WiiU - první dojmy

Chtěl jsem být skeptický, opravdu, přísahám! Jenže místo toho se prakticky zopakovala zkušenost z konce roku 2006, kdy jsem si domů přitáhl Nintendo Wii a poprvé si na něm zahrál bowling. V případě WiiU je ale samozřejmě zážitek jiný, nebojím se říct unikátní. Zároveň ale si člověk musí nalít čistého vína, že "výhra" WiiU není ani tak kvůli nějakému přínosu v oboru absolutní inovace, ale spíše v chytrém kombinování existujících prvků. A to takových, které doposud nikdo nezkombinoval. V tom vidím svým způsobem přínos v objektivní rovině. V té subjektivní jde - konec konců jako vždy - o hry. Zatím prakticky žádné nejsou. Jako vždy platí, že launchové tituly jsou spíše jen prezentací, referencí nové konzole, takže teprve čas ukáže, jestli někdo dokáže využít WiiU ke stvoření něčeho skutečně nového. Ale ono i ty launchové hry vypovídají o potenciálu. A z toho jsem popravdě a překvapujícně řečeno - nadšen. Až se sám divím, že to píšu zrovna já.

BTW - v následujícím textu operuji s termínem "tablet", jako zástupným slovem pro "WiiU gamepad" - aby se to nepletlo.

Marketingové šidítko skryté v názvu "asymetric play" k mému překvapení funguje. A vzhledem k jednoduchosti implementace není divu, že funguje. Jakoby konečně zaklapl poslední dílek skládanky, co vlastně Nintendo celou tou svou (nepříliš dobrou) reklamní kampaní chtělo říci. Mlžili, zamlouvali, vyhýbali se - ale teď už mám WiiU v ruce a nelze uniknout. Asi nejlépe demonstruji přednosti i nedostatky na konkrétních hrách. Za jeden večer jsme ve dvou otestovali ty nejhlavnější, které WiiU nabízí.

ZombiU

Hra samotná je celkem dobře udělaný survival horror. Dobře hlavně kvůli tomu, že pracuje se smrtí ne nepodobně, jako třeba Dark Souls. Když zemřete, stane se z vaší postavy zombie a na zádech má batoh s vaší výbavou. Hráč se pak převtělí do nové postavy, která s prázdnýma rukama prochází tu samou úroveň a když narazí na své bývalé alter-ego v podobě zombie, musí ji zabít, pokud chce zpátky výbavu. Pro schizofreniky ideální hra. Ale čistě jako kritika herního mechanismu? Palec nahoru, to se mi líbí.

Krom toho jsou na zdech různé zprávy a aktuální online žebříčky. Hra svou atmosférou připomíná mix mezi Dark Souls a DayZ, což je další plus. Je docela těžká na zvládnutí a stačí i jen malá chybička a jdeme od nuly. Graficky jde o standardní hru v rámci současné generace konzolí - subjektivně bych řekl, že ZombiU vypadá o chlup lépe, než běžné střílečky pro Playstation 3. Základní ovládací schéma je standardní.

Za to tady máme sekundární ovládací schéma, které pracuje s tabletem v našich dlaních. Při některých akcích vidíme, že na televizi se naše postavička sklání například nad mrtvolou starého alter-ega, ale na tabletu se zobrazí obsah batohu mrtvoly. Prstem je potřeba naházet věci z jednoho batohu do druhého, zavřít a hurá - jde se dál. Při normální hře slouží tablet jako mapa, což ovlivňuje atmosféru hraní více, než jsem si představoval. Každý okamžik, kdy jsem musel odhlédnout od televize, mne na sekundu jakoby zamrazilo, protože jsem si uvědomoval, že nevím, co se děje okolo mne. Podobně tak působí jakákoliv další interakce - práce s inventářem, některé puzzly se zakódovanými dveřmi a podobně.

Extra kapitolou je pak scanování okolí pomocí rozhlížení se gamepadem, případně podobně udělané zoomování odstřelovací puškou. Odloučení od televizního obrazu působí skutečně nepříjemně, což nyní formuluji jako pochvalu. Je to zkrátka malý, ale překvapivě silně působivý prvek. Dávkování, v jakém ZombiU nutí hráče používat tablet je přijatelné (tedy není příliš často) - když nepočítáme koukání na mapu. A to se mi opravdu zalíbilo.

Vyzkoušeli jsme ještě multiplayer. Ten je celkem jednoduchý - v malé mapě chodí hráč číslo jedna na televizi a ovládá postavu tradičním Wii ovladačem a nunchukem - jako klasickou střílečku. Druhý hráč na svém tabletu mezitím hraje variantu Tower Defence hry. Na mapě jsou vlajky k dobývání a tak hráč s tabletem posílá zombie do boje, upgraduje je a takticky rozmisťuje. Hráč na televizi pak zoufale pobíhá a snaží se co nejdéle přežít a nasbírat co nejvíc vlajek / bodů. Jako kratochvíle dobré. Možná, kdyby to šlo hrát ve čtyřech, tak by to bylo super.

ZombiU neberu, jako dokonalou hru se vším všudy, ale můj zájem je o ni enormní. Je to totiž zřejmě jediná "normální" hra pro WiiU v současnosti (stranou third party porty Assassin's Creed 3 nebo Batman Arkham City). Podle všeho jde o výtečný "referenční titul", který podle mne skvěle prezentuje nové herní prvky k praktickému obohacení hratelnosti. Zatímco staré dobré Wii do mnohých tradičních žánrů přineslo jen nesmyslné mávání rukama, což bylo navíc v naprosté většině případů únavné a zřídkakdy intuitivní, tak gamepad WiiU má přímý dopad na hratelnost, aniž by tím žánr trpěl. Naopak - lze z toho těžit.

Zároveň ale nelze nepodotknout, že bude záležet na konkrétní implementaci - jako vždy. Přemalovat obyčejnou střílečku na tablet tím, že tu a tam bude hráč koukat mimo televizi; zatím co hráč na jiné konzoli bez tabletu bude mít informace na televizi? V ten okamžik hráč na WiiU bude v té samé hře ztrácet čas i cenné body. Čili - není to sebespásný prvek, bude nutné ho šikovně zapojit do stávajících mechanismů tradičních žánrů. Dodám ale, že implementace tabletu do jakékoliv hry bude méně problematické, než implementace pohybového ovládání do stávajících žánrů (jak předvedlo dost nešťastně Wii, kde 90% her používá zuřivé a nekoordinované máchání rukama místo tlačítka). Neboli - v tomto vidím poměrně slušnou budoucnost i pro "normální hry".

Nintendo Land

Když vyšlo Wii, jediný a hlavní důvod pro obrovskou skupinu zákazníků byla jen jedna jediná hra - Wii Sports, jmenovitě tenis. Nyní se Nintendo snaží o něco podobného - nabídnout "výchozí" set miniher, které sice postrádají hloubku, ale zabaví na dost dlouhou dobu, než začnou vycházet další hry. Řeknu to takhle - veškeré ukázky Nintendo Landu, které jsem dosud viděl, naznačovaly leda tak obrovskou s odpuštěním píčovinu. No jo, jenže člověk míní, Nintendo mění. Je zde dramatický rozdíl ve vnímání Nintendo Landu "z venku", kdy vidíte trailery a ukázkky - a pak samotné hraní. Ta zkušenost se nedá zkrátka sdělit - musíte si to vyzkoušet.

Tím neříkám, že by Nintendo Land byl výkvět kvalitního nektaru z génia nejlepších designérů. Jde spíše o průměrné hříčky, kterých je ale hodně a ukazují jen nápady a možnosti, jak tabletu využít. V praxi jsme zkoušeli pseudo Zeldu a pseudo Luigi's Mansion.

Zelda se hraje velice jednoduše. Jeden hráč disponuje mečem a štítem. Postavička chodí automaticky vpřed, pouze při blokování štítem se zastavi. Sekání mečem je realizováno pomocí mávání Wiimotem (s motion plus, čili jde o stejný princip, jako ve Skyward Sword). Druhý hráč drží tablet a představuje lučištníka - také chodí automaticky vpřed, ale při míření se zastaví. Zaměřování probíhá pohyb celého tabletu okolo sebe, takže snadno vyplyne nutnost spolupráce obou hráčů. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na taktiku s rozdělováním nepřátel do skupinek - ale pak to docela byla zábava. Totiž opodál sedící kamarád, který se tu a tam podíval do země (což je ládování šípů do toulce), na kterého jsem hulákal, ať mne kryje - byla to docela legrace. Na televizi v pravém dolním rohu vidím také okénko s tím, co vidí lučištník - a naopak. Tuto hru je možné hrát snad až v pěti (tedy 4 s mečem a jeden luk?) a jelikož jsou úrovně delší a delší, umím si představit, že to bude chvíli fungovat.

Luigi's Mansion se mi líbí o něco víc, protože svou prostinkou ideu dotahuje do konce. Jeden hráč hraje za Luigiho a má za úkol chytit ducha, který je ovšem neviditelný. Jak jsem pochopil, tak těchto hráčů může být i vícero a všichni hrají společně na televizi. Duch je hráč, který hraje na tabletu a na rozdíl od všech ostatních vidí naprosto všechno. Jeho cílem je vpadnout do zad Luigimu a tím mu sebrat jeden ze tří životů. Pokud ale Luigi posvítí svou baterkou na ducha, přichází o život duch. Jednodušší už to být nemůže. Herní mechanismus je ještě okořeněn tím, že tu a tam se zvenku zablýskne, kdy je na okamžik vidět i duch na televizi. Trošku to připomíná Fantoma staré Prahy.

Tak jako tak - na hře bylo nejvíce zajímavé právě to, že duch chtě nechtě musí plánovat svou cestu tak, aby se vyhýbal všem baterkám v úrovni - takže hráč hrající za Luigiho má ve skutečnosti celkem dobrý přehled o tom, kde duch není. Jenže právě element překvapení ducha hraje hlavní roli - můj kamarád se v roli Luigiho několikrát vylekal, vyskočil až ke stropu, když jsem přišel od někud, kde byl bytostně přesvědčený, že nemůžu být.

Obě tyto hry ukazují sílu i slabost Nintendo Landu, potažmo WiiU. Jde o ukázky práce s gamedesignem, které jsou bezesporu unikátní a shledávám je velice zábavnými, avšak to automaticky neznamená, že tyto principy naleznou uplatnění v širším smyslu slova či že tyto principy přitáhnou publikum. Krátkodobě určitě ano, ale momentálně prostě není záruka, že se Nintendu podaří nastolit nějaký trend. Porovnejme to s Wii - to sice "donutilo" Microsoft a SONY vyrukovat s vlastním pohybovým ovládáním (a Microsoft relativně uspěl), ale podíváme-li se na kvalitu těchto pohybových her, jde o žalostný pohled (a to platí jak pro Wii, tak pro Kinect a hlavně Move). Wii Sports jsou prostě jenom jedny a přišly ve správný čas. Nintendo Land zdá se po krátkém testování funguje skvěle, ale netroufám si odhadout, co to znamená pro herní průmysl.

Rayman Legends - demo

Původní "nový Rayman" se mi docela líbil, hlavně v multiplayeru nabízel přístupnější zábavu, než třeba New Super Mario Bros. Wii, ale samotná náplň mne v rámci hry jednoho hráče zas tak moc nenadchla. S trochou skepse jsem tedy přistoupil i demoverzi Legends. První hráč hraje na Wiimotu tradičním způsobem. Druhý má tedy tablet a na něm "mouchu". Moucha funguje vlastně jako kurzor, který se může svobodně pohybovat po obrazovce. Není nutné s postavičkou opravdu běhat - kamera sleduje prvního hráče - druhý může, ale nemusí, provádět sekundární interakci. A to jak s různými tajnými či nedostupnými prvky, tak s nepřáteli.

Jakkoliv bych si na to nevsadil, Rayman Legends je čistě z hlediska hopsacího žánru jedna z her, kterou si musíte vyzkoušet, abyste poznali krásu takzvaného asymetrického hraní. Zatímco jsem lechtal jednoho nepřítele na tabletu, můj kamarád měl čas zaútočit. Zatímco můj kamarád proskakoval nebezpečnou pasáž s bodáky, já mu přitahoval bonusovou minci, aby na ni mohl dosáhnout. Zatímco on na své televizi svištěl zleva do prava a přeskakoval jámy lvové, já zajišťoval, aby lev v jámě měl zavřenou tlamu. A tak dále a tak podobně.

Vrcholem byl jistě hudebně-metalový level, kde jsme synchronizovali svoje aktivity ve stylu rytmické hry - každý v té své. To bylo prostě bravurně udělané a valil jsem oči, jak moc velká zábava to je. Čistě na základě demoverze bych si okamžitě Rayman Legends koupil, protože tohle je přesně to, co jsem od WiiU očekával.

Zároveň ale tato hra definuje potenciální problém. Totiž - obě herní strany jsou samy o sobě totiž ve své podstatě velice jednudouchou a průměrnou variantou na existující žánry. Hráč na televizi hraje ve své podstatě běžnou hopsačku, zatím co hráč na tabletu hraje ve své podstatě průměrnou flashovou klikačku. Odděleně tyto dva žánry nemají žádnou významnou hodnotu. Avšak právě fakt toho, že tyto dva žánry spolu kooperují v rámci stejného světa, to je to, co vystřeluje zábavnost vysoko. Zároveň je to ale natolik intenzivní pocit "novosti", že nelze jen slovy popsat, jak moc velká sranda to byla.

Jak ukázalo Wii, tak inovace na poli hardwaru je k ničemu, pokud neexistuje patřičný software. Wii sice zapříčinilo vznik žánru pohybem ovládaných her a rovněž obohatilo některé žánry (FPS, párty hry, hopsačky, adventury...), ale jak jsem napsal výše - drtivá většina third party her zneužila hardwarové inovace pouze jako náhradu tlačítka ve formě máchání. WiiU oproti tomu - jak ukazuje Rayman Legends - dává mnohem střízlivější vizi o inovaci hardwaru, kterou lze naroubovat nenásilně prakticky na jakýkoliv existující žánr, čili není nutné, aby tablet hrál druhé housle - naopak. Silně ale pochybuji, že si toto vezmou third party vývojaři k srdci, protože - stejně jako u Wii - je WiiU jediná platforma, která má tablet jako výchozí ovladač. Je tedy vysoce pravděpodobné, že případné multiplatformní hry budou využívat tabletu spíše k vedlejším účelům - minihry, unikátní multiplayerové režimy, mapa a podobně.

Na druhou stranu - jak SONY tak Microsoft se už poučili, že podceňovat Nintendo nemá smysl. Místo toho, aby čekali pět let s vývojem Move či Kinectu ve své době, chápou se příležitosti za pačesy hned u zrodu "asymetrického hraní". Microsoft předvádí svůj koncept Smart Glass (který je v této podobě odsouzen k zapomenutí) a SONY prezentuje Vitu, jako ekvivalent WiiU tabletu (kde vidím problém s cenou Vity a následnou podporou). Dá se očekávat, že další rok či dva budou ve znamení zcela nových her a žánrů - ale opět opadnou v čase, pokud se neuchytí masově (o čemž pochybuji).

New Super Mario Bros. U

Tuto hru jsme zkoušeli jenom velice krátce a navíc jsme úplně nepobrali, proč je tablet implementovaný nepřímo. Není možné hrát ve dvou jen pomocí kombinace Wiimote + tablet - i druhý hráč musí mít Wiimote a na tabletu se dají vyrábět podpůrné plošinky v případě potřeby. Tak jako tak se zdá, že Nintendo si za poslední roky poněkud zapřehánělo a další Mario není de facto potřeba. Je to "dobrá" hra, o tom není třeba vést dlouhé diskuze, ale ono "dobrý" byl i New Super Mario Bros. 2 pro 3DS nebo Super Mario 3D Land. Uvítal bych spíše nové Galaxy, když už, tam potenciál vidím. Čili ty dvě tři úrovně, co jsme proběhli, nezanechaly hlubší dojem.

WiiU z hlediska hardwaru a softwaru

Samotný tablet je udělaný bytelně a zároveň je lehoučký. Dotyk funguje dobře a na tlačítka a joysticky jsem si po chvíli celkem zvykl. Základní softwarová výbava reprezentuje Nintendí pokus o sociální síť pro hráče jako takové a zdá se, že by to mohlo opravdu v budoucnosti fungovat. Tím chci říci, že hezký koncept je zoufale bržděný pomalostí konzole - reakční doby jsou příšerně dlouhé a tak uživatel nemá sebemenší chuť tuto síť zkoumat. Dá se očekávat, že se to brzy odladí v nějakém upgradu, ale nyní není moc o co stát. EShop funguje taky dobře, stahování na pozadí je bezproblémové. Celkově se online služby nedají dost dobře přirovnat k ničemu, co jsme doposud viděli. Efekt toho, že lze provozovat WiiU menu (a některé hry) pouze na tabletu je zajímavý a v praxi dobře využitelný, takže za koncept palec nahoru, za provedení (tedy rychlost) palec dolů.

Závěr

WiiU překonalo moje očekávání, co se prvních dojmů týče. Ale je tady samozřejmě spousta otázek. Zatím jsem měl možnost si zahrát ve dvou hráčích - jaké by to asi bylo v jednom? ZombiU naznačuje, že WiiU má smysl i pro "normální hráče", ale krom toho? Ostatní testované hry jsou ale přímo závislé na tom, kolik lidí okolo sebe máte. Čistě z hardwarového hlediska je jen obtížné soudit, nakolik se WiiU udrží v hledáčku third party vývojařů. Celkem s jistotou bych řekl, že do příchodu Playstation 4 či XBOX 720 je WiiU obstojnou hardwarovou alternativou. Sám za sebe bych neřekl, že je potřeba o mnoho vyššího výkonu - což pramení z mého přesvědčení, že na výrazně lepší grafiku ve hrách není dost peněz pro vývojaře. Budu spokojený s 1080p standardem, pokud bude bez kompromisů. A to se zdá, že WiiU zvládne, takže jakýkoliv papírový rozbor lze ignorovat s mávnutím rukou.

Nebál bych se WiiU věštit světlou budoucnost. Ale měsíc po launchi je samozřejmě příliš brzo. Seznam oznámených her vypadá celkem nadějně a bude-li nová Zelda, nový Metroid a k tomu dostatek third party her, není moc co řešit. Osmá generace domácích herních systémů je tady. Uvidíme za rok.