Star Fox 64

Nedávno jsem psal o hře Star Fox pro SNES. Hra mne nikterak zvlášť nezaujala (což je na delší povídání, čili doporučuji si přečíst odkazovaný článek předtím, než se pustíte do tohoto), i když špatná rozhodně také nebyla. U přímého pokračování Lylat Wars, neboli Star Fox 64 ale už ochotně propadnu nadšení. Totiž i když je základní premisa hry od originálu takřka k nerozeznání, propracovanost konceptu a jeho variabilita je tady na úplně jiné výši, nemluvě o adekvátním technickém zpracování, rychlosti a celkovém dojmu. Svým způsobem jde o rozšířený koncept on-rails stříleček, ale člověk má nad bojištěm větší kontrolu - ale zároveň hra disponuje atmosférou typickou pro arcade herny, jenom s příchutí Nintenda. A to je jedním slovem skvělé!



V krátké intro sekvenci se dozvíme, že starý James McCloud je již v důchodu (a pravděpodobně mrtvý) a tak se chápeme role jeho mladého progresivního synátora - Fox McCloud. Parta v podobě žabáka Slippyho, králíka Peppyho a sokola Falcona se zdá být beze změny - stejně jako hlavní záporák Andross, který si brousí zuby na hvězdný systém Lylat. Čistě z hlediska story musím vyzdvihnout, že proti nám ne stojí jen bezejmenní piloti na odstřel, ale rovněž pojmenované a vykreslené charaktery. Rozhovory skrz vysílačku během bitevní vřavy mají pak správnou atmosféru.

Celá hra má v zásadě dva styly - první je průlet tunelem ála on-rails střílečky - s tím rozdílem, že raketku máme v rámci obrazovky pod kontrolou a musíme se tedy vyhýbat nepřátelským útokům. Podobný styl si pamatuji z (novějších) titulů jako Sin and Punishment, REZ a vlastně původní Star Fox na SNESu se hrál velice podobně. Jako hráč se ale mnohem víc soustředím na zaměřovací kurzor, než na tělo rakety samotné. Důvod je jasný - podržením FIRE lze totiž střílet naváděné lasery, které obvykle na jednu ránu sejmou většinu základních cílů - a ono navádění je podmíněno polohou kurzoru, nezávisle na samotném kosmickém korábu.

Druhý herní styl se objevuje především při soubojích s bossy - jde o arénu, ve které můžeme volně poletovat, ale nemůžete ji samozřejmě opustit. Postupnými nálety ničíme tu statické, tu pohyblivé cíle. Naší jedinou obranou je aktivní uhýbání a pak otočka (tzv. barel roll, což ale není technicky vzato správný termín), nezávisle na tom můžeme sbíráním zlatých prstýnků navyšovat maximální výdrž rakety a tím si většinu herních situací značně zjednodušit.

Krása hry spočívá jednoznačně v level designu. Průlety tunelem jsou sice na první pohled primitivní, ale brzy dojdete k tomu, že tunel je mnohem širší, než se zdálo na první pohled. Vyplývají z toho tedy nejen bonusové předměty, ale rovnou celé nelineární cesty, jak se prostřílet k bossovi. Prostředí pokrývají všechny základní prostory, které byste očekávali - města, hory, doly, vesmír, lávový svět... všechno je ale velmi plasticky vymodelované, detaily jsou chvilkami dechberoucí a na obrazovku je opravdu radost pohledět.

Navíc je grafika hry skutečnou demonstrací možností Nintenda 64 - 3D objekty s mnoha vyhlazenými texturami, klaustrofobie v úzkých tunelech navozena, stejně jako agorafobie z nekonečného vesmíru, přímo ďábelská plynulost je při mumrajích chuchvalců objektů skoro až úctyhodná. Bonusem jest rovněž inovátorská podpora rumble packu, což do té doby nebyl zdaleka standard, přátelé! Podobně tak hudba nezůstavá nijak pozadu - celkově je Star Fox 64 z technického hlediska skvostný. Ze screenshotů to nejde tak snadno vyčíst, ale pusťte si v nejhorším Youtube a dáte mi za pravdu.

Hru ale nyní nehraji na originální konzoli, ale pouze v rámci Virtual Console na WiiU, kde jsem si musel chviličku pohrát s nastavením tlačítek, neboť ta výchozí nejsou rozložena zrovna intuitivně. Co se C-tlačítek týče (pravý analog), doteď si nejsem úplně jistý, jak je to míněno s jejich mapováním - přepínání pohledu, zrychlování a zpomalování využívá 3/4 C-tlačítek a ještě jsem si pořád nezvykl na jejich efektivní využívání.

Star Fox 64 je akorát tak dlouhý a obtížný, aby se dal dohrát poprvé po pár týdnech tréninku - a pak hledáte alternativní cesty a všechny bonusy, co jste do toho okamžiku míjeli. Přidejte multiplayer až pro 4 hráče (bohužel zde není kooperativní režim, to je poněkud promrhaný potenciál, mít tým ostrostřelců v raketách a nevyužít toho) a máte před sebou naprostou klasiku roku 1997.

P.S.: O původním Star Foxovi jsem napsal, že mne ve své době nemohl zaujmout 3D grafikou, protože tou dobou na PC bylo mnohem více her s podobným vizuálem, ale mnohem propracovanějším. V případě Star Fox 64 ale situace není tak žhavá, protože konkurenční konzole neměly v té době ani za mák výkonu a na PC jsme proháněli Jedi Knight, což je sice nejlepší FPS všech dob, ale graficky vypadá, že by ho Nintendo 64 utáhlo celkem v pohodě taky. Koneckonců Indiana Jones and Infernal Machine na Nintendo 64 vyšel a ten používá stejný engine (i když modifikovaný), jako zmíněný Jedi Knight. V kontextu roku 1997 je tedy Star Fox 64 velice dobře vypadající hrou!