Game Boy - R-Type dodatek

Neuplynul ani měsíc a mohu nahlas říci, že jsem konečně poprvé v životě dohrál R-Type, přestože jen verzi pro Game Boy. Tak jako tak to byl úžasný proces. Samotná hra se dá dorazit asi za deset, maximálně patnáct minut. Je to všechno jen o memorizaci nepřátelských vln, pak se hra stává až téměř nezdravě snadnou. Tohle je přesně ten element automatových her, který v dnešních hrách nenajdete, takže se dá říci, že jsem byl překvapený tím, že se k tomu dokážu i po těch letech dokopat. Takové to uspokojení, když porazíte hru, aniž by měla jakýkoliv příběh nebo charaktery. Samozřejmě, že mnohé děti v osmdesátých letech dokázaly R-Type dohrát s prstem v nose, ale na dnešní poměry a v mých třiceti letech je to jako omlazovací balzám, stroj na cestování časem. Vlastně to není "dohrál jsem R-Type", ale opravdu "porazil jsem R-Type", respektive jeho autory.



Je to historka opravdu jak z Excaliburu. Když jsem posledně psal o používání Game Boye v jednadvacátém století, říkal jsem si, že by bylo fajn, kdybych R-Type dohrál. Zároveň jsem ale měl potíž v pekelném čtvrtém levelu, který jsem ne a ne nemohl dokončit. Takže jsem spíš počítal s tím, že jednoho dne to prostě vzdám. Jenže - ta hra mne nechtěla prostě pustit! Pokaždé jsem se dostal o píď dopředu, pokaždé jsem si zapamatoval pohyb bosse o sekundu déle a tím se mi poskládal obrázek o ideálním průchodu.

První level. Kritické místo je v polovině levelu. Je potřeba prolétnout úzkým místem, za kterým se vyrojí asi deset nepřátel. Tady jsem vychytal taktiku, že se až do průletu úzkým místem držím v krajní poloze nahoře nebo dole - a follow logika nepřátel se mi nakupí v jednom rohu. Pak rychle prolétnout a zlikvidovat co se dá. Následuje průlet kruhem nepřátel, který nejde zlikvidovat. Tam to chce jenom trochu hbitější reakce, jelikož obraz neustále scrolluje a kruh nepřátel kolem nás občas vystřelí. Finální boss je snadný, stačí mu tam poslat včelku a pak čekat v rohu obrazovky.

Druhý level není o moc komplikovanější, jelikož tou dobou už máme včelku vylepšenou o nějaké ty boční střely. Nejnepříjemnější jsou jistě malé meteority, které se obtížně trefují, ale dá se jim snadno uhnout. Se základní výbavou je možné level projít, ale dost nepříjemné, že velcí brouci, co na nás lezou zvrchu i ze spodu vydrží opravdu hodně zásahů. Před finálním bossem na nás zaútočí had, kterého nejde zničit. Finální boss je opět snadný - stačí mu tam poslat včelku a uklidit se do levého dolního rohu. Pozici je potřeba vychytat tak, abychom v onom místečku byli co nejblíže bossovi a tím pádem se automaticky vyhnout občasnému výstřelu. Odhalil jsem, že pro maximalizaci bodového zisku se vyplatí střílet "naprázdno", jelikož i když bosse samotného ničí včelka, tak střelba s ní občas trefí kolem letícího hada, což se počítá.

Třetí level je velice krátká a má svoje kouzlo. Úvodní nálet na nepřátelskou raketu trochu zadýchal stařičký hardware, ale po zlikvidování první vlny je bezpodmínečně nutné sebrat všechny bonusy, zejména plazivou střelu. Bez ní si nedokážu představit, že by šel tento level dohrát (což ostatně platí skoro pro každý level, snad vyjma prvního). Následuje jediné obtížné místo. Dvě trubky, co chrlí oheň. Vydrží každá asi tak 60-100 zásahů, takže se to musí zkrátka vydrtit palcem a moc nepřemýšlet, protože času je málo. Není jiná cesta a scrolling nás prostě zabije. Musel být na mne v metru veselý pohled... Na bosse jsem opět našel taktiku, jak jej zlikvidovat bez výstřelu. Nejprve si včelku přilepím na zadek, pak vylétnu do pravého horního rohu, vypustím včelku a rychle letím dolů a pak do levého dolního rohu. Včelka nás následuje, ale zasekne se o bosse. Stačí počkat pár vteřin a je dokonáno. (Poznámka - v tomto případě se nám včelka nalepí zpátky na zadek, což je ve čtvrté úrovni benefit!)

Čtvrtý level je naprosto pekelný. Jde o bludiště, kde dotyk zdi je smrtící, nemluvě o občasných střílejících nepřátelích. Hlavním problémem jsou ale velcí emzáci, širocí skoro jako chodby, kterými prolétáváme. Je nutné si zapamatovat odkud kam který velký emzák přiletí a kam si napozicovat raketku. V celé úrovni jsou dvě kritická místa - jedna před půlkou a druhá za půlkou levelu (tedy po checkpointu, naštěstí). V těchto kritických místech prostě není možnost se velkým emzákům vyhnout a jediné, co je možné udělat, je napasovat se do chodbičky i s emzákem. Tím pádem jsem odhalil velice nepěkně konstruované hitzóny nejen naší raketky, ale i zmíněných emzáků. Zatímco při poloze nahoře nebo dole je možné se emzáků dotknout (dojde ke kolizi grafiky), aniž bychom chcípli, tak při poloze zepředu nebo zezadu stačí být i jen tři pixely od emzáka a jsme mrtví. Na druhou stranu toto odhalení znemaná, že je možné velkou část levelu projet tak, že se nalepím na zeď (dojde k viditelné kolizi) a emzáci se tím pádem vejdou. Finální boss je naprosto pekelný - do minibludiště připomínajícího level z Pac-Mana se vrhnou velcí emzáci a rotují tak, dokud nás nenajdou a nesejmou. Naštěstí jsem celkem rychle našel dvě místa, mezi kterými stačí prostě měnit pozici podle toho, ze které strany emzáci nalétávají. Po dvaceti-třiceti ztracených životech jsem se to naučil dávat celé bez ztráty květinky.

Pátý level je návratem ke klasice, takže spíše otevřené prostory, občas překlenuté užším místem. Tuto úroveň znám zdaleka nejméně, protože v ní funguje hrubá síla. Pokud máte vylepšenou raketku na maximum (a to touto dobou máte), stačí si na zadek nalepit včelku (oni ji tam stejně nejspíš máte, protože celý čtvrtý level je skoro nutné ji mít na zadku) a sem tam ji vyslat - a prostě brutálně všechno vystřílet. Před bossem je pak obrovskou výhodou, máte-li horní "kuličku", která slouží jako štít proti padajícím projektilům (které bohužel nepřidávají body). Samotného šneka lze sejmout s minimem výstřelů, pokud to dobře kombinujete s včelkou. I tak - když jsem tohoto bosse porazil poprvé, dostal jsem jen DVA body, jakože bonus, místo obvyklých pěti tisíc. Myslím, že v tom hraje roli čas, za který bosse pokořím.

Šestý level je velice krátký a jednotvárný. Prostředí je holé a na nás nalétávají nepřátele ze všech stran. Moc toho ale nevydrží a nejsou ani rychlí, takže se to vystřílet či ukličkovat s prstem v nose. Výjimkou jsou rotující šmejdi, kteří nejdou sejmout a představují vlastně bosse. Na konci levelu je ideální situace, kdy stačí k bossovi vyslat včelku a dostat ho tím bez jediného výstřelu. To ale pár vteřin trvá - no a boss na nás mezitím pošle tři rotující nesejmutelné šmejdy. Ti opakují kruhový pohyb po obrazovce, až se zdánlivě může zdát, že není zde bezpečného místa, nemluvě o možnosti nějak zaútočit na bosse samotného. S trochou štěstí jsem tam poslal včelku a našel jsem bezpečné místečko v levém horním rohu. Zajímavé je, že jsem už byl tak vycepovaný, že jsem nepodléhal panice, když se na mne vyřítili ti rotační šmejdi. Jakobych jim věřil, že tohle je jejich trasa pohybu a místo toho, abych v panice měnil směr pohybu jsem naopak zůstal chladnokrevně stát a hle! On ten šmejd opravdu změnil trajektorii a pohnul se do místa, kde bych býval byl já, kdybych se pohnul. Takže tradá - nejfinálnější boss byl hotov. Celý R-Type jsem prošel na jeden život. A to je skvělé.

Nejfinálnější boss!

Kolik jsem se hrou strávil času? Prakticky každý den jsem ji zkoušel dohrát asi tak třikrát, čili přibližně 30 minut čistého času denně. A hru jsem hrál od prvního července do patnáctého. To máme necelých osm hodin hry? To je na mobilní platformu celkem slušné číslo. A bylo to osm velice intenzivních hodin, to vám řeknu!

Dohráno! Ech, no teda.

Abych byl řádně odměněn, tak "finální gratulačky" jsou jen nápisem o třech a půl řádcích, což je nádherný výsměch. A ještě k tomu se hra přepne do hard režimu a vyzývá nás k průchodu znova. Nevím, jestli najdu dost trpělivosti na to, abych si to dal celé ještě jednou na vyšší obtížnost (i když jak jsem zkoušel, zase o tolik moc těžší to není...), ale něco mi říká, že to dám. Bydo Empire musí být zničena!