Papers, Please

I když momentálně veškerý volný čas věnuji Chaos Guns (minimálně hodinku denně), sem tam si najdu čas i na hraní. Kupodivu. Jednak mne na cestách do práce a zpátky doprovází Monster Hunter, kde mám už najeto 150 hodin (fantastická hra). Ale pak si po práci na chvilku zapnu ještě jeden titul, který bych rád doporučil všem - Papers, Please.

Je jenom velice málo her, které přes svou minimalistickou hratelnost dokáží vykreslit v duších hráčů tak tesknou náladu. V této hře totiž udělujete razítka do pasů osobám způsobilým ke vstupu přes hranice. Jakkoliv to zní primitivně, zpracování hry vám brzy vyvolá mráz na zádech.

Totiž, fiktivní komunistická země Arstotzka právě ukončila po šesti letech válku se sousední zemí Kolechia. Hráč se chopí role imigračního úředníka, který má za úkol kontrolovat lidi, kteří se z Kolechie snaží dostat do Arstotzky. To provází nejrůznější byrokratické patálie - krom platného pasu jsou potřeba extra propustky a dle rozmaru nadřízených pak musí jednotlivé dokumenty splňovat různé podmínky - platnost, datum vydání a podobně. Nemluvě o tom, že jsme zodpovědni i za pravost dokumentů - porovnáváme fotografie s tvářemi uprchlíků, věk a podobné detaily.

Někteří utečenci se s námi podělí o srdceryvný příběh, proč právě oni musí projít skrz hranici bez platných dokumentů. Někteří se nás snaží naférovku podplatit. Jiní se nebojí sáhnout k drastičtějším metodám.

Každé ráno pak čteme v novinách titulky o aktuální politické situaci, neutěšené zprávy o teroristických útocích a vůbec si musíme dávat majzla. Za neoprávněné vpuštění nám hrozí penále, stejně jako ze neoprávněné zamítnutí vstupu. A náš hrdina nakonec potřebuje dojít domů, zaplatit účet za elektřinu, nakrmit rodinu nebo koupit léky nemocným dětem.

I když hra není dostatečně komplexní, aby připomínala hraniční přechod s NDR před rokem 1989, autoři skvěle vystihli ponurou a tesknout atmosféru pomocí jednoduchých triků, avšak pečlivě nadesignovaných. Rovněž grafika a zvuk jsou správně komoušsky strohé, zvolená paleta je vynikající pro tento účel. Podtrhuje to veškerá primitivnost zpracování.

Požitek ze hry je obrovský díky několika jednoduchým trikům, jakým je přesouvání objektů na obrazovce (existuje verze pro tablety?) a stavění informací vedle sebe do souvislostí - hratelnost je skutečně minimalistická, ale promyšlená - většina hry se odehrává v hráčově hlavě, nikoliv na obrazovce. A to se mi líbí.

I když jsem se hře zatím pověnoval jen dvě hodinky, úplně vidím ty klasické hraniční situace, které lze tímto způsobem docílit. Nezůstane jistě jen u slovních výměn, budeme vydíráni, ohrožování, zneužívání - jak lidmi, tak režimem. Ten potenciál je tak jasně čitelný, že si neumím představit jeho nevyužití. Papers, Please jsou vynikající a originální hrou, která umí připomenout, jak moc špatné to tady u nás bylo za komunistů. A za to dík.

Hergot - teď to vypadá jako agitka k volbám zítra. Je to fakt jen shoda okolností! Ale komunisty, ani ty přebarvené, raději prosím nevolte, by mi zase zakázali hry.