17. 8. 2011

Liberation - Captive 2


V roce 1990 vyšla pro Amigu a Atari ST hra Captive. Nesklidila nijak zázračné hodnocení v magazínech, jelikož rámcově nepřekračovala stín žánru. Klasické krokovací RPG, jakých bylo po vydání Dungeon Mastera více, než hub po dešti. Přesto hra disponovala několika zvláštnostmi, pro které jsem si ji oblíbil - parta složená ze čtyř robotů má za úkol zachránit svého pána. Scifi setting pak znamenal, že naše parta nevylepšuje své schopnosti na základě zkušeností, jako v běžných RPG, ale spíše upgrady jednotlivých částí svých robotických těl. Časem získali možnost vidět ve tmě nebo měnit gravitaci. Hra se mi celkem líbila pro svou atmosféru a originalitu. O dva roky později vyšla hra i pro PC a o další rok později vyšlo pokračování - a to pouze pro Amigu (a CD32). Captive 2 či též Liberation. Ta hra mne naprosto rozsekala, dle mého názoru jde o jednu z nejzajímavějších her na tento systém. S hratelností je to pravda obtížnější. I proto jsem v roce 2007 sepsal povídání o hře pro Amiga portál. A protože chci mít své texty na jednom místě, s mírnou korekturou najdete pojednání o Captive 2 - Liberation po kliknutí na "Click to continue".

Dvacáté sedmé století nezačalo na Zemi zrovna růžově. Nová vlna terorismu si vyžádala velké zásahy do společnosti, která reagovala úpravou sociálních vztahů. Přetechnizované lidstvo plné vymožeností se stalo obětmi a otroky technologie. Ono taky na lidi přestal být pořádně spoleh, jestli mi rozumíte. Megakorporacím netrvalo dlouho a dovedly k dokonalosti technologii výroby umělého života, první androidi vstoupili na povrch zemský. Ti jednodušší z nich našli svoje místo v domácnostech nebo třeba i v gastronomických zařízeních, jejich vývoj šel ale rychle dopředu a brzy začali nahrazovat lidi na čím dál důležitějších pozicích. Jasně, mám na mysli třeba policii, která dokázala velmi účinně potírat zločinnost. Neúnavní bojovníci spravedlnosti získávali jednu medajli za druhou a světe div se – lidstvu se začalo po dlouhé době blýskat na lepší časy.


Ne, nebojte se, nejsme v nějakém béčkovém scifi, kde by se roboti zbláznili a chtěli ovládnout lidstvo. To vůbec ne. Avšak děly se věci. Po elektromagnetických bouřích začátkem sedmadvacátého století se začaly dít ještě větší. Androidi se začali chovat divně, evidentně došlo k zásahům do jejich základního programu. Oni za to nemohou, jsou to stále jenom stroje, že jo. Co se ale nedalo přehlížet byly jejich přehmaty. Při zásazích začali častěji a častěji zabíjet i nevinné lidi, párkrát se dokonce stalo, že po přestřelce se zločinci zůstalo na zemi více mrtvých civilistů, než kriminálníků. Lidé se začali bouřit, požadovali stažení androidů a jejich roztavení. To by ovšem znamenalo, že by megakorporace přišly na buben – trh s androidy byl extrémně výnosný. Došlo tedy k obětím beránků.



Ukázky z intra. Lidé manifestují. Trill neváhá a hledá usvědčující informace. Mimochodem - klávesnici má z Amigy ;).

Po sérii předem zaplacených soudních procesů bylo obviněno a popraveno mnoho nevinných lidí, konstruktérů, inženýrů nebo i politiků – za zneužití své moci nebo zkrátka za své chyby. Megakorporace poctivě čistila všechny lidi, kteří by je mohli ohrozit. A pro jistotu s nimi odstranila i jejich rodiny. Díky velkému vlivu médií a také lobby u politických špiček se podařilo dosáhnou statutu quo. Život se vrátil jakž takž do normálu – každý věděl, že když android někoho zabije, tak tím bude obviněn nějaký člověk. Lidé přestávali vycházet do ulic a žili ve svých kobkách, hlavně, aby se nezapletli s čímkoliv zvenčí. Paradoxně tak androidí policie opravdu dosáhla takřka nulové kriminality. Ale tohle přece není život, budete se mnou jistě souhlasit. Někdo musí přijít a nastolit Osvobození.


Roboti se probouzejí ke své aktivitě. Výzbroj bude potřeba...

Ačkoliv tohle rozhodně není béčkové scifi, tak se neobejdeme bez jediné možné osoby, která by se toho mohla ujmout. Určitě tušíte, koho mám na mysli. Někoho, kdo posledních pár desítek let nežil na Zemi a má tak možnost nezkresleného pohledu na věc. A ten někdo má navíc ještě jedno eso v rukávu. Vlastně rovnou čtyři esa. Čtyři androidy, kteří během elektromagnetických bouří nebyli na Zemi – protože hledali svého majitele. Ano ano, jde o muže jménem Trill, který se vrací na domácí planetu, aby spatřil polovinu svých starých přátel mrtvých a druhou polovinu ve vězení. Někdo je musí dostat ven, aby konečně řekli pravdu a ukončili tuto nadvládu strachu. Trill tak posílá do akce své věrné androidy a teď je už na Vás, jaký příběh budu vyprávět dál.

20. 9. 2631



Trill jede na tajnou schůzku... ale co, intro si shlédněte sami, stojí za to! A tohle je již jeden z mnoha bezdomáčů.

Všichni určitě milujete historky u nočního táboráku, tak tohle je jedna z těch nejoblíbenějších, kterou by si lidé ve dvacátém sedmém století vyprávěli, kdyby existovaly stromy (a tím pádem táboráky). Každopádně jste asi pochopili, o co jde. První díl Captive byl klasický dungeon, který vynikal originálním pojetím party, možností kombinovat jednotlivé součásti robotů mezi sebou, kde hlavním cílem bylo osvobodit svého pána – Trilla – falešně obviněného z vraždy, jehož hodinka popravy se blíží. Hra to nebyla vysloveně špatná, ale trpěla mnoha nedostatky, které z ní udělaly velmi rozporuplně přijatý produkt. Hodnocení recenzí (mimochodem Amiga verze Captive je výrazně lepší a hezčí, než PC verze) kolísá od průměru po absolutní bombu. Já osobně jsem v případě prvního dílu dost skeptický, hra by ode mne dostala maximálně 6/10 (hlavně pro divné ovládání a systém soubojů či hádanky – takové nedomrlé) a veřejně se přiznávám, že tato skepse se mi propsala i do hraní pokračování, které je exkluzivně pouze pro Amigu.


Inventory je dobře udělané. Po hraní si s nastavením dostanete z Liberation i takovýto vzhled - na což se nedá moc dobře koukat...

Jestli ještě mohu trochu historie – Captive 2 Liberation je jedna z prvních, ne-li vůbec první hra pro CD32 only – kdy byla zamýšlená jako vlajková hra pro tento systém, jenž měla naplno demonstrovat kvality této přebalené dvanáctistovky. Na CD se krom perfektních meziherních animací nachází i špičkové namluvení všech (!) postav a skvělá audio hudba. Avšak díky omezenosti paměti konzole se tam kupodivu nevešlo moc paměti – také kvůli rychlosti načítání. Časem byla uvolněna disketová AGA verze na pouhých pěti disketách (proč „pouhých“ si řekneme na konci recenze), kdy mělo smysl hru nainstalovat na harddisk, jelikož rychlost hry tvoří dost podstatnou část hraní – grafika byla díky tomu i rozšířena. A mimochodem prý existuje i verze hry pro OCS, takže naše Amigy 500 a 600 si také mohly smlsnout, pokud disponují 1.5 MB RAM. I tak byla tato verze notně osekána. Ale ať se dostanete k jakékoliv verzi hry, tohle je EPOS přátelé.


Návštěva v místním cechu nedopadla moc dobře. Po pár urážkách tasím zbraň a čistím si cestu. Od civilistů, samozřejmě.

Když jsem poprvé spustil Captive 2, byl jsem zhrozen. Opravdu divná grafika, která osciluje něco mezi hnusnou a ošklivou. Trojrozměrné objekty jsou stínovány a potaženy texturami, ty však ale mají rozlišení 5x5 pixelů a celkově hru dělají takřka nepřehledně nehratelnou. Hru jsem se rozhodl co nejrychleji smazat, ale nedalo mi to a ponořil jsem se do ní hlouběji. Nešlo to. Znáte ten pocit, když Vás nějaká hra láká, ale nechce Vás do sebe pustit? Krása ženy bývá také spíše uvnitř a Liberation má co nabídnout. Jen nesmíte být zbrklí, jako jsem byl kdysi já. Totiž po roce jsem se ke hře vrátil a byl jsem šokován. Tohle je jedna z nejlepších her na Amigu všech dob!


Stojíce u schodů se kliknutím mohu podívat nahoru - a případně vystřelit. Takto pak vypadají dialogy - dole jsou ikonky pro výběr témat, v samotném okně dialogu vybíráme podtémata.

Proč takto smělé tvrzení? Totiž – Liberation je mnohem více, než jenom obyčejný dungeon. Nejraději bych Liberation přirovnal k prvním Elder Scrolls na PC – Arena. S tím rozdílem, že obrovský svět zde není náhodně generovaný, NPC mají propracovanou umělou inteligenci, svět žije uvěřitelně a jde o scifi jako řemen. Telegraficky – přes 4000 misí (několik set příběhových, ostatní náhodně modifikované, ale pokaždé s ručním nástřelem děje), přes 150 typů NPC (jejich celkový počet je mnohem vyšší, číslo 150 vyjadřuje počet archetypů NPC – ty mají vlastní paměť atd.), perfektné propracovaný dialogový systém a hlavně uvěřitelná freelance náplň, kdy se hlavní dějové úkoly neopakují, jsou zábavné a objevováním světa budete doslova nadšeni. Rozloha základního města se dá bez uzardění přirovnat třeba ku… Brnu. Nebo Praze? To je fuk, je obrovské. Má mnoho pater, domů, obyvatel, hromadné městské dopravy a taxíků. Víte, co by Vám mohlo hru také hodně přiblížit? Hired Guns. Nebo spíš Frontier? Zkrátka - cyberpunk, scifi, deprese. Zábava. O tom tato hra je.


Statistika robotů je uspokojující. Na dalším obrázku vidíme, jaké čipy lze mezi roboty měnit a vylepšovat.

V zásadě ovládáte čtyři roboty, se kterými zachraňujete lidi. Každý může být složen z šesti základních částí (hlava, ruce, nohy, trup), které jsou dost podstatné – například přijdete-li o paže robota, moc si nezabojuje. Není ale problém zraněné části opravovat či rovnou nahrazovat. Komické také je, že lze sundat robotům i hlavy. Sice pak nic neuvidíte (nečekaně), ale zase Vám nehrozí critical hit – headshot ;). Roboty v rámci party můžete navíc separovat – udělat si tedy až čtyři skupinky a mezi těmi se libovolně přepínat. Krom toho, že je to místy nutné nebo vhodné, je to i dobře využitelné, jako v situacích, kdy v obchodě jedním robotem domlouváte slevu, zatímco zbylí tři z povzdálí (mimo bezpečnostní kamery a alarmy) míří laserovým zaměřovačem na čelo obchodníka.


V dolní části obrazovky je grafický bug v očích vašich androidů, který časem zmizí. Savegame menu je jednoznačné.

Při potloukání se městem narazíte na hromady NPC. Jde o zóny – v těch krutě hlídaných nepáchne ani noha (jen roboti), ale vlezete-li například do kanalizace, tak narazíte na bezdomovce nebo turisty. Někteří Vás sami osloví, ale v zásadě můžete každého vyrušit slušným „Excuse me“ a prokecat jedno z mnoha témat. Ty si vybíráte šipkami v dolní části obrazovky, ikonkou úst pak spouštíte tlachárnu. Témat je na začátku poměrně málo, ale postupem hry Vám přibývají na stovky. Naštěstí to zde není vyřešeno přitrouble – že se tou stovkou témat musíte proklikávat dvěma šipkami, ale je to rozděleno do inteligentních témat, kdy se na tři kliknutí dostanete kamkoli. NPC jsou navíc pokaždé v nějaké náladě (ta se dá odhadnout podle toho, jak zareagují na Vaše „Excuse me“ popřípadě dle způsobu, jakým Vás osloví), která se mění podle toho, jak s nimi jednáte. Navíc každá NPC má svou paměť, takže nelze spoléhat na známé „opustím / navštívím lokaci a vše je vynulováno“. Celkově to dodává hře velmi živého dojmu. A honičky ve vyšších patrech, kdy zdrháte před policejními vrtulníky a stíhačkami - ty také mají něco do sebe (pokud nejste patřičně vyzbrojeni).


Schody do nebe... a když na ně vylezeme, můžeme na svět shlížet zhůry ;).

Náplň Vašeho konání je různá. Některé mise jsou vysloveně průzkumnické – musíte se jen nějak dopravit na dané místo a tam s někým promluvit. Ovšem samotná cesta TAM je docela dobrodružství, město je velmi komplexní, budete si muset vzít taxi a tak dále. Samozřejmě se nevyhneme bitkám – ať už někteří kolemjdoucí jsou v agresivní náladě, tak v rámci bojových misí. Souboje nejsou příliš komplikované, ale docela mi to vyhovuje, umožňuje to se soustředit na hru samotnou (a to i přesto, že své roboty můžete vybavit z repertoáru padesáti zbraní). Přestřelky jsou na systému – buď dostane na zadek nepřítel nebo my. Během několika vteřin je vždy rozhodnuto – a pokud jsem se nezmínil, celá hra běží v REÁLNÉM ČASE, čili jedna hodina hraní = jedna hodina ve hře. Má to úžasný dopad na hratelnost. Dostat misi a na ni dvě hodiny času je jasnou předzvěstí toho, že TOHLE nebude legrace. Jinak jsou mise směsicí poslíčkování, bitek, exploringu, ale hodně se setkáme s komunikačními misemi – musíme se dostat do nějakého společenstva, tam zjistit nějaké informace a vrátit se. Samozřejmě pro vstup do společenstva budeme muset udělat nějakou jinou misi a tak dále. Abyste se v tom neztratili, tak dolní dialogové okno lze scrollovat – najdete tam vždy zásadní informace k aktuální misi. Mise stejně většinou berete pro finanční výdělek, jenž u obchodníků směníte za lepší výbavu a zboží.


Policejní vrtulník v jednom z vyšších pater. Pohled z boku se mění na čelní a ... ZÁSAH!

Čím Liberation ještě vede jsou možnosti konfigurace samotné hry. Krom možnosti nastavení kvality grafiky (turbokarty s sebou!), typu fontu, namluvení a hudby lze nastavit několik základních rozmístění panelů na obrazovce (vše se ovládá pomocí tlačítek u levé horní ikonky – tlačítko „A“ pak nastavení aplikuje), takže si každý uzpůsobí hru k obrazu svému. Podobně tak ovládání je maličko komplikované, ale zvyknete si na něj. Hra designovaná pro CD32 pad (což si po pravdě řečeno neumím moc představit) se hraje skvěle i na klasické Amize. Většinu času hraju z klávesnice – šipkami se pohybujeme po městě, klávesy QWER střílí z nastavených zbraní robotů, ESC opustí hru (bez varování!), funkční klávesy přehazují nastavení polohy panelů. Zbytek děláte myší, tedy rozhlížení (červený kurzor, poblíž středu obrazovky), kdy pak můžete střílet i v tomto natočeném pohledu, sbírání předmětů a interakce s okolím (přidržíte pravé tlačítko – kontextový kurzor) a pochopitelně proklikávání se dialogy plus práce v inventáři.


Vlevo mizí polygonová stíhačka - její střele jsem se vyhnul a ještě jsem ji vyfotil... ale víc starostí mi dělá vrtulník.

K tomu se ještě chci trochu detailněji vyjádřit – inventory je totiž velmi vypečené. Krom toho, že Vaši roboti mají svou nosnost, musíte respektovat rozměry předmětů, co s sebou nesete. Pokud se Vám tedy do plochy inventory něco nevejde, tak máte zkrátka smůlu. Každopádně si inventory můžete uspořádat pěkně pixel po pixelu sami, takže s trochou píle tam nacpete vše potřebné. V tomto režimu také probíhá nabíjení zásobníků zbraní nebo zkoumání předmětů (červená ikonka „info“). Také save / load menu – hra je inteligentní a umožňuje ukládat kdykoli a na jakýkoliv disk. Hlavně se zde také nachází statistiky androidů a také možnost jejich chiptuningu – výměnou lepších ROMek v robotech získávají tito lepší schopnosti. Podobně tak lze dávat robotům až dva implantáty (na počátku hry má každý po jednom), které výrazně mění jeho možnosti. To je vlastně i vývoj postavy – androidi nesbírají zkušenosti, ale postupem ve hře se dostáváte k lepší a lepší technologii. Takže v tomto směru není co vytknout, originální (byť ne ojedinělý) a hratelný nápad.


Utekli jsme do nějakého mrakodrapu - pohled dolů ze schodů je děsivý. A tohle je detailní přehled stavu robota.

Přesto všechno – Liberation nejsou dokonalou hrou. Hra má mnoho chyb, tu více, tu méně zásadních. Pomineme-li bugy (možnost přeskakování misí nechtěným sejvováním, grafika se občas rozsype, ovládání přestane reagovat), tak jsou tady faktické chyby – grafika je VELMI nepřehledná. Ulice sice překypují objekty, ale ty jsou všechny stejné – NPC se vzhledem téměř neliší a vypadají jako pyramidy s obličejem. Přitom místy jsou lokace i celkem hezké a systém kombinování textur pro unikátní vzhled lokalit chytrý. Systém mapy je VELMI nepodařený - neustále jsem se ztrácel. V interiérech není žádná mapa. Práce v inventáři je občas na hranici frustrace. Nejhorší ze všeho je zmatení, kdy řvete na monitor CO MÁM SAKRA UDĚLAT?! Hra se tak občas zvrhává v bloumání a dumání, opakované čtení textů, co máme u sebe a nadávání na neexistenci nějakého komplexního journalu. To ve spojení s pitomou mapou občas vrcholí opravdu sprostými nadávkami. Naštěstí – tohle je prakticky konečný výčet objektivních negativ hry.


S aktivovanou ikonou informací zjišťujeme klikáním detaily objektů - nebo také čteme nalezené dokumenty. A sakra, GAME OVER.

Celkově bych to shrnul asi tak, že Liberation je nutnost pro každého milovníka žánru. Rozsáhlost a propracovanost hry překračuje cokoliv (a to říkám s klidným svědomím), co jste v žánru RPG (a patrně i mimo něj) mohli na Amize kdy spatřit. Doporučil bych CD32 verzi – namluvení všech dialogů, hudba – to hodně přidává na atmosféře, kterou může Liberation prodávat ve velkém. Ale hrajte to raději na nějaké Amize s turbokartou – dá se pak na to i celkem koukat a je to plynule hratelné. To ve spojení s perfektním intrem a animacemi (nechte se třeba i zabít, stojí to za to vidět ;) dává do našich Amig jednu z nejlepších her vůbec. Ale když na to dojde, tak i disketová verze (instalovatelná na harddisk) přijde k chuti. Prostě jděte a osvoboďte je!

Na pouhých pěti disketách s kapacitou 880 kB.

2 komentáře:

  1. "Rozsáhlost a propracovanost hry překračuje cokoliv (a to říkám s klidným svědomím), co jste v žánru RPG (a patrně i mimo něj) mohli na Amize kdy spatřit." Dave priznaj sa, ze ty si pozabudol na existenciu Fate - Gates of dawn! Inac ale uz to mam stiahnute v HWA balicku takze casom sa k tomu urcite dostanem asi aj skor ako k Fate, ktory vyzaduje registracny kluc takze zatial caka a caka a caka... Inac pekny clanok a dik za inspiraciu, kedze som amigu nikdy nemal tak tieto "Amiga only" hry objavujem len v poslednych par rokoch cez WinUAE, napr. aj taky Ambermoon som prvy krat hral (a dohral) asi pred rokom. Len tak dalej, mozno by si mohol aj skusit napisat nejaky zhrnujuci clanok o tychto A-only hrach, aj ked nie o vsetkych aspon o tych podstatnych aby clovek vedel ake nazvy ma hladat.

    OdpovědětVymazat
  2. Neboj! Fate bude druhá hra, která se tady objeví. Už jsem o ní psal stručný článek na Amiga portal (taky někdy v roce 2007), ale zaslouží si nový a lepší ;).

    OdpovědětVymazat