Na filmy se moc nekoukám, ale faktem je, že se rád dívám na videorecenze, či si prostě čtu recenze na internetu, abych si udržel jakýs-takýs přehled. K mému překvapení třeba nový Mad Max překonal má očekávání, rovněž Avengers nebo Guardians of the Galaxy - jsou to všechno krásná béčka, na kterých si někdy v budoucnu jistě rád smlsnu ještě jednou. Můj limit - jeden celovečerák za rok - je ale již nyní vyčerpán, takže nabídce shlédnout snímek Mythica jsem odolal celkem bez problémů. Sledování filmů považuji obvykle za ztrátu času, je lepší vyplnit stejný úsek hraním Phantom Pain nebo něčím podobně kvalitním. No jo, jenže tentokrát jsem byl mimo domov a ve společnosti anglických gentlemanů mi přišlo žinantní vytahovat 3DS a věnovat se hraní (navíc o samotě, protože oni 3DS trapně neměli). Takže jsem nakonec nabídku přijal viděl jsem po dlouhé době film. A ne ledajaký. Dokonce natolik výjimečný, že se probojoval i na stránky blogu, který se v podstatě exkluzivně věnuje počítačovým hrám.
Prošel jsem narychlo archiv tohoto blogu a našel jsem pouze šest článků o filmech, to je dobré score, z více než tisícovky kousků! Jmenovitě Tekken, Inception, District 9, Quantum of Solace a IMAX Delfíni a velryby. Z neherních témat jsem ještě pokryl jednu divadelní hru (České Nebe) a jeden komix (Watchmen) - to jsem rád, že zde držím mediálně-rasovou čistotu, na rozdíl třeba od Františka Fuky ;). Každopádně důvod, proč se k tomuto úzkému výběru přidává Mythica, ten zatím záměrně utajím. Místo toho se pojďme na film podívat optikou nediváka filmů, tedy mou vlastní.
V životě jsem neviděl mnoho filmů, ale jak jsem zmínil, rád se dívám na videorecenze. A je takovým nepsaným pravidlem, že čím je film horší, tím je videorecenze zábavnější. A tak má touha po zábavě zapříčinila, že mám přehled zejména v kategorii filmů, které jsou vděčným a často snadným cílem kritiky. Mythica je relativně nový film, no přesto jsem na něj recenzi neviděl a tak vyvstala otázka, jestli mé obvyklé zdroje tuto perlu přehlédly, anebo jde o dobrý snímek. Vyhradil jsem 93 minuty svého života a po dlouhé době jsem se díval na opravdu nepovedený film, v celé jeho nahé kráse.
Film začíná tím, jak banda neherců nehraje před kamerou v rukou nekameramana, zatímco co nejsou nijak režírování nerežisérem. Doslova v prvních sekundách jsem byl konfrontován s něčím, pro co jsem nenacházel žádných slov. Za normálních okolností, když se díváte na nějaký odporný film typu Baby Geniuses, Face Off nebo Star Trek, umíte ukázat prstem na obrazovku a několika slovy - byť vulgárními - popsat, co přesně se vám na snímku nelíbí. Najdete důvod, proč snímek odsoudit a najdete ho obvykle poměrně snadno.
Kdybychom si představili hodnocení ve formě číselné osy, na pomyslném maximu v pozitivní oblasti najdeme díla jako Blade Runner, Star Wars epizody 4-6, případně Metropolis - nechám na vašem vlastním vkusu, co si tam představíte. Pak se blížíte pomyslnému průměru a pak dojdete k mrazivé nule (kde je to přímo narváno filmy, kterým dal Fuka na svém blogu 20%) . Jak již bylo mnohokrát předvedeno, jít do záporu není vůbec těžké - mnoho filmů (a i her) se s odvahou pustilo do hlubin - na pomyslném maximu v negativní části osy pak najdeme tituly jako Star Trek 1, Star Trek 3, Star Trek 5, Star Trek 7, Star Trek 9 (ahoj Sledgi!), veškeré adaptace počítačových her, Star Wars epizody 1-3, Policajt ze školky a tak dále. Není těžké se sem dostat.
Kam bych na tuto osu umístil film Mythica? Inu, to není tak snadné. Asi nejlépe vystihnout to dokázalo jedno z posledních videí na kanále Numberphile:
Film Mythica je plný antikrásy, anticitu, antihodnot. Nejedná se tedy o "nic", protože se na to dívám, je to jednoznačně "něco". Není to ani záporné. Blíží se to tak limitně nicotě, naprosté nule, že pro číselné hodnocení nenacházím ekvivalentu. Mythica existuje někde v monádu kolem nuly.
Tento pocit prázdnoty mne přepadl v prvních sekundách snímku a zhruba po třech minutách jsem měl nutkání opustit místnost. Tohle nebyla ani tak trapnost, tohle nebylo ani zoufalé volání o pomoc. Tohle působilo, jako experiement. Nikoliv s cílem udělat snímek s nejnižším možným hodnocením a hodnotou vůbec, to není zas tak těžké. Ale spíše experiment, jak do běžného kritického chápání - v našem světě charakterizovaném číselnou osou - vpravit jakousi imaginární složku, která se nenachází na reálné ose. To je asi to nejlepší, co mne napadá. Mythica je imaginární film, u kterého si musíte představovat, že je to film, abyste se na to mohli dívat.
Doslova - a to myslím vážně - každý záběr je špatný v plné šíři významu. Není na něm nic povedeného. Na každičkém jednotlivém záběru je naprosto všechno špatně. Je to jakobyste se vloupali do střižny a ukradli všechny nepovedené záběry, doplnili k nim naprosto nepadnoucí neadekvátně přeepičtělou hudbu a slepili to ve špatném pořadí, abyste skutečně umocnili své absolutní neumětelství.
Když bych si měl pomoci herním světem, je to velice blízké tomu, co předvedli autoři titulu Psycho Killer. Rozdíl je v tom, že Psycho Killer udělali lidi v uměleckém vakuu, kteří to ani nemohli umět, protože byli mezi prvními, kteří s médiem nové generace začali pracovat. Mythica byla natočena v roce 2014 a byla částečně financována Kickstarterovou kampaní, kde nasbírala dost peněz na to, aby autoři zaplatili Kevina Sorbo, kterého i já znám, jako Herculese z televizních obrazovek. Šlo o jasný záměr, udělat něco, co dotahuje k dokonalosti veškeré nedostatky, které jsou pro žánr televizních fantasy seriálů typické, kvůli kterým se na ně lidi dívají. A věru, podařilo se. Jako umělecký záměr naprosto dokonalé.
Tohle všechno jsem nyní předeslal, jako přípravu na stručné shrnutí děje. Tady je:
Na začátku hry se tedy ocitáme se svou postavou v hospodě, kde hospodský vydává questy. Vstoupí elfka a ptá se, kdo by s ní šel na lov zlobra. Hospodský to odmítne, jako příliš nebezpečné a pro ilustraci absurdity takové žádosti vypíše odměnu celých 300 stříbrných. Osazenstvo restauračního zařízení to okomentuje halasným výsměchem, aniž bychom věděli, kolik je hodnota jednoho stříbrňáku. Lze si za tři stovky koupit třeba dům? No to je jedno. Potřebujeme naverbovat partu, takže jdeme vem a jsme automaticky přepadeni nějakým zlatovlasým šlechticem, který nás jako otroka prostě chytne za pačesy a táhne pryč. Jakkoliv je tento akt legální, místní stráž nesouhlasí s otrokářstvím (přestože je tento ochránce zákona placen dlouhá léta tím samým šlechticem) a proto se rozhodne naší hrdinku osvobodit. Bohužel má trochu smůlu v kostkách a tak naše hrdinka sice uprchne, ale stráž je vsazena do vězení ve formě zavěšené klece na veřejném prostranství.
Hrdinka - bavíme se nyní o postavě na první úrovni - se dá do řeči s elfkou (sám odhaduji, že toto NPC je přibližně na úrovni desáté, ale mluví, jako by byla maximálně na druhé) a nabídne jí své magické schopnosti. Elfka přijme, ale zároveň přitaká, že je potřeba naverbovat někde válečníka, který v partě bude dělat tank. Dojdete ke kleci, kliknete na uvězněnou stráž a pomocí kouzla ZO odemkne zámek a všichni tři prchnou. Ještě je potřeba sehnat zloděje, který díky Charisma 21/+5 a neutrálnímu přesvědčení klátí nějakou náhodou dámu. Při útěku před manželem oné dámy - skryt ve stínu (úspěšný hod kostkami) - narazí na naši partu a přidá se k ní, protože z toho kouká hodně peněz.
Následuje cestování - parodie na záběry Nového Zélandu z Pána Prstenů - pak se hází chvíli kostkami při souboji se zlobrem. Válečník má smůlu, dostane kritický zásah. Velmi oceňuji, že se postavy striktně drží pravidel, takže elfí druid (tipuji) pracuje jen s holí, zloděj jen s dýkou (nebo krátkým mečem 4/-1) a hlavní čarodějka po většinu času nebojuje, jen sem tam pohodí prášek do očí nepřátel a dělá sem tam nějaké to magické "puf", jakože ohnivou obranu, nevím jistě, z dění na obrazovce jsem to nevyčetl.
Kevin Sorbo mezitím dal naší hrdince kouzlo na léčení a to se nyní náramně hodí, aby se válečník dostal zpátky na nohy. Chvíle putování krajinou, následuje finální souboj, ve kterém válečníkovi opět nepřály kostky - ale to je u tanka v partě tak nějak očekávatelné, takže to všechno dobře dopadne a družina si vyzvedává v hospodě odměnu.
Až teprve ke konci snímku mi to došlo.
Tohle není jako adaptace nějakého románu. To není jako adaptace nějaké počítačové hry. Tohle je něco krapet jiného.
Představuji si to tak, že parta náctiletých vyhrabala na půdě původní pravidla Dračího Doupěte. Přišlo jim jako dobrý nápad si hru zahrát, sáhli po naprosto archetypálních charakterech a zvolili sobě Pána Jeskyně. Ten si s první ukázkovou hrou nedělal moc hlavu, sáhnul po primitivním dobrodružství pro začátečníky, vložil tam pár nepřátel, raději žádné hádanky a zběžně nastudoval pravidla. První a poslední seance byla sfouknutá za jeden večer, všichni kolem se zasmáli a šli domů.
Jenže pod stolem byla připevněn tajný mikrofon, který celou seanci nahrál a zvěčnil. Záznam partie Dračího Doupěte se dostal do rukou někomu, komu přišlo jako velice dobrý nápad zfilmovat - a tady se stala ta chyba. Můžeme to považovat za umělecký záměr, konceptuální umění, ale od okamžiku tohoto rozhodnutí se již nedalo zlo zastavit. Film, který je vizualizací partie Dračího Doupěte, včetně nevalných hereckých výkonů účastníků, hodů kostkami a začátečnických přešlapů mladičkých hráčů. Proto jsem se rozhodl, že o tom musím napsat na tento svůj blog.
To vše je nyní faktorizováno naprosto nefilmovým zpracováním. Ačkoliv se nerad opakuji, zdůrazním, že naprosto každý střih, naprosto každá scéna, dialog, záběr, každá sekunda hudebního doprovodu - všechno je jedním slovem nepovedené a špatně udělané. Není to odporné v pravém smyslu slova, je to prostě "jen nevyvedené". Jde o dílo s tak nízkou pravděpodobností existence, že po závěrečných titulcích jsme s kolegy rozpoutali vášnivou a seriózně míněnou debatu na téma multivesmíru, a že veškeré částice již permutovaly v drtivou většinu možností a nyní se už jen "pro formu" formují do něčeho tak zoufalého a nepravděpodobného (přesto pořád možného!), že další restart vesmíru již zákonitě povede k opakování předešlých konfigurací.
Když se na dílo divá optikou "co všechno se dá stvořit", je Mythica vlastně vrcholem uměleckého směru dadaismu, možná lépe řečeno post-internetu. Zvrhle uznávám, že jsem se při sledování snímku bavil, ale je to jen guilty pleasure v imaginární ose vnímání.
Pro mne je to ekvivalent filmů jako Strike Commando (režie Bruno Mattei, hlavní role Reb Brown), Robowar (dtto) nebo Porno Holocaust (režie Joe D'Amato), případně cokoliv, kde hrál Frank Stallone. Akorát to byla hudba osmdesátých let.V tomto případě to někdo povýšil na produkční úroveň televizních seriálů z let devadesátých a výsledkem je unikátní dílo, které nemá obdoby.
Vřele doporučuji.
P.S.: A to jsem ještě neviděl druhý díl a třetí je v přípravě!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat