Metro 2033

Mám rád překvapení, blesky z čistého nebe a změny plánů. Metro 2033 je hra, která dokazuje, že i na Ukrajině umí dělat hry. A že umí správně vytěžit z literární předlohy její přednosti (což se nedá říct o hrách jako Stalker nebo Hard to be God). Že umí programovat na úrovni, že mají grafiku na vysoké úrovni a že se nemají za co stydět. A přitom při instalaci a prvních minutách hraní jsem se obával, že půjde o tuctovou lekací střílečku. Celkem rychle se karta obrátí - tohle je úplně jiná káva.

Knihu jsem nečetl (a v češtině ještě nevyšla - ale údajně se blíží vydání ve slovenštině), ale mám na ni docela chuť. Zajímavě poskládaný svět, žijící v útrobách moskevského metra, kde zbytky civilizace bojují o holé přežití pod radioaktivním povrchem - je to celkem realisticky pojatý postapokalyptický svět. Například o hře Borderlands se hovořilo, že je "falloutovější, než samotný Fallout", ale Metro 2033 strká z hlediska světa a atmosféry všechny současné "postapokalyptické hry" hluboko do kapsy.

Hra samotná spadá do žánru FPS, což je možná trochu sprosté hození do pytle. Vyniká ale po mnoha stránkách, jako jsou zajímavě udělané zbraně (rámové zásobníky prozradí, kolik munice v nich zbývá například), dost děsiví nepřátelé (včetně těch lidských), špičkový a uvěřitelný level design (vycházející nejspíše z reálných stavebních plánů metra) a hlavně nestřílecí náplň, neuvěřitelně dobře zakomponovanou do hry. Kdybych měl najít jedno přirovnání, napadá mne akorát Half-Life.

Podzemní tunely metra nedávají prakticky možnost nelineárního průběhu a tak se musíme spokojit s faktem, že základní level design je... tunelovitý. Naštěstí se i v rámci tunelu dá udělat spousta kvalitních prvků a Metro 2033 se tak v mých očích vyšvihlo opravdu vysoko. Je skoro nemožné přijít do stanice a tam všechno "prostě vystřílet". Design úrovní, rozmístění nepřátel - to vše vás nutí hru brát víc vážně, méně riskovat a více se snažit.

Příklad první - plížení. Při cestě za svým cílem jsem se musel proplížit skrz zastávku, kterou obývají nacisti (ano, i po těch letech a jaderných válkách je tady ideologická válka). Tou dobou jsem sám, s sebou asi tak dvacet nábojů do AK47, něco málo v pistoli s tlumičem a tři vrhací nože - nic moc. Ve stanici je přitom dobrá stovka nácků, z toho mnozí na hlídce, ostatní si trénují střelbu, chlastají či se jinak poflakují. Takže dochází ke studiu terénu. Nacházím schody se zavěšenou petrolejkou, kterou okamžitě sfouknu. Po prknech přejdu pod můstkem s hlídkou a vyslechnu rozhovor mezi popravší četou a chyceným vězněm. Dříve, než mu ustřelí hlavu, jsem se dozvěděl, že kousek od mé pozice se dá přes zábradlí přeskočit na trubky a po nich bych se mohl dostat skrz celou stanici bez povšimnutí. Počkám, až se popravčí četa rozejde, pak se ve stínu pomalu plížím ke zmíněnému místu. Shodou okolností je to místo hlídané, takže beru do ruky vrhací nůž a pečlivě mířím muži na krk - těsně pod obličejovou masku. Povedlo se. Voják s chroptěním přepadne přes zábradlí a nikdo o něm už nikdy neuslyší. Po trubkách se dostanu až na dno stanice, kde kvůli jedovatým plynům určitě nikoho nepotkám. Nasazuji si masku a pokračuji dál.

Příklad druhý - plynová maska. Tento element není jenom jakousi drobností, aby se neřeklo. Maska plní důležitou roli a bez ní se nedá hnout. Že si do ní sbíráme filtry, nutné pravidelně měnit - to je tak nějak normální. Ale nevěřili byste, jak moc nebezpečné je v masce bojovat. Když vám ji někdo rozbije - tak game over, panáčku. Naštěstí je možné samotné masky po cestě nacházet a vyměnit si je. Stačí obírat mrtvoly. A když jsem u toho - velice se mi líbí, že mrtvé neobíráme "prostě stisknutím tlačítka", ale musím munici či výbavu na těle opticky najít. Munice je za pasem, někdy v náprsní kapse - filtry do masky zase v brašně. Drobný detail hru obohacuje.

Příklad třetí - práce se světlem. Je celkem zřejmé, že v tunelech metra je povětšinou tma. Nějaké ty generátory elektřiny se najdou, petrolejové lampy jsou běžné a ve větších prostranstvích není nezvyklé najít ohýnky. Ale většinou je všude tma. To nás jako hráče přímo motivuje k maximálnímu využití plížení, zhasínání petrolejek a minimálnímu používání vlastní svítilny. Takže některé pasáže opravdu člověk prochází v černočerné tmě, s minimální možností orientace. A naší svítilně postupně dochází baterky a slábne a slábne... pokud bychom ovšem neměli k dispozici ruční dynamo, kterým si svítilnu opět nabijeme. Další bod pro Metro!

Přirozenost prostředí - to je to, čím u mne Metro 2033 vítězí na celé čáře. Nenarazil jsem na žádné pitomosti, žádné zbytečně přepálené situace. V příbytcích zbytků lidstva nacházíme běžné předměty lidské potřeby, při obchodování se používá místo platidla munice, hlavní hrdina se pohybuje přirozenou (a tedy nepříliš vysokou) rychlostí, lidé na vás reagují, povídají si mezi sebou, děti poslouchají historky a dospělí hrají na balalajky či kytary. Vybavte si scény z Terminátora, kde Kyle Reese v temné budoucnosti přežívá se skupinou rebelů v podzemí. Tak nějak vypadá Metro 2033. Tak fantasticky a uvěřitelně.

Autoři hry si byli moc dobře vědomi toho, že zaujmout tuctovou střílečkou v relativně atraktivním prostředí nemůže stačit. Místo toho nám dali spíše survival horror s mnoha sekvencemi, kde hru přímo neovládáme (i když jsem si chvílemi myslel, že hru ovládám), ale kdy je vžití do scény naprosto maximální. Člověk není pod tlakem lekacího strachu z toho, že na vás něco bafne. Polovina děsivých scén se vyvíjí asi tak, že už hru vzdáte a očekáváte obrazovku vybízející k loadu posledního checkpointu. Ale náš Artyom, jak se zove hrdina, se někde vyválí v prachu, vyplivne chuchvalec krve a z posledních sil se schová do kolejiště tak, že přežije a hra může pokračovat. Perfektně stavěné situace bych přirovnal již zmíněnému Half-Life - umocněno tvrdě prosazovaným first person pohledem za jakékoliv okolnosti.

Na rozdíl od Gordona Freemana není Artyom zcela němý. Během hry tedy ano, ale při loadingu komentuje vývoj situace a uvádí hráče do děje několika větami. Příběh tak dostává hlubší rozměr a všechno dává lepší smysl. Celkově je story podávaná velice dobře, na poměry FPS žánru nadprůměrně. Herní události dávají zkrátka smysl a jako hráč mám pocit, že ve hře dělám něco víc, než jen chodím z bodu A do bodu B, kde všechno lidově řečeno vyčistím. "Blbé plížení ve tmě" je najednou zábavné. Chvílemi jsem si připadal, jako v památeční hře Thief.

Bohužel, není všechno metro, co se na konci temného tunelu třpytí. Ačkoliv jsou předskriptované sekvence zpracované kvalitně, narazil jsem na opravdu hloupé a zbytečné chyby v umělé inteligenci zejména lidských nepřátel. Jejich chování v okamžiku, kdy o vás vědí nebo nevědí je celkem korektní. Komedie nastane v okamžik, když utíkáte před někým a úprkem dostanete se do grupy nepřátel, která o vás nemá tušení. Byl jsem schovaný pod kolejemi, na kterých byla drezína s kulometem, neustále pražící olovo mým směrem (byl jsem v bezpečí, což o to), ale v mém dohledu pak byli vojáci opékající buřty a které nijak nerušilo, že někdo střílí už deset minut bez přestání do země. Předávání informací nějak nefunguje. A občas to vypadá opravdu blbě.

Metro 2033 je kvalitní zážitek. Již se pomalu blížím konci a mohu potvrdit, že každá nová lokace dovede nadchnout a libové herní mechanismy se rozšiřují. Metro 2033 je jasně lepší, než současná herní produkce v tomto žánru. I když hra není podle všeho nejdelší (okolo deseti hodin) a umělá inteligence kazí dojem, hrát Metro 2033 je zkušenost, kterou mohu doporučit. Takových 7-8/10 si hra zaslouží. A jelikož na PC stojí pár kaček, nemáte důvod váhat.

P.S.: Hra je také pro XBOX 360, bohužel pro Playstation 3 se zřejmě nedočkáme.