahovat suché analýzy. Chci tím říci, že zde existuje nevyužitý prostor, který by mohl zajímat mnohem širší publikum. Bral bych to jako obecně mediální projekt, který by měl kořeny právě ve starých hrách.

To samé hardware. Po bouřlivých devadesátých letech pozorujeme, že se výrobci HW opět uchylují k unifikovaným řešením (CPU, GPU), tedy že kopírují prastaré koncepty dedikovaných čipů. Vedle toho ale existují softwarové (a pro telefony jsou i hardwarové) frameworky pro programátory, kteří pak mají jistotu, že jejich programy poběží stejně dobře na mém PC, stejně jako na sousedově. Výkonu je habaděj, že skoro nemá smysl optimalizovat a to přesto, že je k dispozici unifikovaný HW (konzole), tak SW. A co staré dobré hry na cardridgích, které zkrátka musely být programátorsky bezchybné a když nebyly, byl to průser? Nástup HDD v moderních konzolích zlomil roky budovanou prestiž konzolových her... opět zde vidím obrovský prostor pro komentáře HW i SW z neherního hlediska a tím uspokojit nejrůznější geeky, ale i laiky.

Dále - hry samotné, jako ekonomický model. Porovnávání prodejních čísel dnes a dříve - rozdíl v reklamě, demoverzích, merchandisingu, dopad na společnost. Je to jen další téma, na kterém se snažím demonstrovat, že informací je na internetu sice přehoušle, avšak jejich analýza a dávání do souvislostí je něco, co tady zoufale chybí (resp. některé zahraniční weby to celkem umí, gamasutra, rps atd.) a může to koexistovat s klasickým herním webem typu Games.cz, aniž bychom si brali návštěvníky. Jelikož jsou hry můj hlavní obor (i když nedělám zdaleka jen retro), mám denně spousty malých postřehů, které se tu a tam snažím dávat na G+ nebo Twitter, ale co mne demotivuje je fakt, že by mne nejprve musel někdo znát a "oblíbit si mne", aby moje posty vůbec četl a něco si z nich odnesl. Určitá mez odosobnění (tj. ne blogování) a zařazení zajímavostí na portál, tvořený desítkou nezávislých lidí by pomohl tyto souvislosti mezi informacemi vypíchnout.

Obecně - úplně nejlepší by bylo začít něčím, o čem se ví, že to funguje. Já mám takové vzory, jako je třeba magazín Retrogamer nebo Killscreen (oba vřele doporučuji, koukněte alespoň na nějaké demo PDF nebo v horším případě web). Ty jsou totiž psané dospělými lidmi pro dosplělé lidi. Tohle je to, co na našem webu prakticky neexistuje.

Jak jsem naznačil dříve - jsou tady projekty jako oldplayer.cz, částečně se o to někdy snažím i já - ale i tak nelze upřít, že jsem spíše nechtěné dítko Mamouliana, které se podvědomě překonat svého otce. To říkám na rovinu - entita Dave de Sade není stejná bytost, jako David Kubec. Jistě, sdílíme spolu opravdu mnoho, ale zdaleka ne všechno. A bohužel pro mne - Dave de Sade není ten, který by se chtěl hrami zabývat odborně. Je to ten, který hry kritizuje, že nejsou zábavné z JAKÉHOKOLIV důvodu, který může být čtenáři neznámý, či mu může přijít absurdní, pokud neprošel stejnou školou prvních Excaliburů a Score. Vedle toho jako David Kubec se snažím najít odpověď na otázku, čím je definovaná zábavnost her. Proč někoho baví to a jiného ne? V čem se ty dvě lidské bytosti liší? Nejen ve smyslu vztahu k hrám, ale co jejich rodinný život, zdraví, psychické zdraví, dětství, zájmy, práce? Vidím v tom opravdu hluboké souvislosti a z tohoto bych chtěl využít. Napadlo vás třeba, že Animal Crossing by se dal realizovat i na VIC-20?

A nezapomínejme na "new age retro". Stejně zaujatě, jako dokážu psát o Amize, můžu psát i o Playstation 2. Opět je zde prostor pro mladší pisatale, kteří nezažili Amigu - možná, že Playstation 1 byla jejich první herní mašina a na Playstation 2 koukají, jako na zjevení ještě dnes, třináct let po vydání. Jak budu na Playstation 2 vzpomínat já a jak Sledge? U kterých her predikuji status kultovnosti? Přijde někdy čas, kdy někdo "zapomene" na Dooma, i když FPS žánr se má čile k světu?

Co rozhovory se současnými hráči? Co někoho poprosit, zda by se někdo zúčastnil experimentu a hrál by třeba na ZX Spectru nějakou hru, přestože se sám narodil až v roce 2000? Jak ty hry vnímá? Budou ho bavit? A co obráceně - donutit někoho starého (ideálně "vysloužilého" hráče), aby si zahrál nějakou novinku? Jak ji bude posuzovat? Co se mu na ní bude líbit a co ne? Velice mne třeba zaujal článek o vojákovi armády USA, kterému dali na test Call of Duty. Ten chlápek v jedné větě vystihl hru lépe, než všichni odborní recenzenti dohromady ("It's a gun porn, nothing else"). Jak by (ne)hráči současných mobilovek vnímali staré hry?

Je v tom hromada psychologie a téma starých her je ideální v tom smyslu, že jde o obor dynamicky se vyvíjející, tj. že většina lidí, co toto médium stvořilo, je pořád naživu a kořeny této zábavy (v masovém měřítku) jsou součástí naší paměti.

A dále - každé umění musí být vnímáno subjektivně a od retro portálu bych očekával střízlivé texty, které budou v principu v rozporu, aniž by mělo jít o hádku, ale čistě jen vyjádření názorů. Líbilo by se mi, kdyby bylo dané nějaké téma (třeba prodejnost her v roce 1990 a 2010), které by mělo svou faktografickou část (analýzu) a následně názory jednotlivých redaktorů. A nemusí jít samozřejmě jen o seriózní věci, může jít o názory na tak abstraktní věci, jako je dojem ze skákání v herní sérii Super Mario (všechny díly). Pro jistotu zopakuji - hry jsou zábavné a měla by být zábava o nich psát. Aby to ale nebyl prostý copy-paste z osobních blogů, redakce by zodpovídala za obsah a témata, kterážto ale bude sama vybírat. (Mimochodem - o něco takového se pokusila Kultura Kriplů, ale dle mého názoru jich na to bylo čím dál méně a byli si hodně podobní v mnoha zásadních otázkách).

A to nemluvíme o fenoménu fanbojů, tedy Nintendo vs Sega, Amiga vs Atari, PC vs konzole - odvěká to bitva uměle vyvolávaná marketingovými odděleními za zvýšení prodejů. Proč tohle vůbec funguje? Proč jsou lidi tak blbí, že se dokážou do krve (alespoň na těch internetech) pohádat o tom, zda jim vyhovuje více gamepad nebo klávesnice? Jaký by byl střízlivý pohled na věc? Není to třeba o tom, že ceny konzolí i PC hardwaru jaksi korelují s příjmy cílové skupiny, aby šlo o dlouhodobou investici, tj. že si průměrně movitý hráč prostě nemůže dovolit živit dvě či více platforem najednou? Jak tomu bylo v letech osmdesátých, kdy vznikaly tuny dedikovaných a často jednoúčelových automatů?

Další kapitola či téma - arcade hry. Loni jsem měl moc pěknou přednášku o smrti ve hrách (brzy se její výtah objeví u mne na blogu), kde jsem mimo jiné odhalil, že vhazování mincí do automatu je to samé, jako dneska mikrotransakce, případně placení za World of Warcraft. Avšak design současných her se podstatně liší od těch automatových, anebo neliší? Jak u čeho, že ano. Takže bych si s chutí přečetl článek nějaké experta na arcade hry, který v ideálním případě dobu prožil na vlastní kůži a může mi poskytnout například náhled do jeho tehdejší peněženky a jak to měnilo jeho postoj ke hře. A doplnit to nějakým rozhovorem samotného vývojaře oné automatové hry, jak uvažoval při designování obtížnosti, aby zachoval motivaci hráče vhodit další minci. Je zde korelace s designem současných her s mikrotransakcemi?

A tak dále, a tak podobně. Já vidím hry za vším a všechno muselo někde začít. Byl to Magnavox Odyssey, který dostal hry do domácností a o třicet let později hrajeme Angry Birds na dotykovém display a to vše na neporovnatelně výkonnějším HW - ale design hry se od Odyssey her skoro neliší, že? A co ty obří dotykové obrazovky, používané třeba ve zprávách v televizi? Začlenění interaktivity do takovéhoto média mi přijde zajímavé. Nemluvě o těch mnoha tickerech, ve kterých dole plují zprávy, asocující sociální sítě a podobná moderní média. Věděli jste třeba, že ředitel nové televize Déčko vyčlenil 50% (!!!) rozpočtu do internetového portálu, kde hlavním prvkem budou hry? A jako hry to asi budou? Jasně, flashovky. Ale jaké mechanismy to budou, aby byly pro děti? No, bude to zřejmě vykrádačka starých her z osmibitů, těch nejjednodušších, protože ty se dají snadno hrát i v dětském věku. A když to rozšíříme - staré hry mívají takovou tu magickou a instantní hratelnost, kdy vám stačí pět minut a pobavíte se, zapotíte se... ale dosáhnou i v takové primitivní hře HI-SCORE je umění, které vyžaduje hardcore nasazení celého pařana (pařanky). Co třeba hra Kaboom na Atari 2600 - rozebrat taktiku hráče, aby dosáhl nejvyššího score? Co třeba strategie v PacManovi, kdy duchové různě zrychlují při zatáčení a když to hráč ví, může toho využít ve svůj prospěch.

Staré hry jsou unikátní nejen jaderným nápadem, ale jsou také překvapivě chytře navržené, jako celek. Hraju občas na čínském klonu Atari 2600 a dost často je to jen taková haha legrace hraní, abych to oprášil. Pak si ale řeknu, že překonám skóre kamaráda třeba v Keystone Capers - a ono je to tuhý jako prase! Ale po několika hodinách hraní jsem nějakou taktiku našel. Oprášil jsem ty mozkové závity, které jsou za posledních patnáct let silně nevyužité a zjistil jsem, že pořád v sobě mám toho ducha pětiletého dítěte, které poprvé vidí hru a jediné, co ho zajímá, je překonat skóre staršího bratra, i kdyby u toho mělo sedět do rána. A to je mi kurva přes třicet, je to normální?

Je. A právě proto bych si chtěl o takových věcech počíst, u nějakých unikátních souvislostech, o kterých jsem dosud nevěděl. Ideálně bych chtěl takové souvislosti i odhalovat a psát o nich.

Ještě jsem chtěl dodat jeden argument pro existenci projektu – my s tím věkem okolo 25-35 jsme s hrami vyrůstali v podstatě od dětství. Jistě, že i v osmdesátých letech lidi hráli hry a bylo jim třicet – jenže oni začali třeba až ve dvaceti vůbec poprvé hrát, protože do té doby hry nebyly zas tak rozšířené. Po nás už nikdy nebude nikdo, kdo by vyrůstal ve světě bez počítačových her. Jsme děti dětí, které prožily dětství bez počítačových her. My už svým dětem nemůžeme říkat "nehraj pořád ty hry, co z tebe bude ve třiceti", jak říkali naši rodiče nám. My jsme s hrami vyrostli a žijeme pořád, ba dokonce se hry masově rozšířily – v různých formách – do většiny oborů lidské činnosti (i když bychom hovořili jenom o interaktivních výstavách). A my jsme ještě prožili léta kvasu, boom her, byli jsme opalováni v epicentru výbuchu her, pořád jsme ještě stihli zachytit velkou část záře opojení (u mne díky tomu, že v Československu prostě nebyly konzole a nástup počítačové techniky a her jsem prožil asi s desetiletým zpožděním – leč o to rychleji jsem to dohnal ;). To mi přijde jako dobrá záminka ;).

Tohle všechno, co jsem doposud napsal, by byla podle mne jedna z možných cest, která by měla šanci na život. Jako každý obor lidské činnosti, i žánr retra se vyvíjí. Jeho postavení ve společnosti se mění z okrajového na masový, jen v jiném kabátě. Velká výhoda retroher je v tom, že bude pořád o čem psát, dokud budou vycházet nové hry - takže hovoříme o horizontu desítek, ne-li stovek let, než lidstvo na počítačové hry dočista zapomene, aby nemělo smysl o nich psát.

Druhá možnost, která mne napadá a která by také mohla být životaschopná, by byl parodický web. Zcela přiznaně a s nadsázkou psát o nových hrách v kontextu starých a naopak. Mělo by to dvě strany mince (oldfarts vs newfags) a aniž by muselo jít jen o nějakou kritiku současných her, mohla by se dělat sranda skoro ze všeho, třeba po vzoru UK Resistance nebo fake accountů na Twitteru ála @petermolydeux, @kazhiraiceo nebo @reggiefillsnoa . Co se snažím říct je, že hodně milovníků retra bere svůj koníček vážně - což je v pořádku - ale to jim právě dává možnost smát se sobě samotným.

Humoristický web by mohl kritizovat nejrůznější tisková prohlášení, sloužit i jako paměť národa, sledovat nějaké kauzy - zejména ty, které se týkají remaků starých her (cokoliv od Duck Tales po Metal Gear Solid 3) a umím si představit, že by se na tom dalo vyřádit skutečně dokonale.

A na závěr nyní moudro otce Fura:

Kdysi dávno jsem četl celkem trefnou glosu, něco ve smyslu "Deset úrovní Amigisty". Na první úrovni je člověk, který o Amize nic neví. Na druhé úrovni je ten, který o Amize slyšel. Na třetí ji i viděl a něco s ní možná dříve dělal. Čtvrtá úroveň jsou lidé, co s mají s Amigou spojený kus svého života. Na páté úrovni už máte Amigu. Šestá - hrajete na ní hry. Sedmá - používáte ji k práci. Osmá - vyvíjíte pro ni software. Devátá - vyvíjíte pro ni hardware. Desátá - pořádáte akce, vedete portály a sdružujete lidi na nižší úrovni. Nějak takhle to bylo, teď za boha nemůžu najít originál (ani nevím, zda-li to bylo česky, googlil jsem jenom chvilku).

Na konci tohoto rozdělení byla otázka: chceš, aby se všichni Amigisti měli lépe? Odpověď: přejdi na vyšší úroveň.

Tohoto moudra se snažím tak trochu držet, alespoň co se Amigy týče ;). Když to nyní vztáhnu na nápad s RetroUnited (pracovní název, mně se moc nelíbí ;), tak to, o čem tady diskutujete a o čem píšu, je přesně ono - přechod na vyšší úroveň. Pokud hraní a blogování jednotlivců je dejme tomu osmej nebo devátej level v tomto kontextu, nyní tady hovoříme o přechodu na desátej.

S tím se ovšem pojí to, že už tady nemluvíme o něčem, co můžeme doma lepit na koleně a plácat se po ramenou. Už by to znamenalo nějaké závazky - zodpovědné redaktory, co to nevzdají po měsíci. Záruku, že čtenář zavírá okno prohlížeče nadšený a obohacený. Mluvíme tady o finanční investici, mluvíme o tom, že se musí zlanařit desítky lidí, co mají talent na psaní a chápání informací. Mluvíme tady v podstatě o fulltime jobu, který by po nastartování mohl klidně nést i dost peněz ať už z reklamy nebo z akcí.

Já jsem rozhodně pro ;). Je to koneckonců smysl mého života a i když to podle mého blogu tak možná nevypadá, za těch mnoho let hraní jsem myslím už našel i vrcholné téma, které chci zpracovat. A takovýto portál by mi hrál do karet, ať už bych na něj přispíval nebo bych jej jenom četl (a klidně bych za takový magazín i platil, mimochodem).