Sbohem, PSP

Ještě jedna platforma by si zasloužila zamávat šátečkem. Je to Playstation Portable, první pořádné šplouchnutí SONY do vod přenosných herních zařízení (PocketStation opravdu nepočítám). Jde poměrně o logickou úvahu - SONY většinou nejprve ovládlo domácnosti svými přístroji a pak nabídlo přenosnou alternativu - platí to zejména pro slavnou značku Walkman. Jelikož Playstation  a i Playstation 2 de facto ukořistily trh jenom pro sebe, byla SONY sebevědomá a nabídla tak pro cílovou skupinu mobilních hráčů PSP. Proti sobě měla jenom jedinou konkurenci - zastaralý GameBoy Advance od Nintenda. A i když Nintendo vyrukovalo s opozicí ve formě DS, na první pohled se nezdálo, že by vítěznou pozici PSP mohlo něco ohrozit, když na poli domácích systémů SONY uspěla na jedničku z hvězdičkou. Byl konec roku 2004 a budoucnost byla krásná.



Jestli se mi na produktech SONY obecně něco líbí, je to jejich obvykle nadčasový design. Držím v ruce původní PSP 1000 z roku 2004 a rozhodně nevypadá, že by šlo o devět let starý bazmek. Porovnejte svůj mobilní telefon před devíti lety a dnes. Porovnejte počítače anebo jiné konzole. Je to obrovský rozdíl! Ne tak ale PSP - i po těch letech vypadá opravdu dobře a není divu, že s Vitou nemuselo SONY nějak moc experimentovat. Moje PSP je samozřejmě řádně použité, poškrábané a odřené, ale i tak prostě "pořád vypadá sci-fi". A to je pro mne PSP. Nadupaná mašina, která jakoby předběhla svou dobu. Minimálně po stránce výkonu a designu.

Pamatuji si, že když v roce 2003 byla konzole oznámena, považoval jsem ji velice dlouho za přenosnou Playstation 1. A dávalo mi to smysl. V době, kdy u nás úspěšně startovala Playstation 2, měla za sebou Playstation 1 opravdu hodně her, které bych si zahrál i na cestách. Jak by se ale do přenosné krabičky vkládaly CD? No, nakonec to bylo úplně jinak - PSP se konceptem blíží Playstation 2 do kapsy.

SONY z počátku prezentovala PSP, jako "Walkman pro 21 století". Narážela tím na bohaté multimediální funkce, o kterých se tehdy nikomu ani nezdálo. Na MemorySticku si uživatel mohl přenášet kvanta hudby, obrázků a videí a jelikož se konzole dala připojit na internet, byl k dispozici i celkem funčkní prohlížeč. Hlavní ale bylo, že SONY postupem času přidávala funkce do firmwaru a tak měla tahle krabička s oslňujícím výkonem pořád co dělat. Mnoho lidí si konzoli koupilo jenom kvůli tomu a není se jim co divit. Později se dokonce objevil i Skype, externí kamera a GPS modul.

Bohužel - SONY se nepodařilo naplnit vizi "Walkman pro 21 století", jelikož rozvíjející se technologie zaplavila trh lacinými MP3 přehrávači, nemluvě o vzrůstajícím segmentu "skoro chytrých telefonů", které postupně přebraly otěže hudebních přehrávačů. Naštěstí pro nás - SONY mimo jiné vydávalo pro PSP i hry a to je důvod, proč se o této konzoli vlastně zmiňuji.

Launchové hry obsahovaly tituly jako Ridge Racer, Wipeout Pure, Darkstalkers Chronicles, Dynasty Warriors, Twisted Metal Hands On, Metal Gear Acid, Lumines, Tony Hawk's Underground 2 a několik sportovních her od Electronic Arts. To je ve srovnání s dnešními launchi doslova pohádka - od každého žánru něco a zároveň jde o remixy stávajících značek z Playstation 1+2.

Celkem brzy jsme se ale dočkali i dalších významných her - GTA Liberty City Stories, Daxter, Monster Hunter Freedom, Crisis Core: Final Fantasy 7, Dissidia: Final Fantasy, Killzone: Liberation, Tekken Dark Ressurection, Katamari Damacy, dokonce jsme dostali i dva díly God of War. Ke konci života PSP to bylo trošku vlažnější - Gran Turismo sice nakonec vyšlo, ale nebylo to úplně ono, Assassin's Creed Bloodlines pro změnu rozhodně nebyl vůbec dobrý, Little Big Planet nápodobně, o Resistance: Retribution nemluvě.

Co mají skoro všechny hry výše společné je, že se obvykle odrážejí od předlohy z Playstation 2 a 3 a pokouší se opravdu udělat přenosnou variantu téhož. To se někdy podařilo více a někdy méně. Nepříliš rychlá UMD mechanika působí úporné bolesti hlavy všem hráčům, co při čekaní na tramvaj čekají spíše na hru. Pohodlnost ovládání s pouhým jedním analogovým joystickem, zatím co originální hra byla designovaná pro dva - další trn v palci. A v některých případech prostě hra vyšla, jenom jako "proof of concept", což je sice chvályhodné, ale ne vždy zrovna hratelné.

Odhlédneme-li od trendu remixů, máme tady ale naštěstí pořád dost her. SONY celkem logicky sáhlo po osvědčených hrách jako Final Fantasy Tactics, Ogre Battle, několik dílů Final Fantasy se také dočkalo rozšířených remaků, Valkyria Chronicles 2 je také povedená, přidejme i Kingdom Hearts: Birth by Sleep a Castlevania: The Dracula X Chronicles, jakože polo-remaky. Vůbec - tradičním JRPG se na PSP dařilo - Jean the Arc, Popolocroix, Brave Story - abych jmenoval pár.

S nástupem Playstation Network se na PSP začaly objevovat různé minihry, ale hlavně také hry pro Playstation 1 a tak se z PSP bez uzardění stává jedna z nejsilnějších oficiálně podporovaných herních platforem.

SONY se pustila do křížku s Nintendem na poli přenosných konzolí i když nelze ani vzdáleně hovořit o nějakém vítězství, rozhodně jde o úspěch. Vždyť vzpomeňte na libovolný pokus od libovolné jiné konkurence ve své době. Sega Nomad? Game Gear? Nějaké pokusy od Bandai? K smíchu. Jedině SONY měla dost peněz a odhodlání, aby se proti Nintendu udrželo. Prodali nakonec 76 milionů konzolí, což je sice na jednu stranu polovina toho, co prodalo DS, ale na druhou stranu je to fenomenální úspěch vzhledem k dané situaci. Přesto - výše vyjmenovávám špičkové hry, špičkové multimediální funkce a silnou základnu hráčů. Jak je tedy možné, že se PSP nestalo absolutním vítězem na věčné časy a nikdy jinak?

Dle mého názoru je to zejména nevhodná volba her pro mobilní hráče. Každičký jmenovaný titul bych označil za nadprůměrný, většinu bych si asi rád i koupil (mnohé tedy již mám), každý stojí za zahrání, ale... na PSP jsem velice málo hrál opravdu na cestách. Ať už to byly loadingy nebo charakteristika hry jako takové, nejčastěji jsem na PSP hrál doma, v klidu. Podobnou cestu nyní následuje i Vita zdá se, že SONY na tom nehodlá mnoho měnit. Asi i proto nevnímám PSP, jako konkurenci DS z herního hlediska - jejich nabídka je prostě příliš odlišná.

Zpátky k hardware - SONY postupem času vydala několik hardwarových revizí - PSP 2000 a 3000 byly o kousek menší, ale o hodně lehčí modely s doladěným výkonem - s možností připojit na televizi. Vyšlo dokonce i PSP Go bez UMD mechaniky, čistě závislé na stahování z internetu. Šlo o propadák. Dneska se dá koupit ještě PSP E1000 bez zabudované WiFi, která v dnešní době u tohoto konrétního přístroje asi není tak moc potřeba. Každopádně - i na Aukru se dá PSP dneska pořídit ve slušném stavu okolo tisícovky, což není tak špatný kauf.

Jedna věc, ve které PSP exceluje, je výkon. Avšak - pokud tento výkon využijeme poněkud jinak, než zamýšleli v SONY, stane se z PSP naprosto dokonalý emulační stroj. Oproti DS, které prostě nemá potřebné specifikace, se PSP s radostí popere se všemi 16bity, dokonce i s UAE a DOSBoxem, v jisté míře i s MAME. Svoje staré PSP jsem dokonce dlouho používal jako ovladač k televizi díky IR portu (ten v verzi 2000 a vyšší již není) a hrál jsem na tom asi více nonPSP her, než by se slušelo. Z PSP si snadno uděláte přehrávač na filmy, slušnou čtečku na knihy, ale také vynikající stroj na hraní Frontiera na cestách! Silná homebrew scéna sice dělala SONY vrásky, neboť warez bujel - ale to na DS taky a ničemu to zas tak moc nevadilo.

Proč tedy budu na PSP vzpomínat? Modří už tuší - jde o unikátní hry, které si člověk nikde jinde zkrátka nezahraje. Jmenujme za všechny alespoň pár - Loco Roco, Patapon a Peace Walker. Poslední jmenovaný tedy je skutečně hratelný i na Playstation 3, ale jelikož ho shodou okolností zrovinka hraju na PSP, tak mohu potvrdit, že tohle je hra designovaná na přenášení. A za to jsem vděčný.

Tak jak tedy s tím PSP? Jako platforma se dlouho držela s hlavou vztyčenou a nekompromisně nás krmila hrami. Ke konci života jsme viděli pár zakolísání, jako třeba PSP Go, série PSP Minis a nezvládnuté porty významných značek, které trošku pošramotily jinak čistou jízdu. Také se SONY marně snažilo protěžovat konektivitu PSP+PS3, nemluvě o nesmyslu jménem Remote Play (připojte své PSP přes internet ke své pořád zapnuté PS3, abyste mohli... co vlastně?), ale hlavně bych odsoudil UMD mechaniku jako takovou - ta nemá v přenosném zařízení co dělat (a pozdější hry se už instalují na MemoryStick). Dohromady nejde o nic vážného, ale bezchybné to zkrátka není. Kdyby bylo PSP ve škole, dostalo by takovu lepší dvojku.

Herně je to ale mnohem komplikovanější. I když bych každičký jednotlivý titul dokázal chválit hodně dlouho, nakonec jsem si s sebou PSP bral jen velice málo a to i většinou kvůli emulátorům (dohrál jsem tak Snatcher a Policenauts, mimo jiné). Doma jsem na PSP hrál sice relativně dost, ale obvykle jsem raději sáhnul po "původní" hře z Playstation 2 nebo 3 (Burnout, GTA..), takže ten výsledek je opravdu... divný. Kdyby šlo jenom o mou zkušenost, dal bych za tři. Prostě tam bylo málo těch opravdu unikátních titulů, pro které by se vyplatilo si PSP koupit, což platí ale jenom pro majitele domácích systémů. Pokud jste jedním z těch, který nikdy o Playstation 2 nebo 3 nezavadili, bude mít pro vás PSP hry na čistou jedničku.

Sbohem, PSP. Sice se mi nebude tolik stýskat, ale i tak díky!