Game Boy po třiadvaceti letech

Můj syn je přes svůj nepokročilý věk od narození masírován technologiemi tak, jak se asi nikomu z nás nestalo. Je tedy nasnadě, že mezi jeho nejoblíbenější hračky patří gamepady, mobilní telefony, televize a další svítící hejblata. Pro mne jako otce je to tedy obrovská zodpovědnost nenechat ho zmagořit vlivem Playstation 3 nebo Nintenda 3DS, ale začít pěkně od začátku. Nečekal jsem, že to přijde takto brzo, ale napadlo mne, že pro bezpečnost naší domácnosti a koneckonců i synkovy bude lepší, bude-li po bytě nadšeně utíkat s něčím méně cenným a rozbitným, než je telefon za X tisíc. A tak jsem ze skříně vytáhl původního Game Boye. Jenže - drahý synáček při své inteligenci velice záhy poznal, že konzole není funkční, jelikož v ní chybí baterie a tak jeho zájem opadl. Vyštrachal jsem tedy čtyři tužkovky a dal jsem mu zapnutou krabičku s hlasitostí na maximum. To bylo radosti!



"Tak mu to ukaž, jak se to hraje", nabádala mne maželka. Sice jsme si vědomi toho, že cílené hraní nemůžeme od ročního kluka očekávat (ale na druhou stranu byl schopný button mashingem porazit Laua ve Virtua Fighter 2 na Saturnu!), ale posadil jsem si dítko na klín a jal jsem se mu ukazovat R-Type, právě vloženou hru. Po chvíli se stalo cosi divného a nepředpokládaného. Do hry jsem se celkem vložil a po chvíli jsem již byl schopen prostřílet se k prvnímu bossovi, což se mi nikdy předtím nepodařilo. Synek šel později do postýlky, ale bateriemi naládovaný Game Boy zůstal na stole a pomrkával na mně. To si přece nemůžu nechat líbit!

Na rovinu - miluju retro hardware a nikdy bych neměnil pohodlí emulátoru za pocit, že hraju "pořádně a naplno". Jenže zrovna v případě handheldů je toto poněkud na pováženou. Neumím si představit, že by se někdo tahal s Atari Lynx, Game Gearem či právě Game Boyem po dopravních prostředcích, kde mám občas problémy i s Nintendem 3DS nebo mobilem. Jenže zároveň jsem si uvědomil, že je velká ostuda, že jsem Game Boy vytáhl asi po deseti letech. Že by si zasloužil oprášit a pořádně mu prohnat perka. A tak jsem si dal stranický závazek, že celý jeden týden od neděle do nedelě budu chodit po městě výhradně s Game Boyem a hrát na něm. Obstojí tento hardware i dneska?

Neměl jsem v plánu se pouštět do nějakých herních testů, šlo mi vyslovně o ten hardware - jestli černobílý kontrastní neposvícený display a přece jenom poněkud objemnější rozměry, mají šanci v jednadvacátém století. A když už nic jiného, tak to bude alespoň vtipná póza, když vedle chlápka s nejnovějším Samsung Galaxy 3 vytasím tento kus historie. Říkal jsem si, že v tom výsledku budu konzoli jen tahat v batohu...

Opak je pravdou, přátelé!

Z Game Boye (a R-Type) se stala fantastická závislost!

To, co mělo být z počátku jen retro-pozérská legrace se hned v pondělí zvrhlo v neskutečný maraton. Game Boye jsem prakticky nedal z ruky, kdykoliv byla volná chvilka. Místo krátkého úsměvného článku nad nevhodností starých handheldů v současnosti, který jsi si začal v hlavě připravovat předčasně již v neděli večer, jsem byl okolnostmi donucen drasticky přehodnotit svůj postoj. Nabyté zkušenosti mne doslova šokovaly. Jako dítě jsem nikdy Game Boy neměl, asi až ve čtrnácti letech mi byl půjčen na několik měsíců a s pár hrami. Pak vyšel Game Boy Advance a veškeré originální hry jsem jel pouze na něm. Game Boy mne za poslední týden přenesl do počátku devadesátých let a do dětské duše. Jak se to mohlo stát? Snadno.

Hardware této konzole není ani na svou dobu nijak zázračný. Výkon osmibitového procesoru sice dokázal zpracovat dost instrukcí, ale samotný display je to, co může smíšky rozdovádět. Rozlišení 160x144 a pouhé čtyři odstíny šedi - to je vše, co tato mašinka mohla nabídnout. Drtivá většina her tak vypadá dost jednotvárně, připomíná klasicky z NES, které mají povětšinou černé pozadí a grafika je jenom v jedné vrstvé v popředí. Oproti Game Gearu nebo Lynxu (obojí 4096 barev) šlo o nepříliš pochopitelný krok stranou a to i na svou dobu. Zpětně můžeme hodnotit, že za úspěchem Game Boye z hardwarového hlediska stála extrémní výdrž baterií - na čtyři tužkové vydrží s přehledem 12 hodin. To je dvoj- až trojnásobek, co nabízela konkurence. Přenositelnost se tak stala klíčovou vlastností.

Avšak co dneska? Je tento display pořád relevantní? Nebojím se říci nahlas, že právě dnes je tento display opět relevantní! Nevím, jak tomu bylo v devadesátých letech, ale drtivá většina dopravních prostředků je dneska osvětlená a pokud necestujete vysloveně v noci, máte i při čekání na tramvaj kolem sebe pořád hodně světla. To znamená jediné - běžné podsvícené LCD displaye musíte všelijak natáčet a zastiňovat, aby na nich bylo cokoli čitelné. Oproti tomu s Game Boyem jsem neměl jediný problém - ba naopak jsem si doslova rochnil! Aniž bych musel nějak zásadně hýbat s kontrastem, stačilo konzoli vytáhnout a okamžitě začít hrát.

A proklamovaná výdrž? Snad nepřekvapí, že jde o velikou výhodu. Za celý týden jsem nemusel sáhnout na baterky a červené očíčko nepolevilo ve svém žáru. Poslední poznámka bude k ovládání. Tlačítka jsou parádně vyžvejkané, ale zároveň citlivé, takže při hraní mne nebolely palce a přitom jsem s naprostou sebejistotou a přesností proháněl raketku mezi asteroidy. Váha konzole není nijak šílená a rozměry pro přenášení v batohu také ne. Game Boy se pohodlně drží a když pomineme komíhání stínů při cestování venku, nemusel jsem se nijak zvlášť omezovat. Když to porovnám s mobilními telefony nebo třeba s 3DS, je mi do smíchu. Pravda, Vita má display lépe uzpůsobený hraní venku, než kterákoliv z jmenovaných konzolí, ale kdo by se tahal s mrtvolou, že jo.

Bez softwaru to ale samozřejmě nejde. Zvolený R-Type se ukázal býti ideální. Pro staré konzole je charakteristické, že hry se hrají do tří vteřin od zapnutí konzole - tedy opět doba, za kterou na kdejakém mobilu odemknete obrazovku. Nejde ale jenom o nějaké loadingy, ale o fakt, že jsme po vzoru automatovek okamžitě vrženi do akce. Zároveň s tím ale neexistují žádné sejvy a obvykle ani hesla do úrovní - hra se hraje na jeden zátah a když se chcípne, tak se jde od začátku. Hry jsou tak tedy relativně krátké a relativně těžké, avšak nabízejí to, co dneska zoufale hrám chybí. Nutnost opakovat, zlepšovat a memorizovat.

Po týdnu usilovného hraní mohu referovat, že se dostanu do čtvrtého levelu bez ztráty života. Někdy ve středu jsem si vytyčil cíl hru dorazit do konce - to se mi tedy nepodařilo naplnit a to prostě proto, že čtvrtá úroveň je nechutné bludiště s minimem klasických nepřátel. (Jelikož ale na Game Boyi hraju dál, mohu se pochlubit, že se mi daří se protáhnout až k bossovi, občas). Nejsem žádný expert na střílečky, s plným nasazením jsem hrál naposledy Galagu. Je to tedy mnoho let, co jsem se skutečně ponořil do tohoto žánru. Závity v hlavě se s mohutným praskáním a skřípením rozpohybovaly. Aha! Ono člověk má v hlavě i takovou část mozku, která se dá těmito hrami aktivovat! Maličko mi to připomnělo moje nadšení z Legend of Grimrock, který tak oživil už dlouho nepoužité mozkové centrum dungeonů...

R-Type pro Game Boy není samozřejmě portem z automatů - sprity jsou větší a tak je toho na obrazovce celkem málo, také rychlost hry a scrolling je pomalejší. Je to ale ideální hra na trénování reflexů, které se postupem času stanou samozřejmostí a posléze hrou na jistotu, kdy jsem schopen první tři bossy porazit bez jediného výstřelu! Naprosto úžasně se mi podařilo vyčistit všechny nepřátele bez ztráty kytičky, jakoby perfect run. Moje score se také pohybuje vysoko nad hladinou 30.000 bodů, než ztratím (ve čtvrtém levelu) všechny životy. Bohužel, ani dvě continues mi zatím nepomáhají... ale já to jednou dám! Hra má prý šest levelů, takže jsem za polovinou. Jakou hru jste naposledy hráli intenzivně týden, abyste mohli upřímně říci, že první půlku máte zmáknutou a nic vás tam nepřekvapí? Mně se to nestalo dlouho.

V pátek jsem si řekl, že si udělám dobře a vyměnil jsem původní model za Pocket verzi. Ta je prakticky identická, ale pro mne skýtá jednu výhodu. Totiž krycí plastový průzor nad displayem je u původního modelu po třiadvaceti letech řádně poškrábaný, což občas může způsobovat zmatení. Oproti tomu můj Pocket nemá pro jistotu krycí sklíčko vůbec. Takže jsem získal mnohem větší a čitelnější display. provoz na dvě AAA baterie a zásadně kompaktnější velikost pro přenášení. Sám jsem nejvíce času strávil s Game Boy Advance SP, který se do kapsy vejde pohodlně, ale po rozložení jsem zjistil, že Pocket je ještě menší a tudíž k přenášení ještě více vhodný.

Nemohu ještě jinak, než velice pochválit zvuk. Je všeobecně známo, že zvukový obvod v Game Boyi byl na svou dobu velice kvalitní a dodnes s ním někteří nadšenci pracují. Subjektivně se musím rozplývat nadšením. Tohle je přesně ten správný zvuk, jaký ke hrám patří! Je to pixelovatá potěcha pro naše ucho. Slyšíme v tom onen technologicky primitivní základ, avšak souhra kanálů bezproblémů zvládá zvuk střelby i fantasticky kreativní soundtrack, který se navíc v každé úrovni mění. Naprosto smekám svůj pomyslný klobouk a přeji si, aby se takto poctivě skládaná hudba vrátila v plné parádě!

Kdybych podobný experiment prováděl řekněme před deseti lety, nedopadlo by to moc dobře. Nastupující éra Advance prakticky anulovala jakýkoliv význam staré konzole. Ale dneska? Podívejte se na všechny ty populární minihry na mobilech. Jejich komplexnost a hratelnost nepřevyšuje Game Boyovské klasiky. Vysoká popularita nejrůznějcích hopsaček, stříleček nebo logických her znamená jediné - právě dnes je Game Boy svou softwarovou nabídkou relevantnější, než kdykoliv předtím! Nedělám si legraci - mohu s naprosto vážnou tváří doporučit koupi Game Boye (Pocket) a k němu pár klasických her. Nebudete věřit, že se budete bavit více, než u současných herních (mnohdy pseudo) systémů!

Porovnal jsem to čistě z praktického hlediska. Chci si zahrát Tetris. Tři varianty:

A) Vytáhnu mobil z kapsy, odemknu obrazovku, přejdu do sekce s ikonkami her, kliknu, chvíli loading, úvodní obrazovky nejde přeskočit, vyberu si v menu start nové hry - a pak zjistím, že se to na dotykové obrazovce prakticky nedá hrát. Když ale mám ideální světelné podmínky (přes den prakticky nikdy), mohu se k hraní dostat relativně rychle a relativně snadno. Avšak u hry nevydržím dlouho, protože se nedá pohodlně hrát.

B) Vytáhnu z kapsy Nintendo 3DS, proklikám se do nabídky her, spustím Tetris a po chvíli loadingu a odklikání nepotřebných úvodních obrazovek jsem ve hře. Je to určitě rychlejší a pohodlnější hraní, než na mobilu, ale i když mám kolem sebe dostatečně (málo) světla, mám neutuchavý pocit, že od originálu mne něco dělí.

C) Vytáhnu z kapsy Game Boy (Pocket), zapnu, přibližně jednu vteřinu zuřivě mačkám tlačítko START a hle! Hraju originál. Konec pohádky.

Drahé Nintendo. Vydejte znovu Game Boy. Bez jakýchkoliv změn. Fungovalo to před čtvrtstoletím a historie se jak vidno opakuje. Funguje to i dnes, na to dám krk!