Atari 2600 v praxi

Díky obrovské péči páně Předsedy (a nemenší péči páně Dóďově!) jsem se po mnoha letech stal majitelem Atari 2600. Avšak pranýřujte mne - jde o tajvanskou kopii, klon, který je od morku plastů pirátský, warezem prolezlý a krví dětí potřený. Navíc jsem tímto způsobem zwarezil přesně 444 her, čímž jsem způsobil firmě Atari ztrátu přesně $2600 (opravdu jsem to počítal) a to prosím před devalvací měny. Ano, prostě tím, že mi to Předseda předal v ušmudlané igelitce jsem se stal součástí mafiánské sítě zlých pirátů, co škodí hernímu průmyslu. Snad mi to Nolan Bushnell odpustí, budiž mu země lehká.



Když jsem kdysi psal článek o víceméně náhodném výběru her pro tento systém, stanovil jsem také dvě věci. Za prvé - že po konzoli nějak zvlášť netoužím, jelikož když už, tak už - a sehnat dřevěný originál je těžké. A za druhé - že herní nabídka se z velké části kryje s nabídkou Atari 800, takže proč chtít tuhle prašivou konzoli? Obě stanoviska tak nějak v zásadě pořád platí. Dokud nebudu mít originální dřevěné Atari VCS, asi se nebudu cítit "dobře", nebudu "majitel" tohoto systému. Berme tedy vlastnictví klonu za velice blízkou zkušenost, ale nekončí tím moje touha po originálu - naopak spíše začala! A za s tím souvisí ono druhé stanovisko. Ano, Atari 800 mám doma schované i s Turbem 2000, ale jak často ho vytáhnu ze skříně? Inu, to už bude nějaký ten pátek. Navíc se pak doslova srát s nahráváním her a tiše doufat, že kazety jsou po letech funkční... kdepak! Konzole je to pravé, pro co byly hry určeny. Zapnout a hrát. Automatová přitažlivost a jediné FIRE tlačítko.

Musím smeknout klobouk. I když jsem už při paření v emulátoru seznal, že některé hry jsou opravdu na špičkové úrovni, překvapilo mne, jak reálný hardware překonává mou zkušenost. Úplně první věc, která mne praštila do očí, je plynulost animací. Jasně, neplatí to zdaleka pro každou hru, zejména ty, které se pokoušejí o scrolling jsou na tom s animací bídně - všechno bliká a poskakuje... No ale hry, které se odehrávají převážně na jedné obrazovce, což je hlavní síla Atari, disponují neuvěřitelně plynulou animací spritů, až oči člověku přecházejí. Samozřejmě, že animace samotného spritu má jen dva tři snímky - ale ten pohyb je fantastický.

S tím souvisí další věc a sice, že Atari lze napojit pouze na anténní RF vstup do televize. Po naladění je obraz samozřejmě trochu neostrý, ale zároveň tak dojde k vyhlazení pixelů. To v praxi znamená, že grafika vypadá o něco lépe, než v emulaci a hry jako Enduro nebo Pole Position dostávají vysloveně hloubku. Zvuk je také překvapivě čistý a výrazný - radost pohledět i poslyšet.

Projít 444 vestavěných her (odhaduji, že paměťový čip má méně, než 500 kB) se zdá na první pohled nemyslitelné, ale téměř opak je pravdou. Totiž - krom toho, že se spousta her opakuje (známý to nešvar vietnamských konzolí), je výběr her sám o sobě důkazem brutálně nízké invence tehdejších gamedesignérů. Většina her jsou klony nejrůznějších stříleček, Pitfallů, Galaxians nebo Pongů. Takže když si člověk shrne zajímavé tituly, hovoříme maximálně o desítkách her, které stojí za to hrát. Na druhou stranu je proti nám samotná konzole. Hry nejsou uspořádány v žádném menu, ale musíme pěkně páčkou "Game Switch" hýbat tak dlouho, až se vysněná hra objeví na obrazovce. Napsal jsem si pár zajímavých her na papír, jejich číslo pořadí - ale i tak je opruz mačkat páku 28x a když člověk přejede, tak musí všechno znova. V reálu odhaduji, že je v konzoli vestavěno cca 100 unikátních her. Zbytek jsou klony sebe sama už od osmdesátých let nebo vietnamský podvrh s opakováním identických titulů.

Když se ještě přidržím hardwaru - uvnitř konzole je relativně malý plošňák, kterému by jistě stačila krabice o velikosti jedné třetiny stávajícího plastu. Joysticky jsou neuvěřitelně zničené (věřím tomu, že originální Atari by dneska byly použitelné o něco více), ale naštěstí Atari standard podporuje skoro každý joystick, co mám doma, takže jsem to vyřešil zapojením Competetion Pro. Jelikož hry neobsahují žádné menu, musíme pomocí přepínačů na těle konzole nastavit typ hry, počet hráčů, obtížnost... A tak pomocí RESET či START hru spustit. U novějších her stačí stisknout FIRE.

No ale co hry, co software? Jáj, co vám budu povídat. Řeknu to upřímně - všechny ty dneska děsně moderní hry na iOS jsou jen odvary jednotlačítkových her z Atari. To není kritika, to je prostě fakt. Akorát teda se to na Atari díky joysticku lépe ovládá.

Ale k věci, k věci.

Frogs and Flies - velice plynulá animace žab a zajímavě využité zvuky. Nejvíce mne dostalo citlivé a nádherně přesné ovládání - skoro okamžitě je člověk instinktivně schopen navigovat skoky žáby po celé obrazovce. Hra je primárně určena pro dva hráče, ale i v jednom to má smysl - proti nám hraje umělá inteligence. Ta je překvapivě dobře zvládnutá, realisticky občas spadne do vody, konkuruje nám, umí odhadnout snadnost cíle. Hodnocení: 9/10.

Enduro - grafika je ďábelsky plynulá a dobře simuluje 3D prostředí. Ovládání je akurátní výzvou, není moc přesné, nejde s ním dělat kejkle, ale zase to odpovídá jednoduché hratelnosti, kdy je svým způsobem obtížné se vyhýbat protivníkům. Kolizní model je velice slušný a zvuky odpovídají situaci. Hodnocení: 8/10.

Pac-Man - bohužel, je to tak. Tato verze Pac-Mana je naprosto odporná a na hranici hratelnosti. Grafika je naprosto pomrdaná, odpusťte mi ten výraz. Má dohromady tři barvy, místo kuliček sbíráme čárečky, duchové i samotný hrdina jsou špatně prokreslení (zřejmě kvůli nevhodně zvolenému rozlišení). Korunu tomu nasazuje ovládání, které reaguje se zpožděním. Umělá inteligence duchů je špatně předvídatelná (což je v zásadě dobře), ale díky podivně strukturovanému bludišti a ovládání umíráme divně často. A nebaví to. Hodnocení: 3/10.

Atlantis - hra se hraje stejně dobře, jako v emulátoru, ale z nějakého důvodu se mi zdálo, že zbytečně zanikají grafické detaily. Také ovládání mi přišlo více těžkopádné. Křivka vývoje obtížnosti je ale dobře nastavená, takže u hry se dá strávit deset minut i hodina. Hodnocení: 6/10.

Volleyball - nejsem fanoušek sportovních her, ale na této mne zaujalo množství animačních políček našich svěřenců. Ovládání je standardní pro tento her - joystickem ovládáme obě postavy najednou (podobně fungují Wii Sports ze současných her) a tlačítkem odpalujeme míč. Chvíli mi trvalo zvyknout si na grafickou perspektivu, ale pak jsem si docela zapinkal. Ve dvou hráčích to může být pohoda. Samotná grafika je dost hrubá, ale animace uspokojí. Bod navrch za šum oceánu. Hodnocení: 7/10.

Star Wars: Empire Strikes Back - problém této hry je v tom, že nováček neví, jak se vlastně hraje. Odhalit jemnou mechaniku ovládání sice chvíli trvá, ale bezcílné poletování a ničení regenerujících AT-AT strojů není dlouho zábava. Když ale člověk víc pronikne do systému a začne ničit nepřátele systematicky, stane se z jednoduché hry naprostá pecka. Musím opět vyzdvihnout paralaxní scrolling, hra je fantasticky plynulá. Hodnocení: 9/10.

Frogger - scrolling objektů je poměrně trhaný, i když jde jistě o záměr, abychom lépe časovali naše skoky. Bohužel se mi ale nepodařilo kouzlo hry odhalit. Líbí se mi přejetý žabák a grafika aut, ale samo o sobě mi to přijde nudné. Absurdní je, že ztratíme život, když nám žabák spadne do vody. Zvukové efekty rovněž průměrné. Vydržel jsem u toho jenom pár minut. Hodnocení: 4/10.

Donkey Kong - všiml jsem si, že hodně her násilní Atari nějakým absurdním rozlišením, které na první pohled jakože pomůže zjednodušit programátorům práci s grafikou, ale zase na druhou stranu zmrší grafický design. Pokud je hra navržena od začátku pro toto rozlišení, je většinou všechno v pořádku. Bohužel Donkey KOng není taková hra. Pixely jsou v této hře "širší než vyšší", což pomáhá vykreslit plošinky a žebříky, ale vše ostatní, tedy hlavně Donkey Kong a Mario, vypadají děsně. Kolize jsou podivné, zvuky nezvládnuté, hratelnost na hranici přijetelnosti. Ruce pryč. Hodnocení: 3/10.

Dig Dug Clone - bohužel, originální hru jsem v konzoli nenašel, což je mi líto, protože mne v emulátoru velice bavila. Klon, který jakoby z oka vypadl, je ale rozhodně hůře hratelný, hlavně kvůli špatně navrženému ovládání. To pohybuje postavičkou po skocích a se zpožděním. U takto jednoduchých her jde v podstatě jenom o kvedlání joystickem a zde tato hra bohužel selhává, i když má slušný základ k obšlěhnutí. Nebudu hodnotit.

Pitfall Clone - podobně, jako Dig Dug výše - originální verze v konzoli trestuhodně chybí nebo jsem ji nenašel. Ovládání je ale docela dobře zvládnuté, panáček reaguje rychle a celkem přesně. Grafika a zvukový doprovod jsou prakticky obšlehnuté skoro 1:1, stejně jako animace. Bohužel - obsah jednotlivých obrazovek je podle mne dost debilní. Už na třetí obrazovce jde velice snadno spadnout dolů (což je i normální), avšak zpátky se člověk dostane velice obtížně a s vysokou šancí na ztrátu života, protože ten dikobraz (nebo co to je) prostě nejde přeskočit. Reset - nebudu hodnotit.

River Raid - je super. Ovládání je skvěle citlivé, jde se snadno pohybovat s přesností na pixel. Obtížnost je teda šeredně vysoká a grafika je vlastně dost jednoduchá - ale to je vykoupeno plynulým scrollingem a plynulou akcí, o čemž by tento typ her měl být. Hodnocení: 9/10.

...

Takto bych mohl pokračovat ještě drahnou chvíli, nejméně deset dalších slavných her (či jejich klony) jsou v konzoli zabudovány, no nevěnoval jsem jim tolik času, protože jsem tam našel hru, která mne uchvátila. Hovořím smrtelně vážně. Totiž - nedávno se někdo na nyksu pídil po hře, kde policajt honí zloděje a je tam nějaký výtah... nejprve mne napadl Elevator Action, ale po chvíli jsme došli k závěru, že jde o hru:

Keystone Kapers - TO JE ONO! Boha, co já jsem se tohodle jako dítě napařil! V rámci Atari platformy jde o naprosto geniální dílo. My hrajeme za policajta, který po čtyřech patrech obchoďáku honí lupiče. Ten má za úkol dospět až na střechu, odkud uteče definitivně (patrně uletí ve vrtulníku). Obchoďák je ale velká budova, rozléhající se na několika obrazovkách. Na okraji jsou vždy eskalátory do vyšších pater,ale přesně po vzoru obchodního domu Kotva před rekonstrukcí - jsou tyto eskalátory co nejdál od sebe, takže nejde vyjet do nejvyššího patra v rámci jedné obrazovky. Uprostřed obchodu je navíc výtah, který nás může efektivně převážet, ale jeho rychlost není závratná a neovliníme směr cesty. Na schematické mapce v dolní části obrazovky pak vidíme, kde se lupič nachází a podle toho plánujeme postup. Proti nám pak jsou posílány košíky ve vysoké rychlosti, dálkově ovládaná letadélka (musíme se skrčit) a pak laserové střely (?). Struktura levelu je pořád stejná, ale přibývá překážek a ubývá časový limit. Zatímco proběhnout první dva tři levely je dětsky snadné, od určitého okamžiku se začíná hrát na "jednu chybu". Stačí minout výtah a lupiče nedohoníme. Je to strašný adrenalin! Grafika je skvělá, i když zdi obchodního domu jsou trochu moc holé, ale tak nebudeme graphic fags, že ne? Animace jsou ale velice povedené a plynulost úžasná. Hodnocení: 10/10.

Člověku se dere do úst hláška "Jó, to ještě hry od Activision za něco stály". Hardware z roku 1977 a software z roku 1983. Už jenom kvůli této hře jsem šťastný, že mám tento Atari klon doma.

A nejsou to jen Keystone Kapers. Princip konzole plug'n'play znamená, že chce-li někdo vidět nějakej oldschool, už nemusím vytahovat Atari 800 a i ve srovnání s NESem je tato hračka hardcore oldschool. Je to hrozně pohodlné! A hry skutečně odhalují podstatu věci. O moc více se do historie již jít nedá - zbývá sáhnout do kasičky hlouběji a pořídit Magnavox Odyssey, což je (vedle Virtual Boye a Saturna) poslední zbývající kousek do mé sbírky, který bych vysloveně chtěl.

Zahoďte všechno a hrajte na Atari!

P.S.: Nolan Bushnell se těší dobrému zdraví.