Headhunter

Třicátého března 2001, pouhé tři roky po svém uvedení, ukončila Sega podporu své poslední a dle mého názoru své nejlepší konzole Dreamcast. Není tedy divu, že když na přelomu let 2001 a 2002 vychází poslední velkorozpočtová hra Headhunter, o které někteří hovořili jako o "MGS killer", nikdo o ní nemohl vědět. Pozdější vydání pro Playstation 2, kde se ve stejnou dobu objevil Metal Gear Solid 2, to opravdu zachránit nemohlo. Zapomenutá hra, která byla navíc vydaná POUZE v Evropě. Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil jeden z nejambicióznějších titulů pro Dreamcast!



Sám jsem se ke hře dostal naprostou náhodou. Při googlení něčeho jiného jsem narazil na tento screenshot, který jsem nejprve považoval za nějaké starší GTA - nebo nějaký klon.

Po zvětšení na mne vykouklo tohle:

A já hned poznal, že se dívám na hru, o které jsem v životě neslyšel. Dostal jsem se do unikátní situace, není totiž mnoho her, které bych nepoznal alespoň vzdáleně a tahle vypadala na první pohled prostě lákavě. Teprve pak jsem zjistil, že jde o hru pro Dreamcast. To jest pro platformu, kde vládnou především automatové hry, takže cokoli, co smrdí otevřenějším prostorem, je prostě unikát, který musím prozkoumat. Je ta hra špatná? Je dobrá? Zakázal jsem si googlit jakékoliv informace a hru jsem si prostě opatřil a začal hrát, aniž bych o ní cokoli věděl. A bylo to dobré rozhodnutí, to musím dělat častěji. S čistou, neposkvrněnou myslí, vkládám GD-ROM do mechaniky a... ááách!

Stručně - Headhunter je velmi dobrá hra, s okamžitou platností ji zařazuji do TOP TEN žebříčku her pro tuto platformu. Odehrává se v koncepčně propracovaném světě, který si nebere servítky a je chvílemi až mrazivě temný. Kombinuje akci, plížení, adventuru i filmové sekvence správnou měrou, jeho hratelnost je lákavá, různorodá, velmi zábavná. Popravdě bych řekl, že je hra příliš lehká a že některé inspirace jinými hrami jsou příliš okaté a ne zrovna dokonale zvládnuté... ale na druhou stranu - když dobrý komik udělá sem tam špatný vtip, tak mu to odpustíte.

Určitě není dobrý nápad, dívat se na hru, jako konkurenci Metal Gear Solid. Přestože si z tohoto opusu mnohé přebírá, nemůže se mu rovnat. Ono obecně se hra obtížně žánrově zařazuje, protože kombinuje několik herních stylů. Popsal bych to asi tak - onen motivační obrázek výše, který vzbuzoval naděje na exkluzivní GTA pro Dreamcast - to je ve skutečnosti ve své podstatě minihra. Jezdíme motorkou po malém městečku (které je navíc rozděleno loadingy na několik segmentů - plynulý streaming z GD-ROMu prostě nikdo nenaprogramoval), přičemž na silnicích se generují nezničitelná auta, nejsou tam žádní chodci, z motorky nejde ani sesednout nebo spadnout. Účel minihry během hry graduje - ze začátku je to pouhý přesun z místa A na místo B, pak jsou tam závody, pak orientační soutěž spojená se zajišťováním bomb... celá tato pasáž mi připomíná složitější verzi her z automatů, jako Super Hang On - jednoduchá fyzika, velmi citlivé ovládání a přísný časový limit. O GTA nemůže být řeč ani omylem (vybavila se mi hra No More Heroes, kde bylo ježdění po městě podobné) - ale zábava to je. Hlavně při hledání míst, kde si naženeme zkušenostní body velmi rychlou jízdou.

Když dojedeme někam motorkou, hrdina sesedne a začíná druhý herní styl. Nejvíce je podobný hrám jako Resident Evil (jmenovitě Code Veronica) nebo Silent Hill. V trojrozměrném prostředí jsou pevně nastavené kamery, sledující pohyb našeho hrdiny a zvýrazňující důležitá místa. Během těchto sekvencí řešíme zapeklité adventurní hádanky - čteme noviny, emaily, sbíráme předměty, kombinujeme výbavu a podobně. Nechtěl jsem tomu věřit, ale hádanky jsou v těchto sekvencích překvapivě dobré, komplikované a skutečně vyžadují pozornost a přemýšlení. Musíme důkladně číst všechny informace a z nich usuzovat možné řešení problémů. Ne každý cár papíru s písmenky obsahuje nápovědu pro hádanky, to ne - ale pro jistotu čtete prostě všechno, protože bez některých specifických informací prostě není možné hru dohrát. A díky tomu se tak dostaneme k celé řadě doplňujících detailů, které dokreslují atmosféru neutěšeného světa. Palec nahoru!

Ale i akce je zde dostatek. Většinou je součástí adventurních pasáží - kdykoli se totiž můžeme přepnout do střeleckého režimu, kdy se kamera posadí za naše záda - v tomto je zásadní rozdíl proti Resident Evilu. V tomto režimu můžeme chodit a rozhlížet se, ale hlavně samozřejmě střílet, přenabíjet, metat kotouly a hlavně se krýt za překážky, kdy pak hra skutečně připomíná Solid Snaka v jeho nejlepších letech. Naši nepřátelé jsou takřka výhradně složeni z lidských bytostí, vydrží tak akorát a mají i jakous takous pokusnou inteligenci. Vtip je, že je možné se také plížit a přepadávat oponenty zezadu, případně je odlákat správně hozenou nábojnicí (nebo granátem). Je to mnohem jednodušší, než Metal Gear Solid, je to taky mnohem rychlejší a intuitivnější z hlediska ovládání (hra disponuje pouze automatickým zaměřováním), ale odsýpá to přímo krásně!

Čili - čistě z hlediska popisného, tohle je to, co od hry můžete čekat. Není to bezchybné, chvílemi je designérova zkratka příliš očividná, sem tam to trochu zaskřípe (například - že během plížení můžeme nepřátelům zlomit vaz - to je v pořádku. Ale že i během mise, kde NESMÍME nikoho zabít, je animace "uspání" naprosto identická, to je prostě lenost) - ale jak jsem psal výše, dobrému komikovi odpustíte špatný vtip, když mu to sem tam ujede. Protože jinak je to sakra zábava.

Hra je zasazena do nepříliš specifikované budoucnosti, kdy svět plně zkomercionalizoval policejní a jiné ochranné složky, kdy se svět prakticky zbavil všech možných nemocí, kdy je vlastnictví běžných zbraní kriminálním činem hodným trestu smrti. Někdo by hovořil o policejním státu, někdo o ráji na zemi, jak se to vezme, že ano. Hlavní výkonnou složkou tohoto světa je společnost ACN - Anti Crime Network - která zavedla jednoduché pravidlo. Jsi lump? Chytíme tě, humánně zabijeme a tvoje orgány použijeme potřebným. Tohle je hlavní ekonomická mašina, která všechno pohání. Lidské orgány řeší všechno, slouží téměř jako platidlo. Ale tímto to jenom začíná.

O lidské orgány se pak stará dceřinná společnost Biotech. Špičky Biotechu brzy došly k tomu, že lumpů drasticky ubývá a tak spustili masovou letákovou kampaň. Důchodci - prožijte zbytek svých dnů v naprostém luxusu, dokud jsou vaše orgány funkční - pak si vás v poklidu rozebereme na díly. Rodičové - máte finanční problémy? Věnujte své děti nám, my je rozebereme a vy si pak později uděláte další děti. A i kdybyste náhodou neměli finanční problémy, nechte si své dítě nacenit a prozkoumat.

Tento brutální cynismus je ale podávaný pozitivně! Všude jsou plakáty vysmátých lidí, šťastných dětiček a rozpustilých důchodců. ACN skrz své orgánové impérium v jistém smyslu skutečně vybudovali funkční společnost, kde se libovolná vážnější nemoc řešená prostou výměnou kus za kus. Ve zprávách sledujeme vysmáté sluníčkové moderátory (evidentně mají stejnou školu, jako Lance Boyle), kteří i ty nejsmutnější zprávy podávají s nadhledem a s radostí. Systém funguje bezvadně - licencovaní headhunteři mají jako jediní k dispozici zbraně, které umrtvují mozkovou aktivitu oběti, aniž by jakkoliv jinak poškozovaly vnitřní orgány. Přísná hiearchie ACN pak umožňuje těmto agentům stoupat v žebříčku povolení, do jak velkých akcí se mohou pouštět. Více akce znamená více orgánů, více orgánů znamená více peněz od daňových poplatníků. Více peněz znamená méně nemocí a větší spokojenost obyvatelstva. Vše je pod dokonalou kontrolou díky integrovaným čipům (něco podobného se konec konců objevuje i v sérii Metal Gear Solid), vše je takřka deterministicky dané předem. Je to svým způsobem děsivě úžasné.

Co tím chci říci, že tato hra disponuje jedním z nejlépe nacržených světů, jaký jsem kdy ve hrách viděl. Je zajímavý, přitom uvěřitelný, protože hypoteticky si člověk umí představit, že se naše reálná společnost do takové podobné fáze řítí. Musím ale vytknout jednu věc - zpracování světa ve hře samotné je dost povrchní. Liduprázdné ulice, minimalistická interakce mimo hlavní dějové mise a malý počet vykreslených charakterů - hráč se ke všem informacím dostane jen v cutscénách a v pár emailech, jinak musí notně zapojit svou fantazii. S větším rozpočtem by si hra mohla dovolit zobrazit i veselá dítka na houpačkách, bezstarostné přestárlé spoluobčany a svědky Jehovovy nejen na plakátech během loadingu, ale i trojrozměrně ve hře, což by výrazně prospělo atmosféře hry.

Těžko bych ale hře za tento nedostatek nadával - hra je to naopak mnohem bohatší, než cokoliv podobného na této platformě a v jistém smyslu hra zkrátka předběhla svou dobu. Na papíře zní naprosto dokonale, v praxi je to ale "hra od Segy", tj. jakoby z oka vypadla automatovým klasikám. Dění na obrazovce jenom naznačuje, co se děje za kulisami, musíte zapojit fantazii. Právě díky tomu, že jsem o hře nic předem nevěděl a nečetl, byl jsem vržen do světa, u kterého jsem předem netušil, jestli je výsledkem mysli geniální nebo jen líné - ale sedlo mi to. Prostě jsem tomu od prvního okamžiku věřil, že to, o čem se hrdinové baví, se skutečně děje, i když to na obrazovce nevidím. V mém konkrétním případě to bylo opravdu důležité pro plnotučný prožitek ze hry. Docela bych rád viděl remake nebo pokračování hry, kdy by byl svět zpracovaný v enginu GTA5 například. Ale na Dreamcastu? Tohle je prostě majstrštyk, zkoumám ten svět a okouzlila mne i jen primitivní fotografie města nalepená na horizontu.

Pochopitelně, že i v tomto světě existuje opozice - zločinné syndikáty, které nejdou pro ránu daleko a není problém vyhrožovat Los Angeles jaderným útokem. Právě proto ACN potřebuje špičkové agenty s povolením zabíjet. A jedním z nich je i Jack Wade, hlavní hrdina hry Headhunter.

Ze začátku jsem se bál, že půjde o další hru, kde autoři nebyli schopni vykreslit charakter a tak dali našemu hrdinovi dárek ve formě ztráty paměti. Záhy se ale paměť obnoví, takže jediná věc, kterou nevíme je, proč jsme měli onu krátkodobou ztrátu. Jako hlavní příběhová motivace ale slouží vražda jednoho z vrcholných šéfů ACN, se kterým se Jack Wade docela dobře znal. Skrz dceru našeho bývalého šéfa startujeme vyšetřování na vlastní pěst, neboť nové vedení se zdá celý případ téměř ignoruje a vyšetřování odkládá. Jack Wade je bývalý agent, který musí obnovit svou licenci, aby dostal povolení k přístupu k citlivým informacím a skrz ně se dostat k vedení syndikátu, právem podezíraného z vraždy šéfa ACN.

Příběh hry nezačíná nijak komplikovaně a on také komplikovaný není. Přesto má několik dobrých zvratů, kdy se scénáristi alespoň snažili přiblížit něčemu, čím se proslavil Kojima. Herecké výkony virtuálních herců jsou slušné, ať už v enginu hry anebo v renderovaných scénách (které ale povětšinou používají ty samé modely postav a prostředí), trochu skřípe jistá předvídatelnost dialogů a některá rozuzlení jsou spíše z kategorie deus-ex-machina (a například odhalení šéfa syndikátu z  jedné rozmazané fotky je jedním slovem debilní). Oceňuji, že i vykreslování světa je postupné, čili to, co nám je řečeno na začátku, se postupem hry postupně pokřivuje a překrucuje. I když není těžké uhádnout, kdo je ultimátní záporák po pěti minutách hry, vývoj děje je dostatečně zajímavý a motivuje k postupu vpřed. Kdybych nalil čistého vína, tak kvalita celého scénáře je na úrovni lehce nadprůměrného amerického seriálu. Něco jako kdyby Michael Bay dostal do ruky licenci na Magnum P.I. ;).

Zmínil jsem to několikrát, ale ještě jednou to shrnu - Headhunter je mixem několika žánrů, kdy si velké kusy bere z Resident Evila, některé věci si půjčuje z Metal Gear Solid, jiné ze Silent Hill a třeba soubojová mechanika jakoby z oka vypadla klasické sérii Syphon Filter. Podstatou sdělení ale je, že nejde o nějakou splácaninu, ale o dobrý mix. Každá část je udělaná dobře a skládá poklonu svým předlohám a jako celek se hra nemá za co stydět - naopak se tím může chlubit.

Struktura hry se pak skládá z několika virtuálních testů pro účely získání vyšší licence, pak série misí, to vše je proložené komunikací přes vysílačku s dalšími postavami - pak jízda na motorce, pak adventuření, pak střelba a boss. To celé se opakuje - virtuální mise nás učí novým herním mechanismům, osaháme si nové zbraně a výbavu, natrénujeme triky pro plížení a mise samotné pak prověří vaše schopnosti v praxi. I když jsem se původně bál, že hratelnost propadne syndromu déja vu, mýlil jsem se. Mise jsou postupně složitější, střídají dobře prostředí (je to snad první a poslední hra v historii, která má zábavné mise v kanalizaci), náplň naší činnosti je dostatečně zábavná právě díky dobře navrženým adventurním pasážím, akce se postupně stupňuje a i jízda na motorce je kolem poloviny hry opravdu náročná.

Hráč si vlastně může zvolit obtížnost tím, jak ke hře přistupuje. Technicky vzato není možné hrát čistě stealth celou hru, na to není stavěná - ale podle vašich schopností můžete dobrou volbou pořadí likvidace můžete ušetřit spousty munice - anebo můžete trochu riskovat a všechno čistit ušetřený čas investovat do hledání lekárniček. I virtuální mise jsou podobného ražení - splnit základní limity je docela snadné, ale můžete se pokusit udělat rekord, pro což potřebujete opravdu hodně píle a trpělivosti. Hra je jako celek v podstatě lehká hra, ale když chcete, můžete si ji udělat těžší a dosáhnout lepšího herního zážitku. To se mi skutečně líbí.

Z hlediska ovládání není hře mnoho co vytknout. Analogová tlačítka L a R jsou dobře využita při jízdě na motorce, stejně tak joystick je super-citlivý a dobře reaguje. Jelikož je hra zasazena obvykle do dvourozměrné mapy, není potřeba se nijak dívat nahoru-dolů, případně nastoupí automatické zaměřování (držení tlačítka R) a pak pomocí tlačítka X měníme cíle (a držením X se můžeme rozhlížet doprava - doleva). Při zakleknutí (L) se nám zvyšuje přesnost střelby - zbraní sice ve hře není moc (asi deset), a tak místo sniperky slouží prostě pistole v pokleku. Velice rychle vám to přejde do krve a v kombinaci s radarem v rohu obrazovky se brzy stanete nepřekonatelní.

Z hlediska technologického zpracování, Dreamcast podává spíše nadprůměrné výsledky. I když je jeho výkon mnohem vyšší, než má první Playstation, mnoho scén nevypadá někak podstatně lépe, než mnohokrát zmíněný Metal Gear Solid. Modely postav jsou dobré, v interiérech autoři dbali na detaily, ale celkově si hra musí přespříliš často pomáhat fotografií v pozadí, neboť vykreslování vzdálenějších objektů Dreamcast prostě nedává. Animace postav jsou povětšinou v pohodě, fyzika je téměř neexistující (a vlastně nepotřebná) - a právě proto mne překvapilo realisticky se tříštící sklo z oken.

Graficky se hra blíží Code Veronica na téže platformě, avšak v Headhunterovi máme přímou kontrolu nad kamerou. Dobrou zprávou je, že staticky předdefinované kamery fungují tak jak mají - umocňují atmosféru a přivádí pozornost hráče na správná místa. Polovinu hry ale hrajeme s kamerou volnou za našimi zády, přičemž zaměřování pistolí srovná kameru dopředu - zkrátka chybí druhý analog a tím pádem jsem se chvílemi docela slušně zamotal. Hra tedy vypadá po většinu času docela dobře a jede super plynule, ale chvílemi je neexistence detailu až skoro zarážející (např. úroveň v docích je v podstatě holá a má snad dohromady tři textury a dva objekty...). Animačky mezi misemi popravdě celkový dojem moc nevylepšují - většinou jsou celkem přijatelné, ale kompresní algoritmus nezamýšleně kazi dojem z obrazu.

Dabing, zvuky zbraní a celkové zvučící schéma je řekl bych v naprostém pořádku, zarážející je ale hudba. Ta je sice sama o sobě pompézní a bombastická, ale chvílemi až moc pompézní a bombastická. Neměl jsem moc chuť si po dohrání shánět soundtrack, jelikož dění na obrazovce nekorelovalo svou atmosférou s hudebním doprovodem, což mi jinak slušné orchestrální kreace v mysli poněkud zatemnilo.

Headhunter měl za úkol přinést na Dreamcast populární žánr akční adventury s důrazem na vyprávění děje. I když je hra lineární v mnoha ohledech nedosahuje Kojimova standardu, autoři měli zdravou dávku sebevědomí a vykreslili nám nevšední svět pomocí žánrového mixu, v jeden dobře hratelný celek. Dobová hodnocení obvykle přesahují známku 8/10, což je myslím velká chvála. Hra ale zapadla jak díky fatálně špatnému načasování, tak kvůli tomu, že z nějakého důvodu byla vydána pouze v Evropě a nikde jinde. Tohle mi hlava nebere, ale zase je to jeden z mála případů, kdy jsme na tom lépe, než američané a japonci, takže palec nahoru ;).

Titul trpí tím, že při jeho popisu se nevyhnete přirovnání k několika jiným, slavnějším a lepším hrám - ale během hraní samotného to nevnímáte. Ono totiž prakticky libovolná hra pohoří, když proti ní postavíte Metal Gear Solid. Headhunter je prostě skvělá hra sama o sobě, která jenom není unikátní. Čili pokud prohlásím, že autoři odvedli skvělou práci a že Headhunter sahá Resident Evilovi, Metal Gear Solid a Syphon Filter maximálně tak po pás, je to obrovský kompliment a jasné doporučení i pro vás!

P.S.: Málo lidí si uvědomuje, že Dreamcast byl de facto předskokan prvního XBOXu a že mnoho pecek od Segy mělo své následníky právě tam. Headhunter je přesně ten případ, kdy druhý díl s podtitulem Redemption vyšel na první Microsoftí herní mašinu (a paralelně i na Playstation 2). Takže až mi skončí momentální Dreamcastem retro-období, přesunu se plynule na tento historicky podceňovaný stroj. Máte se věru nač těšit, lidové vrstvy!