19. 6. 2013

Nehraní her

Váhal jsem, zda-li se tento příspěvek nehodí spíše na web Gameta.cz, ale nakonec jsem usoudil, že je to spíše deníkový zápis. Zkrátka a dobře - všimli jste si, že hodně lidí se rádo dívá na hru, když ji ale hraje někdo jiný? V souvislosti s tímto již někdo dříve přišel s nápadem, že by se udělalo třeba promítání v kině a diváci by tak měli třeba dvě hodiny unikátního prožitku. Hry jako Heavy Rain by si o to říkaly, ale jistě by bylo zajímavé sledovat i akční hry, strategické, RPG, potažmo adventury. Rád bych se takového projektu zúčastnil, kdyby to někdo chtěl zorganizovat... avšak v souvislosti s tímto nápadem jsme nedávno na jedné domácí pařbě udělali něco, co ještě více prohlubuje tento pasivní princip hraní na metaúroveň.

Můj kamarád Drokk je velký fanoušek Amigy a jedna z her, na kterou má dobré vzpomínky, je titul Persian Gulf Inferno. Hru jsem stáhnul a rozchodil na Amize a docela jsme ji i hráli. Problém byl, že už před dvaceti lety si Drokk nebyl jistý, jak se hra vlastně hraje, co je jejím cílem. Podle nápisu "Explosive charges: 2" usoudil, že máme zneškodnit dvě bomby v baráku, ale nikdy vlastně nedošel do místa, kde by to mohl udělat. A nyní jsme na tom byli stejně. Někam jsme doběhli, pozabíjeli všechny muslimy (výkřik "Yamagi!" je úžasný!), ale pak nám došla munice a chcípli jsme.

Při cestování po mnohapatrové budově se dají prozkoumávat i místnosti za dveřmi, kde se tu a tam skrývají lepší zbraně a munice. Ale pořád jsme nějak nevymysleli, kam přesně jít. Vlny nepřátel se zdály být zcela náhodné a tak i na třetí pokus jsme skončili zhruba po deseti minutách bez munice. Co s tím? Samozřejmě - podíváme se na Youtube, jestli tam náhodou není nějaký longplay.

Představte si situaci u mne doma. Mám jeden LCD monitor, na kterém je napojená jak Amiga, tak PC. Takže co jsem udělal, že jsem jenom přepnul vstup na monitoru, našel patřičné video a přepnul jsem ho do fullscreenu. Díky vysoké kvalitě videa to vypadalo, že na monitoru skutečně běží hra a nikoliv Youtube. Takže jsem se chopil joysticku a tvářil jsem se, že hraji.


Jelikož znám ovládání hry, dokázal jsem pohyby joystickem dělat uvěřitelně a to přesto, že jsem video nikdy neviděl. Během pár minut jsem se synchronizoval s videem. To není zas tak těžké, protože paleta pohybů je velice omezená (chodí se doleva, doprava a když se objeví nepřítel, tak se prostě mačká FIRE). Po několika minutách by náhodný kolemjdoucí přísahal, že hraju hru, nikoliv že jen sleduji záznam.

Vrcholem byl okamžik, kdy postavička na obrazovce otevřela jedny dveře, kde byla brokovnice. Drokk poznamenal: "No jó, tu jsem taky jednou našel, ale nikdy jsem nepřišel na to, jak se na druhou zbraň vlastně přepíná". Já jsem to samozřejmě také netušil. Jenže pohledem na obrazovku mi bylo jasné, že mi brzy dojdou náboje v pistoli (ano, v ten daný moment jsem o postavičce na obrazovce opravdu uvažoval tak, jakobych ji skutečně ovládal). A že tedy budu muset nějak řešit, až se objeví hodně nepřátel. Jak přepnout na brokovnici?

Osudný okamžik přišel o několik minut později. Z obou stran se vyrojili muslimové a já mačkal FIRE jako o život. Došly náboje! Co teď!? Naprosto instinktivně jsem stiskl na Amize mezerník... a postava skutečně přepnula zbraň na brokovnici a vyčistila celou obrazovku!

Nevím, jestli si to svedete představit, ale pointou bylo, že ten jeden krátký okamžik i Drokk podlehl iluzi, že hru ovládám. Nehraní her dostalo zcela nový rozměr a přísahám, že jsem v danou chvíli opravdu zažil pocit hráče, nikoliv diváka. Nakolik by se dal tento princip rozšířit nevím, ale například v rámci E3 jsme už několik let svědky nehraní předváděných her, takže to asi není nic nového.

Později jsem koncept dotáhl ještě dál. Ke hraní ani nepotřebuji vidět danou hru, jde pouze o to, že mám odezvu v ovladači. Experimentálně jsem si do batohu ráno zabalil gamepad of Madcatz, určený pro Street Fightera. V tramvaji jsem ho pak vytáhl a začal jsem dělat tradiční čtvrtobloučky. Uvědomil jsem si, že já sám už bezpečně poznám, že se mi podařilo namačkat superkombo. V duchu jsem si představil dění na obrazovce a byl to zajímavý pocit vědět, že si dokážu sám vyhodnotit správně provedený úder.

Kdysi dávno vydal Hudsonsoft speciální hardware, kde si hráči mohli trénovat mačkání tlačítek na rychlost - malý display ukazoval, kolikrát za vteřinu jsme tlačítko stiskli. Možná by bylo vtipné, kdyby existoval podobný hardware, kde by jednoduchá kontrolka informovala, že jsme právě namačkali superkombo. Následně bychom tak mohli trénovat na pořádném hardwaru i bez obrazovky. Pitomost? Jistě, ale už jsem viděl pitomější věci.

Ale to hraní v kině - k tomu se dobrovolně hlásím!

P.S.: Teprve nyní jsem zjistil, že zbraně se v Persian Gulf Inferno mění pomocí F1-F4 a že mezerníkem se pokládají nálože. Budu moci společnost oslnit zcela novým způsobem! ;)

6 komentářů:

  1. http://speedrunslive.com/ Jestli náhodou už neznáš, mohlo by tě to zaujmout.

    OdpovědětVymazat
  2. V Japonsku mají pořad Gamecenter CX (http://en.wikipedia.org/wiki/GameCenter_CX), kde se Arino snaží pokořit nějakou hru. Je to pojímáno skoro jako reality show, hra je představena, jsou tam ukázány kameny úrazu je to komentováno a na to, že pořad má hodinovou stopáž, tak je to docela zábavné (nějakým hrám byly věnovány i dva díly).

    Zajímavé je, že jednou se rozhodli udělat GameCenter živě. Hráli v jakémsi divadle a sestřih posílám níže. Je to fakt napínavé do poslední minuty:
    http://www.dailymotion.com/video/xnf1k3_gamecenter-cx-s06e03-mighty-bomb-jack-live-somethingawfulgccx_fun#.UcLnFudZZL4

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O něco jsem se pokoušel s projektem Pařády, ale nedopadlo to moc dobře. Resp. hraní samotné je v pohodě, ale ten sestřih je problém.

      Vymazat
  3. Napadlo mě už dávno, když jsem viděl ve hře nějakou fajnovou animaci... že by stálo za to udělat představení v kině, složený z herních animaček. A vlastně proč ne i normální gameplay, když by to diváky bavilo? A mohli by to organizovat výrobci her, byla by to pro ně zároveň propagace.

    OdpovědětVymazat
  4. To me pripomelo ze na základce jsme trenovali OH, mlacenim prstu do lavice. Pak i nekdo prinesl cudliky z tramvaje, takze treninky uz byly opravdu realisticke :)

    OdpovědětVymazat