Díky podpoře pána Sledgehewera jsem si splnil další položku v seznamu "Herní výkony, bez kterých se nelze považovat za pařana". Co se segmentu přenosných her, nikdy jsem neměl potřebu vlastnit cokoliv jiného, než vše od Nintenda, ale celkem pochopitelně ve své době znělo fantasticky mít BAREVNÝ DISPLAY v kapse. Realita byla pochopitelně jiná - systémy jako Game Gear a Lynx pohořely z mnoha dobrých důvodů, mezi něž patřila herní nabídka, výdrž baterie a kompaktnost přístroje. Zastaralý Game Boy zkrátka vyhrál. Ale mne nyní skutečně jen zajímalo, jestli má smysl se o Game Gear po tolika letech vůbec zajímat. O retro statusu není třeba pochybovat, byly mi zapůjčeny i nějaké ty hry a tak jsem se do toho pustil.
Výdrž baterie je skutečně slabá, takže jsem už po dvou dnech musel řešit napájení ze zdi, což prožitek z hraní značně zpříjemnilo, ale mobilitu zároveň snížilo. Kvalita displaye je po těch letech dost mizerná, je to hodně podobné, jako u Atari Lynx. Z jistého a jediného správného úhlu pohledu se na to dá celkem koukat, ale rozkoš to rozhodně není. Zpoždění vykreslování tak nějak automaticky znamená, že mumraj na obrazovce vede k rozmazání a následně k nepřehlednosti - což tedy v praxi znamená, že hry s chudší a kontrastnější grafikou vypadají v pohybu lépe, než hry s příliš drobnými detaily - ty pak vypadají skvěle jen na screenshotech.
Hardware konzole by se dal shrnout slovy "Master System na cestách", což nyní chválím pozitivně. Scrolling, sprity, animace - vše je poplatné tomuto slavnému osmibitu, který z hlediska grafického má co nabídnout. Zvukově bych rovněž řekl, že konzole předstihla svou dobu - pípání Game Boye je víc originální a osobité - pokud bych jako vývojář hledal něco trochu modernějšího, Game Gear by byl zřejmě mou první volbou.
Samotný plastový obal kolem základní desky a displaye ovšem vykazuje první negativa. Stroj je příliš velký, tlustý, nedrží se zrovna nejlépe. Fascinuje mne, že ze spodní strany jsou dva úchyty na poutko, které má zřejmě sloužit k nošení kolem krku. Opravdu mne baví představa japonce, který na své hrudi nosí hrdě Game Gear tak, jak je vídáme s fotoaparáty. Čelní mono repráček odvede svou práci, ale sluchátka jsou vhodnějším doplňkem. Ze zadní strany najdete dokonce dvě místa na baterie, kterých si celkem musíte připravit šest a jinak lehký přístroj mění v dost nepříjemnou záležitost. A co se ovládání týče - základní směrový křížek nemá velkých vad, ale přístroj má pouhá tři tlačítka, včetně obligátního START - zde mohli soudruzi maličko víc zapracovat.
Konstrukce konzole ještě ukrývá port pro připojení k externím zařízením, na zadní straně přístroje se rovněž rýsují žlábky pro vložení do nějaké větší konstrukce, ale nezkoumal jsem to více. Vím o tom, že Game Gear uměl přijímat televizní vysílání (přes speciální TV cartridge s anténou), ale to je dneska bohužel díky digitálnímu vysílání pasé - to by byl totiž asi jediný důvod, proč bych se myšlenkou na vlastnictví konzole zabýval. I když je design stroje vlastně dobrý, v tom výsledku není Game Gear dobrou volbou pro hráče - je jen o chlup vhodnější ke hraní, než Atari Lynx. A to není úplně dobrá známka. Možná, kdyby existovala nějaká "slim" verze, aby se to skutečně vešlo do kapsy...
Ale toliko úvod k prvním dojmům. Vložíme hru a přístroj zapneme. Jak se na něm hraje?
Aniž bych musel předstírat překvapení - hraje se na tomto strojku překvapivě dobře! Jde jako vždy o konkrétní tituly, ale obecně se není třeba Game Gearu příliš bát.
Legend of Illusion
Mám moc rád hopsačky s Mickey Mouse a tato patří mezi ty dobré. Hru jsem dohrál jedním dechem. Úrovně jsou krátké, snaží se o rozmanitost, k dispozici máme nekonečno continues a celkově je hra lehká, až na poslední dva bossy, kde mi docela dlouho trvalo, než jsem odhalil postup. Až do té fáze by to byla hra na hodinku hraní, čili jde o titul velmi krátký i na poměry tohoto segmentu. Motivací může být leda Hi-Score, ale i to je málo. Pro nováčky a děti jde ale o vynikající volbu, doporučuji.
Lucky Dime Caper
Donald Duck je také moje oblíbená postavička, takže i tato skákačka mne nezklamala. Je o něco obtížnější, nežli Mickey Mouse, úrovně jsou delší a hádanky sofistikovanější. Díky přehledné grafice není problém u hry strávit dost času opakováním úrovní. Nejde o žádný zázrak, ale jako celek hra funguje dle očekávání.
Psychic World
Mám rád hack'n'slash chodičky, kdy přeskakujete mezi plošinkami a proměňují se obrázky na pozadí. Chvíli mi trvalo, než jsem vykoumal přepínání magie (dolů+tlačítko 2), pak jsem hrou doslova
prolétl, jako horký gama nůž nádorem. Hra není vysloveně lehká, zejména ovládání je tužší, než bych si představoval, ale díky několika cutscénám (tj. statická ilustrace s textem) a celkem vtipnému level designu jsem se u hry vydržel bavit ty dvě hodiny. I když to není úplně vhodné srovnání, hraní mi připomínalo Switchblade 2 na Lynxu (ale to bude asi jenom tím displayem).
TaleSpin + Battletoads + Lion King
Čistě po grafické stránce jde o referenční tituly konzole. Sprity jsou vypiplané, animace slušné, barev celá řada. Už když mi Sledge předával konzoli s hrami na Můstku, jedním dechem dodával, že je moc zvědavý, co na tyto tituly řeknu, protože jemu přišly takřka nehratelné. A to čistě kvůli displayi, který tolik barev a animací prostě nedává ve zdraví. Ihned jsem věděl, o čem mluví - to samé se dělo například na Lynxu při hraní Pinball Jam. Toto varování bylo ovšem zároveň doporučením. Těžko říci, jestli hry v této podobě prošly ve své době betatestem, možná byl před dvaceti lety display v lepší formě a kvalitě. V tom výsledku se ale hratelnost smrskává na "popojdi maličký kousek, zastav se, zkontrolus situaci, opakuj". Jakmile se trochu rozeběhnete, pixely na obrazovce splynou v mumraj odstínů a není zkrátka snadné se v situaci vyznat. Battletoads jsem vzdal v prvním levelu, TaleSpin mne vydržely bavit trochu déle a Lion King se mi podařilo dotlačit do fáze, kdy bych nahlas řekl, že jsem všem třem hrám dal "dost šancí a času". Ale zážitek ze hry byl prostě tragický, nikoliv vinou game designéra, ale vinou "přespříliš dobré grafiky". V emulátoru to bude mnohem lepší, ale takhle jsem si to zas tak moc neužil, bohužel.
Sonic the Hedgehog + Sonic Chaos
Inu a na závěr jsem si nechal to nejlepší. Od této hry člověk přesně ví, co očekávat a chtít. Ten rozdíl je nepatrný na první pohled, ale je to skutečně o grafice. Na rozdíl od výše zmíněné trojice, v Sonicovi jsou pozadí obvykle jednobarevná, takže i když se animace v pohybu rozmáznou, pořád máte přehled nad konturou levelu a siluetou ježka, takže víte, co se zhruba děje. V obou zmíněných hrách jsem se dostal dost daleko na to, abych je doporučil, ale jelikož se v podstatě vůbec neliší od originálu na Mega Drive (či na Master System), netoužil jsem je dotáhnout do vítězného konce. Přesto - obě hry se hýbou a zvučí reprezentativně a navíc se dobře ovládájí a celkově je zkušenost ze hry nadprůměrná.
Takže co, vyplatí se po čtvrtstoletí investovat do Game Gearu?
Stručná odpověď: ne.
Delší odpověď: I když se na strojku hraje překvapivě dobře, zážitek z hraní nebyl ani v jednom případě dostatečně unikátní na to, abych konzoli propadl z nějakého iracionálního důvodu. I původní Game Boy je zajímavý svým nepodsvíceným displayem, o nabídce her nemluvě (a má o jedno tlačítko navíc!). Game Gear není špatný, ale v tom výsledku je rozhodnutí o koupi spíš znouzectnost. Prostě chcete mít přenosnou Segu a Nomad se vám nepodařilo sehnat za slušné peníze. Takže se vám bude prášit na Game Gear, no dobře, to je více méně normální, proč ne.
Jednu věc mi ale tato konzole dala. Dokonale mne přenesla do doby šílených devadesátých let, kdy se mezi sebou prali fandové Nintenda a Segy. Díky Game Gearu jsem se dokázal na chvíli vžít do role sotva náctiletého hráče, který pod stromečkem našel nadupaný nextgen do kapsy. Ne ten pofiderní strojek, připomínající digitální hodinky, ale opravdový, barevný systém, jaký mám doma napojený na televizi - ale přesnosný. Vlhký sen marketingových ředitelů.
Byl bych hrdý, že mám Game Gear!
Ale tajně bych toužil po GameBoyi.
A na veřejnosti bych se Nintendu vysmíval nebo dštil síru.
Žádné komentáře:
Okomentovat