Super Mario 3D World

WiiU konečně dostalo titul, který je dostatečně originální i tradiční, geniální i prostinký, přitažlivý i k naštvání - přesně tak, jak se Nintendo sluší a patří. Díky této hře se nabídka zajímavých titulů konečně stabilizuje a nelze konstatovat jinak, než že právě teď je správná doba ke koupi této konzole. To, co jí scházelo - tedy hry - se nyní konečně obrátilo ve prospěch nás, hráčů. Celý život chceme víc, protože za to platíme - ale zároveň nás neohromí jen líbivá a drahá grafika. Chceme se bavit mačkáním tlačítek na ovladači, sledovat reakce hrdinů na obrazovce a zlepšovat sebe jako hráče, místo postaviček v televizi. Třicet let od uvedení Super Mario Bros. pro klasický NES je tady poslední inkarnace Maria a nelze než smeknout klobouk. Jestli nějak, tak přesně takhle. Čirá esence hratelnosti, čirá radost, čistá droga do žil.



Nejlepší je pozvat tři další kamarády a hrát hru pěkně od začátku do konce společně. Tak byla hra navržena. Při hře jednoho hráče se samozřejmě dobře pobavíte, ale neodhalíte všechny ty detaily a finesy, na které je hra patřičně hrdá. Ve srovnání s New Super Mario Bros. U je hra ve více lidech mnohem hratelnější - není tak legračně lehká, jako Rayman Legends, ale k "opravdové" obtížnosti má rozhodně daleko. Strávil jsem jeden večer s lidmi, kteří žádného Maria v životě nehráli a za pár minut jsme se už vesele přetahovali o houbičky. Tohle mnoho her neumí a je to cenná vlastnost.

Kouzlo hry spočívá samozřejmě v leveldesignu. Každá úroveň je pochopitelně unikátní a učí nás jednomu z mnoha herních principů. Běhání a skákání - toť jsou základní ovládací prvky. S nimi pak docilujeme mnoha druhů kejklí - v každé úrovni je nám předvedeno jedno nové. Plavání, střílení, točení, rozbíjení, skládání, posouvání, odrážení, shazování, pozlacení nebo vyhlazení? Jak je libo a potřeba! Každá úroveň má své téma a tato témata se neopakují. To mne přivádí k myšlence, že ve hře není jediná úroveň, kterou bych si nezahrál znova. Unikátnost designu zde hraje první housle. Je zkrátka hned na první pohled jasné, co se od nás čeká, ale musíme zároveň vykoumat, jak to udělat. Tak to má být!

Oproti všem dosavadním 3D Mariům (včetně 2D/3D hybridům) je zde ale jedna věc, na kterou si dali v Nintendu záležet. A tou věcí jest kamera. Ovládání hry je totiž převážnou dobu dvourozměrné. Čtyři směry pohybu na ovladači vždy odpovídají náklonu kamery a oceňuji právě onu intuitivitu, se kterou je to začleněno do designu úrovní. Chvílemi můžeme kameru ovládat a přemapovat tím ovládání (zejména šikmé směry), ale po většinu času platí, že to co vidíme je skutečně to, co potřebujeme vidět. Na hru se dá krásně spolehnout a vynikne tím o to více plynulost hry i designu. Lehce přepracovaný byl i stín pod našimi postavami, je mnohem snadnější vidět, kam dopadneme, protože stín se promítá i na kolmé stěny - což je sice nepříliš realistické, ale za to přehledné jak bič!

Právě díky zvládnutému ovládání a kameře mohu říci, že nové bonusy nejsou jen gimmickem pro horních deset tisíc ujetých fetišistických nintendistů. Kočičí oblek skutečně zásadně rozšiřuje hratelnost - šplhání po stěnách doslova rozšiřuje úrovně, je možné tak narazit na zkratky, tajné místnosti a alternativní průchody úrovní. Právě spolupráce s vynikající kamerou tomu všemu dává logiku - jakmile se v kočičím převleku vydáme někam výše, mimo kameru - ta nám postupně zoomuje a zoomuje... takže najednou si uvědomíme, že hrajeme opravdu plně trojrozměrnou pařbu se vším všudy.

Úrovně jsou také postavené podle starších vzorů - sebraný bonus kočky je prima pro nějakou herní pasáž, ale také umožní vždy vyšplhat až na vrchol stožáru na konci úrovně (mimochodem - stožár je nyní součástí herního výkonu a nedostáváme za to extra život navíc). Rozdvojující třešnička je vhodná pro pokročilé schizofreniky - tím samým ovladačem máte pod kontrolou 2-5 postaviček, což je za normálních okolností veliká, ale nepříliš dobře ovladatelná patálie. Jenže v úrovních na to postavených je třešnička skutečnou bombou - možnost rozeslat své panáčky v inteligentně postavených chodbičkách - to je super nápad na masové vyhlazování nepřátel. A když navíc se svou mnohonásobnou osobností dojdete až do konce úrovně, můžete se těšit na nějaký extra bonus.

Při hře více hráčů je zde obvykle jeden leader, kterého kamera sleduje - jde obvykle o osobu, která je z hlediska logiky úrovně nejdál. Ostatní hráči ale nepřijdou o život jenom proto, že mu nestíhají. V bublině se přenesou za záda leadera a vesele pokračují. Úrovně nejsou kdovíjak dlouhé, ale mají vždy jen jeden checkpoint. Obtížnost hry je spíše lehká, ale najít všechny hvězdičky je docela fuška. Křivka učení je pozvolná, od čtvrtého světa (z osmi) jsem se už musel docela snažit. Mnoho úrovní jsem sice prošel zdánlivě bez problémů, ale s nulou na kontě, co se nalezených hvězdiček týče. Opakování mi ale nevadilo - bylo radostí si procházet stará místa znova a pokoušet se nalézt jiný úhel pohledu, vedoucí k odhalení veškerého skrytého obsahu.

Určitě jste někdy viděli nějaký trailer nebo ukázky z libovolné hry, kde jste viděli nadprůměrné výkony hráčů, prezentující jakési optimum, jak hrou procházet jako profík. Super Mario 3D World vám tento pocit umí dát. Typicky - máte na sobě květinový oblek, tj. můžete střílet ohnivé koule. Těsně za vaše záda se nalepí nepřítel a s neuvěřitelnou vytrvalostí vás honí. Vy máte několik variant.

a) rychle se otočit a vystřelit
b) skočit do vzduchu a dopadnout nepříteli na hlavu
c) pokračovat v útěku

První varianta zní, jako sázka na jistotu, ale ve skutečnosti chvíli trvá, než se postavička zastaví a otočí - zejména při sprintu. Takže to nepadá v úvahu, riziko ztráty vlastního života je příliš velké. Druhá varianta se zdá být o něco méně riskantní, ale načasovat takový skok nemusí být zas tak snadné - pořád zde existuje riziko zásahu naší postavičky, protože skok proběhne opačným směrem, než kterým právě běžíme. No a třetí varianta je pro lamičky. Co s tím?

Řešení je krásně jednoduché - stačí střelit před sebe - aniž bychom hnuli s vektorem našeho pohybu. Ohnivá koule se odrazí od stěny a pokračuje v opačném směru. Tím pádem projde skrz nás a sejme nepřítele za námi. V ten okamžik se cítíte, jako strašnej profík. A hra nám tyto situace předkládá k řešení velice často - a veškerá řešení jsou velice intuitivní, k čemuž napomáhá osm směrů pohybu ve světě složeném z 45° bloků (i když na některé triky jsem přišel náhodou). A ve více hráčích ani nemluvím - postavičky se vzájemně mohou chytat a házet s sebou, odrážet se vzájemně od hlav, vyměňovat si bonusy a všelijak jinak si i ztrpčovat život. To šlo dělat už dříve, jistě, ale nikdy to nebylo takto ladně zapracované do úrovní, člověk zkrátka chce hru vymačkat na maximum. Hýkám blahem!

Některé ovládací prvky slaví návrat - třeba skok z podřepu, skok s rozeběhem se skrčením nebo rotační skok - nejde o nějaké nutné finesy, ale sem tam mi zachránily kejhák a hlavně člověka těší, že už ví, jak se dostat na nějaké specifické místo i bez speciálního oblečku. Nezávisle na tom se mi líbí, že chůze po mapě mezi úrovněmi není limitovaná cestičkami, ale můžeme chodit volně, skoro jako v nějakém tradičním JRPG. Hra to podporuje, protože na mapě můžeme najít mince, sem tam život, tajné úrovně - jde o jeden z prvků hry, který bych do budoucna očekával ještě více rozvinutý - takový open world Mario - to by mohlo mít něco do sebe. No zatím je i tohle posun vpřed, byť jen malý.

Mnohokrát během hry jsem pozoroval vliv Super Mario Galaxy z Wii, což považuji za nejlepší 3D Mariovku vůbec. 3D World se ale nebál v mnohém inspirovat, poskakování po planetkách se zde v různých formách objevuje. A ještě jednu věc si z Galaxy převzali a udělali z ní doslova nosnou linii hry. Pokud jste dohráli Galaxy se všemi 120ti hvězdičkami, odemkla se vám postavička Luigiho, který má oproti Mariovi trochu jiné vlastnosti - víc mu kloužou botky při brždění, ale za to doskočí o něco dále a výše. 3D World nám dává k dispozici 4 odlišné postavy - což je asi největší rozdíl proti multiplayeru předchozích 2D her. Odlišná rychlost, skákání nebo plachtění mají zásadní vliv na celkovou hratelnost a je možné před startem každé úrovně vybrat si (i náhodně) jinou postavu, takže s každým ztraceným životem máme možnost to zkusit hrát trochu jinak a tím se úroveň lépe učit.

Při opakoveném hraní jsme pak konfrontováni s náhodnými hráči ze světa a vidíme jejich časové rekordy k překonání - včetně jejich vlastního ducha v úrovni. Hodně mne to inspirovalo k alternativním průchodům a rychlejším řešením téhož problému. Jednotlivé úrovně pak začneme analyzovat, jakoby sérii malých puzzlů a právě online konfrontace jest motivací. Samozřejmostí jsou implementované posty pro Miiverse, včetně grafických razítek - pouhý pohled do Miiverse je plný veselých příspěvků. Tahle hra vám dá vzpomínky, což považuji za úžasné.

Po nějakých 15ti hodinách jsem se proskákal až do finální úrovně a musím říci, že jde o zdaleka nejvíce epický konec, jaký jsme u Maria dosud viděli. Nebudu prozrazovat detaily, ale královsky jsem se u toho vyvztekal (vzalo mi to asi 50 životů a nesnížil jsem se k použití oblečku nesmrtelnosti) - podle všeho se ještě mohu těšit na bonusový obsah po vysbírání všech hvězdiček - celkem odhaduji, že hra zabere 25-30 hodin pohodového hraní, včetně užívání si v multiplayeru, takže na hopsačku řekl bych slušná hodnota.

Ale těch vzpomínek! Pohádková atmosféra pomalu gradovala a já nestíhal dávat screenshoty na Miiverse. Mariův vzestup i pád, vstup do temného království vysoko nad mraky - je to přesně ten styl hry, kdy je mi úplně putna, za koho hraju nebo koho osvobozuju - to jsou pro hru naprosto nepodstatné položky, které nevytvářejí motivaci ke hraní. Je to prožitek na straně hráče. Proto nevidím důvod se při hodnocení titulu jakkoli upejpat, tohle je absolutní hra!