18. 11. 2011

Disaster: Day of Crysis


Když jsem viděl poprvé trailer na tuto hru, byl jsem nadšen. Námět survival hry, kde by nešlo o střílení zombíků, ale naopak spíše o realisticky ztvárněné přežití různých (převážně přírodních) katastrof, je podle mne málo využité téma. V té době jsem si rovněž uměl představit, že by hra smysluplně využívala Wii Vitality Sensoru - který je nyní - jako mnoho jiných věcí od Nintenda - v prachu zapomění před uvedením na trh. Je to už nějaký čas, co jsem Wii zapnul, ale znáte to - když je párty a nechcete trávit čas vysvětlováním ovládání her na PS3, X360 a na Amigu není každej zvědavej, je Wii nejlepší volba. A tak se milá návštěva probírala mou sbírkou, aby narazila na ještě zabalenou evropskou verzi hry, na kterou jsem úplně zapomněl. "Co to je?" zeptal se familierní hlas. "Nevím, hoď to tam" pokynul jsem a začali jsme hrát.



Z určitého sentimentálního důvodu jsem se psychicky připravil, že Disaster bude dobrou hrou. O to tvrdší bylo setkání s realitou. Až později jsem si našel recenzi na Gamespotu, kde neváhali hře napálit hodnocení 5.5, což je v kontextu novinářského jazyka horší, než Černobyl a Osvětim dohromady. A navíc v domácím Japonsku prodala jen 41 tisíc kusů. Síla!


Hra je opravdu realisticky pojatou survival akční adventurou. Konceptu jako takovému není co vytknout. Chodíme po levelu, zdrháme před padajícími skalami, ujíždíme před vlnou tsunami, z trosek taháme přeživší a oživujeme je. Z příběhového hlediska jsme osinou v zadku nějakému syndikátu, takže se celkem často dostáváme do přestřelek s vojáky, ale později i všelijakou zvířecí havětí. Toliko je dobrá zpráva.

Průběh hry je sérií úrovní, které máme za úkol projít v co nejkratším čase a s co nejvyšším score. Ač to může znít nepravděpodobně, je to dostatečná motivace k znovuhratelnosti, protože úroveň je tak akorát dlouhá a tak akorát těžká, aby se různí hráči střídali v pětiminutových intervalech a snažili se překonat ostatní. Navíc úrovně nejsou vždy lineární a tak lze odbočením nalézt bonusové předměty, zbraně či přeživší a tím zefektivnit průchod střílecími pasážemi nebo jinak zvednout bodový zisk s minimální časovou ztrátou. I toto je dobrá zpráva.


Hra ale selhává ve zpracování jednotlivých úkolů. Velice oceňuji, že v rámci interaktivních prvků řešíme i takové detaily, jako obvazování ran krouživým pohybem ovladače, vydýchávání se na čerstvém vzduchu po pobytu v zakouřeném prostředí (musím to zkusit příště, až vylezu z hospody) nebo nutnost zachraňovat padající spoluobčany díky celkem nekompromisnímu pohybovému ovládání. Ve skutečnosti je to ale dost těžkopádné, nezábavné a mnohdy zdlouhavé. Pro bodový zisk je to základ, jak maximalizovat score, ale pro zábavnost je to spíše otravný způsob, jak hráče demotivovat. Na druhou stranu nás ale nikdo nenutí, pro dohrání levelu nemusíme udělat všechno.


Naprosto špatně dopadly jezdící pasáže. Nečekal bych Gran Turismo, ale hra, ve které ovládáme vozidlo, chovající se hůře, než vozidla z Daytona USA od Segy, to jsem nečekal. Navíc zvuková prezentace je jedním slovem šílená (platí pro většinu hry) a musíme tak doslova přetrpět každou sekundu, kdy nám "jakože smykují kola" (což nejvíce připomíná, jako když plácáte ovci mokrým hadrem).

Objektivně nejlépe tak dopadly střílecí pasáže, které jsou opravdu celkem zábavné. Nepřátelé mění taktiku, postupně se k nám přibližují a my musíme v krytu nabíjet a sem tam vystřelit nějaký ten headshot. Přitom náš hrdina není vysloveně nesmrtelný, docela často jsem umíral. Na výběr jsou čtyři zbraně, zoom, omezená munice pro silnější z nich. Nejde to vůbec srovnat s peckami jako Resident Evil Darkside Chronicles, ale je to funkční a opravdu zábavný model.


Grafika hry je převážně odpudivá, téměř na úrovni Playstation 1. I když modely postav a jejich animace jsou na poměry Wii v pohodě, prostředí se chvílemi nestydí přiznat, že jde o krabičky od sirek s nevalnými texturami. Kupodivu mi to ale hru zas tak moc nekazilo. Všelijaké filtry a kouřové efekty dokázaly na obrazovce vyčarovat relativně slušnou atmosféru, kdy nám padají na hlavu mrakodrapy a hrubopolygonová tsunami má opravdu parádně přehnaných pětset metrů. Nejde o umělecké dílo, to v žádném případě, ale koukat se na to po chvíli zvykání dá. K mému překvapení je pod hrou podepsaný Monolith, který má na svědomí letošní pecku pro Wii - Xenoblade Chronicles.

Korunu tomu všemu ale nasazuje příběh. Ten je neskutečně "cheesy", laciný, až to bolí. On je hodný, oni jsou zlí, zachraňuje sestru svého kolegy, kterého nebyl schopen zachránit, Cliffhanger hadr - Stalone se musí obracet v hrobě. Myslím si, že právě příběh hry je to, co rozhodne o vašem osobním pohledu na hru. Pokud se rádi bavíte sledováním neuvěřitelně špatných scén, špatných dialogů a špatných hereckých výkonů, pak je Disaster - přes čirou průměrnost hratelnosti - správnou volbou. Je lhostejno, zda-li toto byl záměr autorů. Podstatné je, že člověk někdy prostě chce vidět špatný film nebo hrát špatnou hru, protože je vážně špatná. Špatnější, než většina, co jsem tento rok hrál (Modern Warfare 3 jsem nehrál). Z tohoto perverzního důvodu dávám hře palec nahoru.

Resumé bude možná překvapivé. Disaster je v jádru věci mixem Heavy Rain a Ghost Squad. Z obojího si bere jen to nejhorší (či nejlepší, záleží na úhlu pohledu). Z Heavy Rain přitroublé ovládání a nudné nepovinné sekvence, z Ghost Squad atmosféru, příběh a střílení. Z nějakého objektivního hlediska by hra jen tak tak dosáhla na naprosto průměrnou známku 5/10 - ale jestli si chcete smlsnout na něčem nezdravém; jestli se chcete čistě bavit na nevkusné věci; jestli se rádi smějete ve skupině - pak je Disaster hra, které byste měli dát šanci.

P.S.: Alkohol nutný.

Žádné komentáře:

Okomentovat