16. 1. 2012
Brány Světů
Na doporučení v komentářích v článku O Norikovi jsem sobě zakoupil jednak Zelekova dobrodružství, která jsem již v minulosti hrál a zapomněl, ale hlavně Brány Světů - údajně výjimečné dílo. A tak jsem zakoupil po jedné kopii od obojího. Musím si trochu postesknout, že knihkupectví na těchto dílech moc netrhne, neboť cenovka se od roku 1997 nezměnila. Za pouhých 85 Kč jsem dostal do ruky celkem útlý, ale lákavý gamebook. (Zelekova dobrodružství mne přišla dokonce na 45 Kč!).
Je to už několik let, co jsem nehrál žádný nový gamebook a tak možná budu působit, že se rozplývám nad samozřejmými věcmi. Je to myslím ale v pořádku, že Brány Světů budu poměřovat optikou poloviny devadesátých let, protože v této době jsem gamebookům věnoval jednoznačně nejvíce času. Jestli jsou od té doby nějaké lepší netuším, ale minimálně z české produkce by se ke mně něco nejspíš dostalo alespoň z doslechu.
Brány Světů mne skutečně překvapily svou kvalitou. Jsou chytře vymyšlené, dobře napsané a hlavně mají výjimečnou atmosféru.
Čeho jsem se bál nejvíce je příběh. Totiž, například u Lone Wolfa jsem si vždy říkal, že jde o klišé fantasy zápletku, kterou nemusím brát víc vážně, než třeba filmy s barbarem Conanem. To není nutně na škodu, svět potřebuje klasické fantasy. Jenže když vám kniha začne vykládat něco o propojování tří dimenzí skrz časoprostorové brány a vůbec megalomansky pojaté existenci, člověku tak bleskne hlavou Hvězdná Brána a začne si o dějovém pozadí myslet svoje. Tak nějak mne navnadily první řádky, kdy jsem si kladl otázku, jak lze v takto nastaveném světě budovat atmosféru. Avšak hned na druhé straně se mince otočila. Na zjevně absurdním cestování totiž vůbec nesejde. Moc se mi líbí, že autor chytře využil reálných dějin pro ilustraci situace. Jedna z dimenzí totiž spadá pod jurisdikci naší matičky Zemi, toho času v třináctém století. A tam také začíná náš příběh.
Po staletí fungovaly brány, jako propojení světů pro výměnu informací a vzdělanosti. Z hlídačů bran se stala časem organizovaná skupina, která konkrétně na Zemi časem vyústila v církev svatou. Tajemství bran bylo přísně střeženo a vyjma tří byly všechny zničeny, aby nemohlo dojít k zneužití. Avšak jednoho dne se brány odmlčely a na Zemi tak vzniklo podezření, že je něco s ostatními světy v nepořádku. Proto se skupina speciálně vycvičených rytířů vydává na cestu do jiné dimenze, zjistit, co a jak. A součástí této skupiny je také Gabriel, náš hlavní hrdina.
Musím velice ocenit, že autor naznačuje církví spravovanou dimenzionální bránu, jakési nedostupné křesťanské nebe, ze které lidstvo čerpalo moudra - tedy ekvivalent mimozemského Ježíše Krista. Myšlenka je to zábavná, vskutku. Jistě ji nejde brát tak smrtelně vážně, jak šlo brát třeba Le Serpent Rouge z Gabriel Knight 3, ale i tak je to pro logiku herního světa přínos. Dobře to navozuje určitý respekt před životem, autoritami, ale také odpor postav vůči elementům zla a hnusu. Tam, kde by se mariňák z Dooma jenom zasmál a nabil brokovnici, tam náš hrdina ztrácí soudnost, podlamují se mu kolena a dělá nevolno. V tomto směru je to bezvadně napsané, to se musí nechat.
K příběhu mám ale jednu velkou výtku, která se točí konce. Již od začátku hry je naším cílem kontaktovat třetí dimenzi, tedy najít onu třetí bránu. Neprozradím tedy snad mnoho, když řeknu, že se nám bránu skutečně podaří najít. Jenže tady je problém, že hra byla evidentně plánovaná na pokračování, nejméně 2 další knihy si umím představit. Žel pro nás - příběh je useknutý, jako psí ocas. Nejde to tak docela svalit na autora, který jistě s pokračováním počítal, ale po celkem slušně vygradovaném závěru to byla dost studená sprcha, která by v případě existujícího pokračování byla vlastně příjemná.
Svět druhé dimenze se od Země na pohled příliš neliší. Hrdina se pohybuje se zřejmým povědomím, existuje zde stejný sociální i ekonomický systém - jenom je tento svět pod nadvládou zla, démonů a masakrů. Většina přeživších obyvatel přišla o jakékoliv naděje a iluze a téměž na úrovni zombifikace se jen mátorně pohybují mezi prací na polích a krčmou. Představuji si to, asi jako úvodní vesnici v Resident Evil 4. Beznaděj, která svírá svět je hmatatelná. Při cestě potkáme několik postav, dojde k pár soubojům, ale většinu času cestujeme a skrýváme se před démony, kde by přímá konfrontace nemohla dopadnout dobře.
Pravidla hry jsou na poměry gamebooku relativně komplikovaná hlavně kvůli tomu, že je nutné hrát v klidu a plném soustředění. Několik herních detailů totiž vyžaduje počítání odehraných odstavců, což generuje v rámci žánru hůře přijatelnou povinnost. A tak se zde přiznám bez mučení, že jsem Brány Světů v pravém smyslu nehrál, ale spíše jen pročetl - aplikoval jsem jen pravidla na souboj a nosnost předmětů. Zkrátka jsem si hru přizpůsobil tak, abych ji mohl hrát při cestování v hromadné dopravě. A to při aplikaci plných pravidel nejde. I tak jsem si musel pomáhat při házení kostkou mobilem s aplikací na házení kostkou...
Když se ale pak do hry pustíte, zjistíte, že její skladba je opravdu chytrá. Jenom málo věcí je vysloveně prvoplánovitých a zároveň si jako hráči uvědomujeme svou zodpovědnost. Často jsme vyzýváni, abychom scénu detailně prozkoumali anebo ať raději potichu pokračujeme dál ve scé cestě, nikým nespatřeni. Máme často možnost navštívit místa, kam nás nic nenutí jít - s vědomím extra rizika navíc. A to je na gameboocích krásné - když pak ke konci hry je položena otázka "Máš-li amulet s fialovým kamenem, otoč na 58" si uvědomíme, že jsme strachy o svůj život minuli nejméně deset lokací, kde se onen amulet mohl vyskytovat. Motivace k znovuhratelnosti tady je.
Jelikož jsem nehrál vysloveně podle pravidel, dovolil jsem si hru spíše prostudovat, než hrát. A tak jsem si prošel několik alternativních odboček od hlavní linie, abych prozkoumal možnosti hry, co se objevování týče. A byl jsem překvapen, že hra si drží svůj standard od začátku do konce. Kolik nápověd jsem minul, kolik klíčů přehlédl! A i tak musím říct, že finální hádanku s tlačítkovým panelem jsem nevyřešil - musel jsem tedy nepoctivě vyzkoušet čtyři nabízené varianty, než jsem trefil tu správnou. Ono - v této hře se dá umřít velice snadno a prakticky kdykoli, aniž bychom na to byli upozorněni. Chvíli se zdá, že jdeme správně a najednou bum, jedeme hezky od začátku (respektive od "checkpointu", posledního čísla odstavce, co si pamatujeme). Dohrát hru poctivě tedy není zrovna snadná záležitost, ne na první pokus.
Brány Světů jsou navíc gamebookem, který je literárně pojat, jako "rychlý běh na dlouhou trať". Na pouhých 130 stranách se rozkládá celkem 400 odstavců, z čehož vyplývá, že odstavce jsou většinou poměrně krátké, ale komentují hodně událostí. Autor nezabíhá do přílišných detailů, umocňuje hektičnost cestování našeho hrdiny a pouze sem tam jakoby zpomalí a dává nám vydechnout při dialozích a popisných pasáží. Nejsem teda úplně fanoušek urputného listování, abych si přečetl tři slova a listoval znova, ale hře to vysloveně neškodí. Dává to prostor naší fantazii a interpretaci. Kolikrát jsem si představoval, co se asi doopravdy stalo a co by se mohlo stát v budoucnosti, v (neexistujícím) pokračování.
Z hlediska atmosféry ještě musím vyzdvihnout, že hra umí vzbudit paranoiu. Tedy - minimálně v rámci hry. Že se bojíme udělat špatné rozhodnutí je jedna věc, ale po velkou část hry prostě nevíme, jestli uděláme špatnou věc. Popis situace, kdy proti nám stojí nejlepší přítel s otevřenou náručí, ale z boku se pomalu blíží mnich v kápi, prostě vyvolá otázky důvěry. A navíc hra dobře operuje s faktem, že kvůli nenápadnosti v novém světě musíme chodit téměř výhradně vždy naprosto sami. Čili - ono písmenek moc knížka vysloveně nemá, ale i s omezeným repertoárem je nám předváděno velice pěkné divadlo.
Z technického hlediska bych vytknul, že nejméně jeden odstavec prostě chybí (není teda na něj odkazováno, takže to nevadí), ale hlavně, že některé odstavce na sebe textově nenavazují. Stalo se mi nejméně třikrát, že jsem šel zkoumat nějakou skříň například, ale popis navazoval, že jdu chodbou. Zřejmě zmizel kus textu, kde bych zjistil, že ve skříni je tajná chodba. Poslední výtka je k stylu hry samotnému, což je ale moje subjektivní vyjádření - hra je lineární, neumožňuje se vracet a tak se stane všechno, co se stát musí. Jdeme zkrátka pořád vpřed, což mne trochu omezuje v pocitu, že mám nad hrou větší kontrolu. Je mi ale jasné, že v takovémto rozsahu nebylo účelem udělat Daggerfall.
Co říci závěrem? Brány Světů jsou povedeným gamebookem, který si zahraju nejméně ještě dvakrát - z toho jednou to zkusím pocitvě. Má v sobě elementy kvality, které jistě potěší každého hráče. Možná jsem ale příliš zaujatý, jelikož to málo gamebooků, co se mi dostalo kdy do rukou, představovalo obvykle špičku žánru (nyní mám na mysli již několikrát zmíněného Norika, Artuše a Reginalda), kam Brány Světů míří, ale v podstatě nedosahují. Je zároveň tedy možné, že v kontextu celé šíře nabídky gamebooků jsou Brány Světů skutečně vysoce nadpůrměrným dílem. Z mého úhlu pohledu je to velice dobrý počin, o tom není sporu.
A jdu na Zeleka!
P.S.: O autorovi jménem Matt Craig se mi nepodařilo nic zjistit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Brany Svetu su najhorsim gamebookom, ktory som kedy hral, a ze som ich hral vela... Mam doma komplet Lone Wolfov (15 povodnych ceskych + 28 originalov) a vacsinu Fighting Fantasy, nejake tie Grail Questy, Norika (toho mam velmi rad) a dokonca aj detske veci typu "Vyber si svoje dobrodruzstvo", ci ako sa to volalo, ale taky odpad, akym su Brany svetov som cital len raz. Dokonca som ho odniesol do antikvariatu a ponukol ho tam za dvacku. Po roku tam este stale lezal (za desinku). Tie odkazy, ktore vyzeraju ako neuplne su zle nalinkovane, takze chyba bola aj u ceskeho vydavatela. Mozno ze original by tym padom neposobil takym urazlivym dojmom, ale texty su proste o nicom a to je jednoznacne chybou autora. K tomuto odpadu fakt nemam viac co dodat.
OdpovědětVymazat2Wolfus: Při vší úctě jste krom "texty jsou o ničem" nepředložil žádný argument. Já jsem hrál 15 dílů Lone Wolfa, 11 dílů Fighting Fantasy, Ohnivou poušť, Ve službách krále Reginalda, Magii 1, Krále Artuše a pár Vyber si své vlastní dobrodružství, ale Brány světů bych rozhodně za odpad neoznačil. Nicméně co člověk to názor.
OdpovědětVymazat2All: Napsal jsem do Walesu, abych zjistil, jestli se jedná o český nebo zahraniční počin, snad mi někdo odpoví.
Predkladanie argumentov pokladam za nepodstatne, pretoze som sem nikoho neprisiel presvedcovat o "svojej pravde". Len som napisal svoj nazor, ktory nikomu nevnucujem. Kazdy by si mal vytvorit vlastny. Vam sa knizka pacila, mne nie. Urcite by sa nasla nejaka ina, na ktoru by sme mali presne opacny nazor.
OdpovědětVymazat2Wolfus: Jen jste mohl napsat "Brany Svetu su IMHO najhorsim gamebookom ...", takto to vypadá jako zjevená pravda. Vaše doplnění beru, je to opravdu věc názoru.
OdpovědětVymazat2All: Z Walesu přišla odpověď od p. Tomáše Pečenky: "Šlo o dílo českého autora a opravdu bylo plánováno na díly. Bohužel další díly vůbec nevznikly." Takže to máme potvrzeno. Mohli bychom pátrat, kdo to vlastně pod pseudonymem psal, ale to už mi nepřijde tak podstatné a navíc předpokládám, že identitu autora má nakladatelství zakázano vyzradit.
Podle, tohle neni obsah, ve ktere by se autor vyznal Lone Wolf, je narozdil tech ceskych patlanic ethalon, ktery zalozil zarn.. Doufam, ze pan Chvalil umi designovat hry, protoze gamebooky a deskovky mu nejdou, nebudu nekoho usavovat jen protoze v nasich podminkach vubec neco upatlal a vydal mu to kamos (Klima).
OdpovědětVymazat