Atari Lynx

V roce 1989 se na trhu objevují dva podobné produkty. Jednak je to slavný a nesmrtelný Game Boy od Nintenda a vedle toho také Lynx od Atari. Na první pohled se oba produkty liší v celkem zásadních parametrech. Zatím co Game Boy má černobílý a nepodsvícený display, stavíce tak jen na čtyřech odstínech šedi, vhodném to zobrazování pro dobový osmibitový systém; Lynx nabízí barevný display, podsvícení a 16 bitovou kvalitu her. Také se ho prodalo kolem pěti milionů kusů, což by na svou dobu mohlo být vnímáno, jako úspěch. Jenže Game Boy se nakonec prodal v počtu okolo sta milionů kusů (když se započítají všechny verze až po Color), čili Lynx lze naopak vnímat, jako fatální neúspěch. Proč se tomu stalo?



Atari jsem měl vždy rád a když jsem viděl první reklamy na Lynx, byl jsem nadšený. Barevný přenosný systém? Znal jsem Game Boye jenom z obrázků a přišlo mi, že zde není možnost jakékoliv diskuze. Lynx, případně Game Gear o nějaký rok později, přece musí být lepší, než ta hračka pro děti s logem Nintenda. Jenže pak Atari i Sega zmizeli, kdežto Game Boy se dostal na špici a zůstal tam deset let. Celkem brzy jsem pak Game Boye mohl prohánět a narazil jsem na velké množství špičkových her, u kterých vůbec nehrálo roli, že se odehrávají bez barvy a v osmi bitech. Bral jsem to tedy tak, že Lynx prostě nenabídl tak kvalitní hry a tím jsem to považoval za uzavřené.

Na tomto faktu se v podstatě nic nemění. Lynx opravdu nemá moc dobrých her, pokud vůbec nějaké. Avšak teprve nyní, kdy jsem dostal tuto konzolku k zapůjčení, jsem doznal, jak moc příšerný kus hardwaru to je. Totiž - podobně, jako s nedávno s Game Boyem a i jeho Advance nástupcem, rozhodl jsem se používat Lynx v běžném denním provozu po dobu jednoho týdne. Tato doba se nakonec protáhla bezmála na měsíc a to prostě jenom kvůli tomu, že jsem byl natolik neochotný Lynxe vytáhnout, až jsem na něm málem nic nehrál. Ale popořadě.

Lynx je obludně velký. Mám jeho druhou verzi, u které by člověk očekával zmenšení - ale nikoliv - je bachratý a prakticky nepřenositelný, až hrůza. Za druhé - je potřeba šestice AA baterek k napájení. Za třetí - nové baterie ho utáhnou asi tak tři hodiny. Za čtvrté - display má velice hrubé rozlišení 160x104 pixelů. Za páté - tlačítka jsou poněkud tuhá a po chvíli z toho bolí prsty. Toto jest pět důvodů, proč Lynx zatratit a ignorovat.

V praxi to znamená, že Lynx nemám chuť vytahovat z brašny při cestě metrem. Možná, že při vzdálenějším cestování třeba na druhý konec republiky je možné na Lynxu hrát trochu intenzivněji, ale na běžné přenášení moc není. Do kapsy se prostě nevejde a to je ten problém. Když jsem ale konzoli zapnul doma, vyplavaly na povrch i nějaká pozitiva.

Za prvé - display svítí i po těch letech velice slušně a dá se nastavit intenzita světlosti obrazu. Je to nakonec celkem příjemné, že Atari vyrábělo takto bytelný hardware. Za druhé - mám k dispozici jenom dvě hry a z toho jedna je Switchblade 2 (druhý je Elvira Pinball a ten je díky trhanému scrollingu naprosto nehratelný) - a to je docela dobrá hra. Co jsem zkoušel posléze v emulátorech, tak tituly jako Steel Talons, Blue Lightning nebo Double Dragon - Lynx má celkem přesvědčivou nabídku her. Staví zejména na předělávkách z automatů, případně na předělávkách her z domácích systémů nebo i z osobních počítačů. Tím se od Game Boye zásadně liší a Lynx je tak mnohem více podobný svým zaměřením například PSP - lepší technologie, ale původních her málo. Co se remaků týče, je na tom lépe, než Game Boy.

Když se člověk zamyslí nad tím, že pro Lynx byl v plánu Eye of the Beholder, Demon's Gate nebo Alien vs Predator, je vidět, že koncepčně se Atari snažilo razit na svou dobu celkem unikátní cestu. Laik by se mohl domnívat, že účel Lynxe byl jenom "přenosné Atari 2600" (a některé hry jako Robotron 2084 by tomu i napovídaly), ale tady je právě ten rozdíl - Lynx je navržený, jako plnotučná platforma. Co hry jako Ninja Gaiden (arcade verze), Shadow of the Beast nebo Toki? Má něco takového Game Boy? Inu - nemá.

Na druhou stranu jsou ale hry na Lynxu jednoduše nevzhledné. Velice nízké rozlišení znamená, že buď máte na obrazovce zmenšené titěrné sprity bez náznaku detailu - anebo jsou sprity hezky velké, takže zabírají celou obrazovku a není v tom výsledku stejně nic vidět. Nebýt olbřímí velikosti konzole samotné a být vyššího rozlišení, asi by se dalo Lynxu odpustit skoro všechno.

Switchblade 2 jsem byl schopen v pohodě dohrát do konce druhého světa, kde jsem pak narazil na bosse, který neměl zřejmě vyznačené množství zdraví, takže nevím, jestli jsem ho vůbec zraňoval. Každopádně hra má natolik praštěný systém lepších zbraní, že ji nemá smysl hrát. Prakticky každá "lepší" zbraň sice dává větší rány, ale zároveň nestřílí přímo a je tak skoro nemožné cokoliv trefit. Scrolling je celkem plynulý, animace postavičky jsou v pohodě, hopsání a střílení v pomalejším tempu mi vyhovuje. Jenže veškerá motivace je v prachu, když zde nejsou hesla do úrovní ani možnost uložení pozice. První úrovně jsou natolik nudné, že jsem se ke hře přestal vracet (a to jsem ji hrál dohromady možná dvě hodiny!).

A taky z Lynxe bolí ruce i palce. Tlačítka mají zvláštní mez odporu, kdy sice stačí i jen lehký stisk, ale není zde žádná pružina, která by změkčila tlak na naše klouby - zkuste si pět minut mačkat třeba kus šutru. Asi takové to je, hrát na Lynxu.

Lynx měl velké ambice - mutliplayer až pro 17 hráčů, stejně tak možnost konzoli kdykoli otočit pro leváky - to jsou sexy featury. V praxi je sice člověk moc často nevyužije, ale ocení, že někdo přemýšlel trochu napřed.

Jenže praxe je praxe. A v praxi se s Lynxem dají leda tak zarazit dveře proti průvanu.

P.S.: Lynx 2 má také vtipně udělané tlačítka na zapnutí a vypnutí. To první je hezky zapuštěné do těla konzole, asi aby nešlo omylem zmáčknout... a to na vypnutí je pěkně vyzdvihnuté nad profil, aby se dalo stisknout i omylem. Milé.