Hra The Goonies vyšla v roce 1985, chvilku po uvedení stejnojmenného filmu do kin. Film jsem viděl asi jen jednou v životě, ale mí bratři měli na zdi plakát a tak se v mé dětské mysli stal film mnohem hodnotnějším, než by si asi zasloužil.
Logicky pak spatření stejného loga na obrazovce malé černobílé televize Videoton způsobilo nadšené poskakování po pokoji. Budeme hrát Goonies, jak byl ten film, jak máme ten plakát!
Je to hloupé říci, ale tato hra zformovala mé budoucí já, co se týče očekávání od her jako takových. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem viděl hru tohoto typu a s ohledem na dobu vydání můžeme v klidu konstatovat, že jde o jednu z prvních akčních kooperativních adventur vůbec pro osobní počítače. Jde pochopitelně hrát i jen v jednom hráči (FIRE přepíná postavičky), ale ten pocit, že se svým bratrem ovládáme každý jinou postavičku, máme každý jiné úkoly a to vše se děje najednou na téže obrazovce? Nevídané! Fascinující!
Hratelnost je vlastně primitivní - chodíme s postavičkami doprava-doleva, nahoru-dolů a sem tam můžeme stisknout páku a to je tak všechno. Jednoznačně je tedy těžiště hry v level designu a tady se autoři skutečně vyřádili. Velice věrně přetvořili hlavní lokace z filmu a vsadili do nich úkoly, které jsou divákům filmu zřejmé a i pokud film neznáte, většinu logiky ze hry vyčtete sami. Považuji za vynikající, že se na obrazovce dějí i věci, které pro hru nejsou podstatné, ale dokreslují filmovou atmosféru - jde o různé NPC, poletující netopýry, zdivočelé ptáky paběrkujících na seschlých kostrách - zkrátka Datasoft si dal záležet na tom, aby se osmibitový počítač stal na těch pár chvil branou do světa filmu, jak je to bylo na svou dobu možné. A odvedli práci na jedničku.
A tady právě nastupuje nostalgie. The Goonies jsou dneska doslova jen shlukem čtyřbarevných pixelů, který vyžaduje notnou dávku fantazie. Pokud dneska hráč na řešení nepřijde do minuty, nemá důvod se hrou dále zabývat a díky symbolické grafice celkem chápu, že tuto minutu investovat nebude. Faktem pak zůstává, že celou hru lze projít za deset minut, takže jedinou výzvou pak je nejvyšší možné dosažené score - no zkrátka tato hra není s dnešní dobou kompatibilní.
 |
| Z té chobotnice jsem byl v pěti letech normálně vystrašený! Za to můžou ty násilné počítačové hry! |
Naštěstí je tady ale remake z roku 2010, který vypadá i zvučí obstojně, ale jinak je shodný s originálem.
Hra byla portovaná i na C64, kde vypadá identicky s Atari verzí. Dále se dočkalo i ZX Spectrum, ale tam jsem na vážkách - grafika hry je z mnoha dobrých důvodů kompletně předělána, ale výsledek je dle mého vkusu špatný - je to moc čárové, pravoúhlé, chybí tomu objem a přestože základní detaily jsou v podstatě stejné, na obrazovce to nevypadá zdaleka tak působivě. Zcela stranou pak zmíním remaky pro MSX a NES, které jsou ale zcela nezávislými hrami, s jinými úrovněmi a vlastně do tohoto článku nepatří.
 |
| Verze pro ZX - vlastně to vypadá stejně, ale zároveň úplně jinak. K srdci mi jednoznačně přirostla Atari verze. |
The Goonies jsou výjimečnou hrou v mém životě a přál bych i ostatním dětem mezi námi, aby si ji zažili. Je tak jednoduchá a přitom tak hratelná a zábavná, až se člověk musí podivit, že i ostatní filmové licence nešly stejnou cestou. Prostě vezmete všechny klíčové scény z filmu, věnujete jim celou obrazovku a dáte hráči za úkol, aby skrz zástupné symboly aktivované joystickem udělal to, co ve filmu hrdina - ale dovolíte to hráči udělat lépe (či hůře), než ve filmu, čím se liší hry od moderních interaktivních filmů. Je to tak snadné, přesto jsou The Goonies v síni slávy filmových adaptací v podstatě naprosto osamoceni.
Čas vytáhnout Atari ze skříně...
Žádné komentáře:
Okomentovat