Paper Mario: Sticker Star

S vydáním konzole SNES se Nintendo rozhodlo vyždímat ze svého maskota maximum. Už na NESu jsme viděli, že kníratý instalatér dostal několik vedlejších rolí jako Dr. Mario například, ale teprve hry jako Super Mario Kart, Mario's Super Picross nebo NES Open Tournament Golf ukazují široký záběr našeho maskota a touhu Nintenda vyrýžovat co nejvíce peněz za každou cenu. To ale neznamená, že by šlo o špatné hry - naopak - z některých se časem vyklubaly nesmrtelné série, které přežívají dodnes. Podobně se lze dívat na Super Mario RPG: Legend of Seven Stars a jeho následníky ve formě Paper Mario her a Saga her.



Celá myšlenka toho, že zlý drak Bowser unese princeznu Peach a že Mario ji musí zachránit - to jsme za posledních 25 let viděli již tolikrát, že to několikrát přestalo být vtipné, aby to zároveň několikrát přešlo do roviny metahumoru. V tom je ale kouzlo Maria - hlavní motivace je vždy stejná a vyčítat mu to je podobné, jako se ošklivě dívat na Supermana a Lex Luthora, Batmana a Jokera nebo na Ježíše a Satana (zejména poslední jmenovaná dvojka je už dost otřepaná a kolik vydělá ročně!). Tohle prostě není podstatné, podstatné je, co se děje okolo toho. A v tomto smyslu se Super Mario RPG zapsalo zlatým písmem - předvedlo totiž, že je možné nadesignovat kvalitní a zajímavé RPG na svět houbového království. Neboli - RPG verze a hopsací verze téhož - narážíme na stejné předměty, stejné nepřátele, stejné přátele - ale všechno děláme jinak - místo čistokrevného hopsání je to čistokrevná tahovka ne nepodobná Final Fantasy, ale "svoje".

Paper Mario pak vyšel pro Nintendo 64 a Mario & Luigi: Superstar Saga pro Nintendo DS. V obou případech jde o výjimečné hry, které se spolu doplňují a přes značné rozdíly se počítají do téže série Mario RPG, která dodnes činí osm her. Poslední z nich - Paper Mario: Sticker Star - vyšla nedávno pro Nintendo 3DS. A protože jsem byl celý rok 2012 tuze hodný, dostal jsem ji k Vánocům.

Zatím se pohybuji odhadem v polovině hry, ale cítím nutkání alespoň něco napsat, přestože finální verdikt nevyřknu a zároveň nejde zdaleka o první dojmy.

Paper Mario se nyní vrací ke kořenům série. Tahové souboje používají mnoho rozmanitých druhů útoků i obrany, poplatné Mariovskému stylu. Jak lze usoudit z názvu, celá hra se točí okolo nálepek, což je pro svět z papíru celkem příhodné. Nálepky se chovají jako všestranné objekty, ale nejčastěji je potřebujeme pro souboje - bez nálepek prostě prohrajeme. Je tady nálepka pro skákání po hlavách, nálepka pro útok kladivem, nálepka pro házení ohnivých koulí, nálepka jako ochranná helma pro našeho hrdinu a tak dále. Během hry narážíme na nové a nové druhy nálepek, takže při soubojích postupně vidíme mnoho unikátních animací a mnohdy komických scén. Hra je v tomto směru skutečně rozmanitá a člověka baví zkoušet, co která nálepka udělá. Nemluvě o tom, že pod tímto vizuálem je jednoduchý rytmický systém, díky kterému mají souboje správné tempo a po většinu času nezdržují.

Druhá polovina hry je pak zkoumání světa a řešení úkolů. Funguje to asi tak, že na mnoha místech našeho papírového světa je možné nalepit patřičnou nálepku a tím něco udělat. Hráč má tedy za úkol prošmejdit všechny kouty světa a pak vymýšlet, kam která nalezená nálepka patří. Neobešlo by se to bez neotřelého level designu, který je opravdu na jedničku. Není moc originální, ale dobře udělaný. Mám pocit, že hraju klasickou Mario hopsačku co do dojmu týče, ale za množstvím plošinek a chodbiček je celkem promyšlená soustava zkratek, který připomíná spíše Zeldu či nějaké jiné akční RPG / adventuru. Velice se mi líbí, že svět není složený z papíru jen vizuálně, ale že se tak mnohdy opravdu chová - někdy jsou předměty nebo postavy skryté v koši se zmačkaným papírem, někdy se tajné dveře nacházejí v přehybu, občas člověk narazí na nepřátele natočené k nám jakoby "bokem", tj. více méně neviditelné (protože 2D) a tak dále a tak podobně.

Jednu věc bych zkritizoval - občas si hra pomáhá na můj vkus nepříliš férově tím, že důležité věci skryje před mým zrakem tak, že je prostě nezabere do herní kamery. Chtě-nechtě jsem si vzpomněl na Paper Mario pro Wii (který se mi mimochodem docela zamlouval), kde bylo v podobně organizovaném světě kdykoliv možné otočit kameru do 3D pohledu a vidět tak prakticky všechno, co Mario v dané situaci skutečně může vidět. Současná 3DS inkarnace téže série mi už několikrát hodila klacek pod nohu tím, že mi prostě ukázala jen velice malou výseč ze světa a já byl tak ne vlastní vinou odsouzen k zbytečnému bloudění.

Jednotlivé úrovně jsou relativně malé a mají vždy vlastní unikátní a snadno zapamatovatelnou strukturu. Občas je nutné se vracet, ale je právě dobře udělané, že opakované průchody jsou opravdu rychlé. Při první návštěvě strávíme v úrovni 10-20 minut, podle situace. Ale když pak jenom procházíme, je to otázka minuty maximálně, protože máme pootvírané zkratky, či prostě víme kudy kam. Jakkoliv to zní banálně, není jednoduché designovat hry tímto způsobem a já to opravdu oceňuji.

Hra nemá vysloveně vysokou obtížnost, ale používá dost kryptického jazyka, kdy není na první pohled zřejmé, co se po nás vlastně chce. Chvílemi jsem měl pocit, že hraji nějakou adventuru z první poloviny devadesátých let, protože souvislosti mezi některými úkoly prostě neexistují. Na všechno se dá nakonec přijít, ale zanadával jsem si hezky. Nesvedu si představit, jak by takovou hru hrál někdo Mariem netknutý hráč (pokud takový někdo vůbec existuje).

Souboje mají ještě jednu dobrou vlastnost - vyjma těch klíčových se jim dá velice snadno vyhnout. Když si člověk chce natrénovat taktiky, tak má mnoho možností, jak si zablbnout, ale když se mu nechce, tak prostě nepřátelům uteče nebo je přeskočí. Faktem totiž je, že při nějakém zákysu, kdy člověk bloudí dokola v jedné jeskyni, se souboje stávají poněkud nudnými a zbytečnými. Mario nesbírá žádné zkušenosti a odměnou mu tak jsou jen penízky nebo nálepky. Čistě z hlediska hráčovy zvědavosti je tedy fajn, že se může skoro kdykoliv pustit do souboje a zkoušet nálepky - což je zábavné - ale je dobře, že mám volbu se bitce vyhnout.

Po šesti hodinách hraní bych řekl, že se nový Paper Mario povedl. Je relativně originální, má povedený herní systém a je vhodný pro přenosný formát. Hře nelze nevytknout vykrádání sebe samotné, což občas vyústí v nečitelné řešení situací (hlavně nesnáším, když mi tlačítko pro nápovědu NIJAK NEPORADÍ), ale i tak bych řekl, že tady máme titul, který bez problémů dosáhne na 7/10 a možná že i o kousíček výše. Zřejmě nejde o nějakou nutnost pro majitele 3DS, ale pakliže nemáte s touto sérií mnoho zkušeností, nebál bych se koupě (nebo alespoň půjčky).