Pikmin 3

Pikmin. Jedna z mála her od Shigeru Miyamoto, která se mi nejenže nijak nedostala pod kůži, ale dokonce jsem ji vůbec nepochopil. Hrál jsem ji na GameCube, hrál jsem updatované verze pro Wii, líbila se mi, chvíli i bavila, ale nikdy jsem u ní nevydržel moc dlouho. Těžko říci, kde se stala chyba - bral jsem to prostě tak, že ne všechno od Nintenda musím milovat. Smířil jsem se s tím, že Pikmini nejsou pro mne a přestal jsem to řešit. Jenže pak přišel hlad.



Wii U má, stejně jako většina nových konzolí, dost velké problémy s nabídkou her. Vlastně je na tom snad nejhůř, jak kdy na tom jakákoliv konzole byla. Odsunutí většiny zajímavých titulů na příští rok (v horším případě na neurčito) je přesně ten důvod, který konzoli škodí dnes a denně. Pikmin 3 byl ohlášený prakticky společně s konzolí samotnou a hovořilo se o launch titulu. Nyní, skoro 10 měsíců od launche v Evropě jsme se dočkali. Jak hladová byla moje konzole! Pikmin 3 se nakonec stal opravdu královským chodem, který neprosviští zažívacím traktem hráče bez povšimnutí. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale zestručnil bych to takto - ještě tak deset her v kvalitě Pikmin 3 a prodeje půjdou nahoru, na to dám krk!

Pikmini mi k srdci nepřirostli, čili není divu, že při ohlášení třetího dílu jsem byl v podstatě chladný. Různé videoukázky se mi sice celkem zamlouvaly, ale neplánoval  jsem koupi. Jenže hlad je hlad a tak jsem se ke hře dostal vlastně v nouzi. A nouze naučila Dalibora housti. A ta samá nouze mne naučila mít rád Pikminy. Vlastně bych měl Nintendu za nedostatek her poděkovat, protože by mi jinak tato perla unikla.

Rychlé shrnutí - jde o nepříliš tradiční realtime strategii, jakousi kombinace akce, adventury, plánování, objevování, těžko říci jednoznačně. Za dost důležitý považuji fakt, že každý herní den je časově omezený a je pouze na nás, co z onoho herního dne vymačkáme. Pokud budete hrát hru poprvé - jako já - tak se budete asi dlouho jenom plácat na začátku hry a hratelnost bude nejvíce připomínat podivnou akční hru. Když pak trochu pochopíte základní principy a zažijete si ovládání, začnete více experimentovat s taktickou složkou. A když už i vstřebáte strategické minimum, začnete se sebejistě pohybovat po mapě a začnete objevovat opravdu fantasticky vymyšlený svět, kde všechno souvisí se vším. Takovéto hry miluji.

Jádro hratelnosti, tedy to, co fakticky ovládáme, je dětsky banální. Chodíme po světě, přivoláváme Pikminy a pak můžeme Pikminy házet na cíle. To je celé. Vtip je ale v tom, jaké Pikminy na co házíme, kdy je tam házíme a hlavně - kolik na to všechno máme času, protože po západu slunce nám všichni nepřivolaní Pikmínci prostě zařvou. Hra tak začne hned z kraje bobtnat do slušných rozměrů.

O co ale ve hře jde? Kdesi v budoucnosti v roce 20XX se na planetě Koopai již nedá žít pro fatální nedostatek potravin. Mnoho sond bylo vysláno do širého vesmíru, ale zatím jen jedna se vrátila s tím, že našla planetu s dostatkem jídla pro lid Koopai. A tak se neohrožená posádka ve složení technik Alph, potravinová specialistka Brittany a kapitán Charlie, vydává posbírat vzorky.

Bohužel, loď z nepříliš známých příčin havaruje a naše posádka se ztratí. Mezi rozbité součástky lodě patří také kosmický pohon, takže není možné odletět domů. Hru začínáme jenom s jednou postavou, ale jak asi tušíte, brzy se tři přátelé opět sejdou a začnou společnými silami objevovat nejen planetu, ale také záhadného kapitána Olimara, který by mohl být klíčem ke kosmickému pohonu.

Pikmini recyklují skoro všechno - toto je první boss ;).

Každý herní den musí naše posádka něco jíst. Když dojde jídlo, máme tady GAME OVER. Jídla není nikdy dost, takže musíme zkoumat naše okolí, abychom našli více. Vedle toho se staráme o naše Pikminy - množíme je pomocí nalezených semínek, ale také likvidací a následným pojídáním nepřátel. Zde se objevuje jeden z klíčových strategických elementů - Pikmini jsou pěti druhů a podle toho, jaký druh dotáhne zdechlinku do domečku, takový se namnoží.

Když máme dost jídla i Pikminů, vydáváme se na tůry po okolí. Postupně odhalíme, že někde se dají postavit mosty, přesunout větve nebo posunout nějakou vyhozenou krabici a tím si zpřístupnit zcela nové lokace anebo si jen udělat zkratku. Úrovně jsou velmi rozlehlé a jsou navržené tak, abyste museli využívat schopností všech Pikminů. Na začátku hry máme k dispozici jen červné, později pak kamenné a elektrické žluté. Z toho vyplývá, že pískové, skleněné nebo elektrické překážky můžeme zničit hned a posunout se tak dál. Nemluvě o tom, že každý druh Pikmina je jinak platný v boji a je i jinak rychlý.

Později ještě najdeme létajícího a vodního Pikmina - v ten okamžik nám už hra neklade překážky enviromentální, ale začnou se objevovat celkem komplikované puzzly. Část z nich vyžaduje spolupráce dvou i tří postav, některé jsou vysloveně poziční a dumací, kam se přesně postavit, aby hozený Pikmin dopadl na trampolínu a z ní pak někam jinam. Je to zhruba tak v polovině hry, kdy vám dojde, že leveldesign je naprosto briliantní a nemá ve svém oboru konkurenci.

Úrovní není mnoho, ale jsou rozsáhlé. Jak se do nich vracíte s novým druhem Pikminů, nacházíte souvislosti jednotlivých staveb, vodních toků, ale vlastně i nepřátel. Teprve když jsou všechny hlavní překážky otevřené, uvědomíte si, že chodit s jednou postavičkou je zoufalé plýtvání časem. A tak začnete rozdělovat Pikminy do tří úderných jednotek. První bude červenožlutá, klasická pozemní, primárně útočná. Druhá bude fialovočerná, tedy bourací a nosící. Třetí bude kombinace zřejmě modrofialová pro zkoumání vodních toků. Zastavíte si hru, rozdáte příkazy kdo se má kam vydat a pak jen sledujete výsledky své úvahy. Kdykoliv můžete samozřejmě ručně zasáhnout, přeskupit nebo tak něco. Jelikož v poli může být najednou pouze sto Pikminů, je design trojice jednotek skutečně kritický.

Všimněte si, že rozkvetlí Pikmini jsou výrazně rychlejší, než ti normální.

Větší ovoce totiž potřebuje klidně deset Pikminů, aby jej uzvedli. Některé brány jdou otevřít jen s dvaceti Pikminy. Gravitační puzzly potřebují i třicet Pikminů k úspěšnému provedení. Čili - málokdy má smysl mít s sebou jen pět Pikminů od jedné barvy - v boji toho moc nenatropí a nic moc neunesou. Tento micromanagement je navíc udělaný tak, že neexistuje jediná vyvážená kombinace barev - musíte dle toho, co přesně chcete dělat, plánovat svůj další krok. To se mi hodně líbí.

Krom toho, že jsou Pikmini roztomilí a v zásadě mírumilovní, tu a tam je potřeba sáhnout ke starému dobrému násilí. Jako akční hra by Pikmini v konkurenci neuspěli, leč daří se jim zachovat si jinakost a zároveň donutit hráče se trochu potit. V praxi o nic moc nejde - v nejhorším vám prostě příšery zbaští půlku Pikminů a vy si je pak namnožíte později... ale souboje jdou při správné taktice udělat bez ztráty kytičky (doslova). Když totiž hrubou sílu aplikujete na citlivé místo nepřítele (oko, nohy, zadeček...), vykydlíte protivníka rychleji. Jenže dostat se někomu na kobylku znamená hodně obíhání a vůbec se musíte dost snažit. Ne snad, že by to bylo těžké, je to takový Dark Souls pro děti.

Mechanika soubojů je zajímavá také tím, že Pikmini za námi běhají ve vláčku, takže ti pomalejší na chvostě dostanou  zřejmě po čuni jako první. Existuje zde možnost Pikminy upgradovat (rozkvete jim tykadlo) a tím i urychlit. Snad v každé úrovni je nějaké místo s nektarem, na který se Pikmini vrhají jak důchodce na pošťačku. Rozkvetlí Pikmínci tak tvoří hlavní šik naší armády a symbolizují i náš úspěch - že jsme je udrželi při životě déle, než ostatní. Pořád zde ale neexistuje žádný mechanismus, který by nás nutil nějak více se snažit, zemřít nám může těchto tvorečků spousta a i když to občas zabolí na srdíčku, herně je to úplně jedno.

To je také asi jedna z hlavních věcí, kterou bych hře vytknul. Je přiliš lehká. Game Over jsem viděl jenom jednou a to vysloveně kvůli vlastní blbosti (dost specifická situace ke konci hry, kterou nechci vyzradit). I když jsem se ve hře docela dlouho plácal, nikdy jsem se nedostal do vysloveně obtížné situace. Nejvíce Pikminů jsem ztratil při soubojích s bossy (celkem mi jich ve hře zemřelo přes tisícovku), ale nikdy mne to nezbrzdilo na déle než pár minut, které jsem vrazil do rozmnožování a hnedle jsem měl zase plno. Viděl jsem screenshoty, kdy nějaký hráč dorazil celou hru s méně než stovkou mrtvých - klobouk dolů... jenže hra mne nijak nenutila se snažit neumírat, Pikminů je k namnožení všude dost. Ze hry se tak stává procházka růžovou zahrádkou.

Druhý boss právě padl na kolena!

Teoreticky bych to mohl přičíst na vrub jako plus. Že je hra tak fantasticky vyvážená, že ať už začátečník nebo pokročilý, oba dva ji dohrají. Bohužel to tentokrát neuznám - této hře k dokonalosti nechybí mnoho, ale příliš nízká obtížnost mne štvala vlastně nejvíce. Protože všechno ostatní je super.

Snad jedině časový limit lze pochválit, jako plus. Je to prakticky jediná věc, která nás trošku nutí pospíchat a snažit se něco předvést. I když je zásob potravin relativně dostatek, tikání budíku nás postrkuje dopředu, nasyslit co nejvíce zásob, pobít co nejvíce breberek, objevit co nejvíce temných zákoutí a vyřešit co nejvíce hádanek. Časový element je svým způsobem frustrující, ale je to taková ta motivační frustrace. Každý herní den zakončuji s radostí a plánuji, jak využiji čas dalšího dne, jaké jiné aktivity podniknu.

Replay: Jeden z nejsmutnějších okamžiků mé kariéry. Špatně položená bomba a hnedle jsem přišel o 50 Pikminů. Neloadoval jsem.

Pikmini jsou maličkatá stvoření a přesně v jejich duchu se nese také celá hra. Pikmini jsou o detailech. Ať už jde o vtipně napsané dialogy, přesně reflektující naše konání - autoři hry sepsali desítky stránek textů, které vhodně komentují naši aktivitu (obsahově jsou texty samozřemě banální, ale jsou milé). Kdykoliv se můžeme přepnout do first person režimu a fotit krajinku a dávat to hned na Miiverse - dobře implementovaná funkce! Líbil se mi také souboj s bossem, který pod našima nohama dynamicky mění tvar povrchu, což mělo překvapivě zásadní vliv na pobíhání s houfem panáčků - skvělý nápad! Že jsem to ještě v žádné hře neviděl? (No dobře, možná ve Fracture, ale použití je úplně jiné). Anebo nepřátelé maskovaní za lístky, podvodní pasáže s rybami, vliv slunce a stínu na rozkvétání květin během dne - přesně těchto detailů je ve hře mnoho a bavilo mne si jich všímat, odhalovat a ideálně využívat ve svůj prospěch.

A po dohrání dne sledujeme animaci, jak odlétá naše raketa, jak lisujeme ovoce na šťávu, zápis do kapitánova deníku a pak se ukládá pozice... jelikož jsou tyto animace generické a opakují se (jdou urychlit, ale ne zcela přeskočit), můžete si ukrátit čas sledování replaye posledního dne na tabletu - nejeden strategický prohřešek jsem odhalil sledováním vlastní hry. A díky desetinásobnému urychlení je tento replay akorát tak dlouhý, abychom se zabavili, než se naloaduje další level. Takže hra je vlastně bez patrného loadingu. Nejsou tady ani žádné úvodní obrazovky NINTENDO ENTERTAINMENT COMPUTER EUROPE PRESENTS NVIDIA MEANT TO BE PLAYED ATI INTEL LONGSIDE - prostě se objeví nápis "Pikmin 3" a po stisku tlačíka *A* hrajeme. Vynikající! Takhle se to má dělat!

Přibližně v půlce hry vypadá můj status takto. Číslo mrtvých Pikminů je šíleně vysoké, ale co se dá dělat.

Grafika hry je excelentní. Technologicky sice nepoužívá žádné extra vymoženosti, ale je to takový ten optický trik. Drtivá většina současných her se snaží zachytit obrovský prostor kolem nás, kdežto Pikmin nám kameru zaryje hluboko pod naše kotníky. Sledujeme povrch země, kytičky, travičku, vodičku, žabičku, píseček, lísteček, kamínky... tedy měřítko, ve kterém většina současných her končí svou grafickou definici. Tak tam přesně Pikmini začínají - detailně vymodelované okolí, perfektní nasvícení, stíny, animace vody - vše vypadá velice přirozeně a hlavně nám dává pocit, že díváme na něco, co jsme ve hrách ještě neviděli. Přitom kdyby se hra přeskinovala na nějakou válečnou RTS, grafika by při zachování technologického detailu jenom horko těžko vyhovovala zajetému standardu. Díky tomu vědomí, že se díváme zblízka na zem, máme zcela jiný dojem - lepší zkrátka. I když jsou některé textury skutečně hrubé - škoda, že Nintendo nevěnovalo více péče také světu nad našimi hlavami, který je pozorovatelný jen z first person režimu, tam mohli trochu zapracovat.

Podobně bych mohl shrnout i zvukovou stránku věci - hudba je poslouchatelná, i když se opakuje, pobrukuji si její motiv během hraní, ale i když zrovna nehraju. Zurčící potůčky, umírající Pikmínci, hořící brouci - není co vytknout - celá ta technická stránka věci je zmáknutá, stejně jako audiovizuální díl.

A takto vypadá správné použití bomby - celkem nepříjemný a otravný nepřítel na jednu ránu...

Na závěr jsem si nechal krátké povídání o ovládání, neboť to je u této hry kritické. Výchozím ovladačem je tablet (mimochodem - pomocí tlačítka SELECT lze kdykoli a velice rychle přepnout na offTV režim), takže máme k dispozici celou sadu tlačítek a dvě analogové páčky - a vše je využité do mrtě. Na hře je zkrátka vidět, že úplně první impuls ke vzniku hry přišel s uvedením Nintenda 64 a jejího analogového joysticku. Totiž - lehký pohyb analogem pohybuje po obrazovce jen zaměřovacím kurzorem, kdežto pohybem naplno hýbeme jak kurzorem, tak postavou. Zní to naprosto šíleně? Ale ono to také JE šílené. Pár hodin mi trvalo, než jsem to dostal úplně do ruky - trik je ve správném používání tlačítka ZL, kterým se kurzor zamkne (na nepřítele třeba) a pak lze levým analogem chodit, aniž by se kurzor pohnul - efektivně tak můžeme obíhat kolem čehokoli a házet Pikminy přesně na cíl.

Technicky vzato - hru by asi bylo lepší ovládat Wiimotem a nunchukem, čili že bychom si ukazovali normálně ukazovátkem a nezávisle na tom chodili. Poslední alternativou je pak použití PRO ovladače, který mám taky, ale funguje vlastně úplně stejně jako tablet. Faktem zůstává, že obrazovka tabletu skutečně jen nahrazuje menu, které je tak neustále přístupné k plánování trasy, kontrole zaměstnaných Pikminů a podobně. Při hře s jiným ovladačem můžete dělat to samé, ale hru musíte nejprve zastavit a přepnout se tím do menu. Samotné ovládací schéma je tedy nezvyklé, ale rozhodně povedené. Když si zvyknete.

Pikmin 3 jsou velice zábavnou hrou a zpětně lituji, že jsem ve své době nepochopil krásu této hry dříve. Je hodně originální (přestože jde o třetí díl), docela dlouhá (první zahrání na 20 hodin bez problémů a znovuhratelnost zde rozhodně je), vyvážená, vypadá opravdu dobře, je chytrá a má i obsah pro více hráčů (split screen, nikoliv online), akorát je na můj vkus zbytečně moc lehká. Rozhodně jde o nejlepší hru pro WiiU k dnešnímu datu, což je sice trochu sarkastické konstatování vzhledem k celkovému počtu her, ale trvám na tom, že 9/10 je vhodná známka, která odpovídá nadšení a zábavě, kterou mi hra dala. Sice jsem jen jeden z mála lidí na světě, kdo ji hraje, ale proč se tím trápit? Běžte hrát!