3. 3. 2011

Metropolis Street Racer


Závodních her pro Dreamcast není podle mne mnoho. Arkádových se teda najde celá pěkná řádka, ale takové ty „normální“ závody se hledají blbě. Bylo mi doporučeno, abych se podíval na Metropolis Street Racer, že jde údajně o „něco jako Gran Turismo“. A tak jsem na hru podíval. Bohužel, chybnou optikou.



Metropolis Street Racer je od začátku prezentován, jako konkurence pro Gran Turismo (patrně 2), ale od pohledu jako jeho chudší příbuzný. To je ale velký omyl. Už základní premisa se liší – jde o ilegální, převážně noční závody po reálných městech s reálnými automobily a to za běžného provozu. S Gran Turismem to má společnou leda návaznost na realitu (automobilových značek), ale tím to bohužel končí.

Metropolis Street Racer nedisponuje žádnou extra fyzikou, nic extra grafikou (na poměry Dreamcasta), výběr aut je relativně omezený (malý počet značek) a tratě připomínají moje výtvory ve Stunts. Naštěstí se mi podařilo změnit úhel pohledu a s tím mi přišla hra mnohem zábavnější. Čili – opravdu jde patrně o nejlepší závodní hru na Dreamcast, když hovoříme o kategorii „ne zas tak moc arkád“. Ono to totiž je docela arkáda a dokonce bych řekl velice slušná. Když jsem se pak podíval na Mobygames, našel jsem, že ti samí autoři pro Microsoft vytvořili sérii Project Gotham Racing (co bude další hra - Třeskoprsky Challenge?). Odtud vítr vane.

Kudos – neboli body. V tom tkví jádro hry. Za špatnou jízdu, tedy bourání, jsou nám body strhávány. Za čistou jízdu naopak přidávány a dokážeme-li navíc jezdit smykem jako frajeři, dostáváme body za styl. Hlavně je ale možné se sázet o to, na kolikátém místě nakonec skončíme, případně o kolik sekund pokoříme žádaný čas. Čím více je sázka drzá, tím více bodů získáme, pokud pokoříme limit. A naopak – pokud prohrajeme nebo ještě hůře – zrušíme závod – dostáváme záporné body. Pointou samozřejmě je, že za body si odemykáme vyšší soutěže a tím vytváříme kariéru. Při pohledu na seznam úrovní se mi protočily panenky – tohle bude asi hodně dlouhá kariéra.

Veškeré závody jsou s citem navrženy tak, aby při druhém, maximálním třetím opakování došlo k memorizaci tratě a stylu jízdy. Jeden závod je obvykle otázkou dvou nebo tří minut (v prvních úrovních), časem přibudou propojené multizávody, kdy se nám záporné body za bourání samozřejmě sčítají. Tohle si myslím, že největší přínos hry jako takové. Odemykáním tratí a aut se propracujeme k lepším výzvám. Ty se od sebe často liší jen kosmetickými detaily – změnou počasí, typ protivníků. Člověk má vždycky chuť hrát znova i to samé, protože je tady téměř vždy prostor pro zlepšení jízdního výkonu či možnost splnit drzejší a tedy hodnotnější sázku. Vtipné je, že zrušení závodu (když třeba vidíme, že nemáme šanci vyhrát nebo že nepřiměřeně bouráme) nemá za následek jen značnou ztrátu bodů, ale také dvojnásobný loading (tj. menu a pak zpátky do nového závodu), což vytváří sekundární motivaci se na hru soustředit. Funguje to, ať už to byl záměr nebo ne.

Ovládání je dost arkádovité. Sice neděláme skopičiny, jako v Burnoutech, ale pro kvalitní jízdu musíme pomocí rozhoupání auta dělat „ty správné smyky“ a za to bodovat. Na druhou stranu nutnost nikde nebourat nás jako hráče vede k zodpovědnosti, kterou bych od arkády nečekal. Takže ono to balancuje tak nějak mezi – na simulátor to rozhodně nemá, ale na arkádu taky ne. Rozhodně je styl hraní bližší realitě, než třeba v Gran Turismo 2, což je vzhledem ke skoku hardwaru pochopitelné. Naopak – vedle Gran Turismo 3 se může jít Metropolis Street Racer zahrabat. Naštěstí není třeba tyto hry srovnávat.

Tratí je dohromady údajně přes 200, což je docíleno tak trochu vítězstvím Pyrrhy. Ve skutečnosti jde o kusy reálných měst, kde jsou ulice všelijak zabarikádovány a tím je vytvořena trasa. Velice vzdáleně to připomíná Test Drive Unlimited, ale mnohem více spíše Stunts editor. Není to špatně, ale ani dobře. Tratě jsou poněkud na jedno brdo a byť v rámci závodů opustíme i asfalt a pustíme se do průjezdu parkem. Zásadní problém tratí je ale jinde a sice – jsou naprosto mrtvé. „Provoz na silnici“ je symbolizován několika málo pomalu jedoucími vozy, nějaké chodníky s lidmi můžeme zapomenout a vůbec je celé okolí tratě extrémně statické. Tím se hra opravdu podobá spíše Gran Turismu, jenže tady je to špatně kvůli atmosféře.

Když jsem asi před týdnem hru intenzivně hrál, měl jsem v plánu začít psát své dojmy humornou formou, abych se zalíbil všem kritikům Gran Turisma 5. Původně jsem měl v plánu postavit vedle sebe tuto novou hru na Playstation 3 a tuto starou klasiku z Dreamcasta. Co má lepší grafiku? No – 800 vozů v GT5 je na tom asi stejně, jako všechna auta v MSR. Co má lepší fyziku? Vzhledem ke krutému bodovému trestání špatné jízdy z toho vychází lépe MSR. Co má lepší hudbu? No to snad ani nemusíme řešit – nemluvě o tom, že v MSR při jízdě v tunelu rádio realisticky zašumí. Co má lepší kariéru? Pochopitelně MSR disponuje lepší motivací pro hráče, jelikož při opakovaném hraní již hotových závodů můžeme získávat více a více bodů, kdežto GT5 se svými třemi stupni pohárů končí se zlatem. Nemluvě o tom, že MSR bere v ohled i vztah hráče s autem a podle počtu naježděných kilometrů se upravují získané body. Co má lepší online? Opět na celé čáře vítězí MSR, protože na posledních serverech najdete jen profesionální a slušné hráče a ne žádné blbečky, jako v GT5. Jediné, v čem tedy GT5 má objektivně navrch nad MSR je počet aut na trati – v MSR si online zahraje maximálně osm hráčů. Suma?

Pak jsem si ale řekl, že se nebudu vézt na módní vlně kopání do Gran Turisma 5, protože jde o velice dobrou závodní hru se smutným příkladem hypu.

P.S.: Metropolis Street Racer obsahuje skidmarky, mimochodem.

1 komentář:

  1. mimochodom GT5 ma skidmarks, a MSR je banalna arkada s bodovacim systemom, porovnavat ju s GT5 je prejav slabomyselnosti.

    OdpovědětVymazat