Relevance recenzí

Kdysi dávno se v nějakém prastarém Score objevila polemika ohledně hodnocení her. Autor textu rozumně kladl otázku, jaké veškeré aspekty je nutno brát v potaz při hodnocení her. Krom základní obsahové a technické stránky je pro spotřebitele spousta zajímavých informací, které mohou zásadně ovlivnit vnímání produktu. Například jestli si kvůli hře bude muset koupit nový hardware, cena samotné hry, v současnosti koupi hry ovlivňují i věci jako DRM ochrany nebo online komunita a tak by se dalo pokračovat dlouho. Polemika tak skončila neutrálně – každý recenzent zohledňuje jiné věci, prakticky nikdy se mu nepodaří shrnout všechny tak, aby to vedlo k jasnému hodnocení titulu a tedy k nezpochybnitelnému doporučení ke koupi. V zásadě se dá říct, že zatímco recenzent má škálu od jednoho do sta bodů, hráč má možnosti jenom dvě – koupit nebo nekoupit.

Když se posunu v úvaze dál, je tady ještě jeden důležitý aspekt, který je z nějakého důvodu velice často přehlížen. Recenzent (ve smyslu redaktora herních plátků včetně online sféry – a nyní to vztahuji zejména k československé scéně) totiž za hru obvykle neplatí ani halíř a naopak je za hraní / recenzování placen. V určitém smyslu se tak recenzent stává nezávislým pozorovatelem, který může dílo objektivně posoudit, jelikož mu nejsou házeny žádné klacky pod nohy (tedy má hru zdarma, dostatečný hardware a tak dále). Jenže hráč, jako koncový spotřebitel, musí uvážit, zda investuje v prvé řadě nějakou sumu (prakticky nevratnou), aby se k hernímu zážitku vůbec dostal.

Přičtěme k tomu fakt, že vydávání demoverzí her ubližuje jejich prodejnosti. Nemusím být notorický odsuzovač současné herní produkce, abych při pohledu na graf neviděl, že koncový spotřebitel není blb. Když ho demo nezaujme, odsoudí to potenciální prodeje hry. Čím méně se o hře ví (respektive ukáže-li se jen lákavě sestříhaný trailer), tím lepší má prodeje, protože lidé zlákáni pozlátkem koupí hru na slepo. Demoverze je obvykle spolehlivější indikátor kvality, než recenze. V podstatě se dá říct, že jediný „poctivý“ postup je opačný, hru si nejprve zahrát pořádně a „stála-li za to“, tak za ni zaplatit. To by bylo hezké, ale takhle to nemůže fungovat. Nebo snad ano?

Klasické recenze v herních magazínech prakticky nejsou relevantní pro koupi hry. Smutnou věcí je, že taková recenze (zejména v českých plátcích) je v zásadě doporučení k zwarezení / nezwarezení hry. Teprve v tomto momentě má recenze smysl, protože hráč i recenzent jsou na stejné lodi – nikdo jim neháže žádné klacky pod nohy a mohou se tak na hru dívat nezávisle. A když dohrají, mohou zapomenout, však o co jde. Není přitom nutné opakovat, že koupených her si více vážíme, hrajeme je trochu jinak a i když ji pak třeba prodáme, je to pořád určitá investice, která ovlivňuje herní zážitek. Všichni víme, že nejhorší, co se nám může stát, je být zavaleni hrami až po uši a žádnou vlastně nehrát pořádně. Moc dobře si pamatuju, jak byl přechod z warezu na originály přínosný (i když proces není pořád zdaleka u konce, nutno přiznat). Jenže – když teda nechci warezit, podle čeho se řídit, když klasické recenze nemají smysl?

Do jisté míry jsem zastánce nezávislých recenzentů, blogerů či videoblogerů, kteří do hry investovali a tak považuji jejich názor za relevantní. Teda musí se mezi nimi dlouho hledat a vybírat, ale vyplatí se to. Vlastně důvod, proč jsem tento text chtěl sepsat, vznikl po shlédnutí recenze na Goldenye 007 pro Wii od Seana na Blistered Thumbs (dříve sekce na That Guy with the Glasses). Po celkem pěkném shrnutí předností hry uzavírá doporučení do dvou vět. „Pokud chcete tu nejlepší střílečku pro Wii, kupte si Goldenye. Pakliže hledáte zábavu na víkend, pronajměte si ji“.

Došlo mi, že jedna z věcí, která hráče motivuje k warezu, je nemožnost (u nás) si hru půjčit – ať už od kamaráda (což teda zatím jde, ale vydavatelům se to nelíbí) nebo za poplatek z půjčovny. Teda ono asi nějaké půjčovny her existují, ale hráči v naší republice nejsou na takové vymoženosti zvyklí, protože warez je jednodušší. Ale ve světě je situace jiná. Zahraniční recenzenti (typicky Gamespot, IGN a další) jsou si vědomi, že hráči si mohou nejprve hru pronajmout na víkend například a teprve později (třeba po slevě) si ji koupit a píší recenze podle toho. U nás je situace jiná.

Na druhou stranu – jaký je reálný dopad warezu na celkové zisky společností? Podle všeho je warez relativně málo nebezpečný – poslední platformu, kterou potopil, byla leda tak Amiga. Zdánlivě je tak lhostejné, zda se hráč na základě recenze rozhodně hru koupit nebo jenom stáhnout. Ona ta pointa je totiž pořád stejná. Až si hráč hru zahraje, tak se buď zaraduje, že za takovou blbost nemusel platit anebo se bude snažit hru co nejrychleji prodat a tím minimalizovat svou ztrátu. Heslo „try before buy“ funguje pouze u dospělých a finančně nezávislých hráčů (kterých není málo, ale pořád asi ne dost) a šance, že by si někdo koupil po dohrání průměrnou hru je nulová. Čistý zisk pro vydavatele? Nic moc.

Vede to k jednomu jednoduchému závěru. Je velice obtížné dnes udělat hru, kterou si lidi chtějí koupit (Cpt. Obvious, já vím). Do určité míry zde nastupuje práce marketingu, který danou hru vyhypuje. Call of Duty se nakonec vždycky prodá, jelikož má obrovskou fandovskou základnu. Podobně se dá hovořit o mnoha dalších sériích. Ale nejde jen o zavedené značky, typickým příkladem budiž L. A. Noir, o jehož nekoupi neuvažuji ani na okamžik – a to přesto, že na něm pracuje neznámé studio Team Bondi. Chci tím říct, že pokud se nebudou hry prodávat na základě své kvality (ono i Call of Duty má odladěný multiplayer, který táhne nejvíce), tak budou demoverze vždy přítěží, recenze vždy irelevantní a warez nevyhnutelný. Já vím, to se snadno řekne.

Podle mne se staneme svědky určitého přerodu tradiční herní distribuce. Budoucnost streamovaných her ála OnLive je v jistém smyslu ideální odpovědí – platit za hry například měsíční paušál, znormalizovat tak svoje výdaje a zaručit příjmy vydavatelům, s ohledem na kvalitu konkrétních her. Docela se mi i líbí myšlenka distribuovat mezi hráče plné verze krabicových her, ale s časovým omezením, které by se muselo po zakoupení odemknout (něco vzdáleně podobného nabízí Playstation Network Plus se svými Trial hrami – technicky je to zajímavý postup). A samozřejmě tady vidíme příklad s MMO hrami zdarma, ale s mikrotransakcemi, které dokážou vydělat. Nemluvě o online komponentách různých her, prakticky cokoliv s (kooperačním) multiplayerem zvyšuje hodnotu hry.

A určitě existují další způsoby, jak nabídnout alternativu k warezu, aniž by muselo jít o represivní techniky (viz SONY). Už jenom podpora půjčoven a přeprodeje her by hráče motivovala více. V ten okamžik svítá naděje, že recenze začnou mít opět smysl. Hráči i recenzenti si musí her tak nějak vážit a nebrat je jenom jako spotřební zboží na jedno použití (čemuž brání vývoj her jako takových).

Číst recenze na českých webech (a potažmo časopisech) a brát vážně jejich hodnocení považuji za naprostou ztrátu času. I když pominu poměrné časté diletanství mnoha autorů, kdy lze některé weby označit za čistokrevnou žumpu, tak recenze neplní svůj základní účel – informovat spotřebitele o produktu, pomoci mu se rozhodnout, zda danou hru koupit. Těžko přesně říct, jestli jde o chybu her, hráčů nebo recenzentů, ale dokud se nezmění postup na jedné straně z barikád (tj. recenzenti nezačnou hry kupovat na vlastní náklady nebo se nezmění model distribuce her), tak onen text nemůže být relevantní z principu. A to nemluvím o situaci, kdy „redakční úpravy“, neřkuli cenzura, mění obsahy textu, takže autorův záměr je navíc mnohdy pokroucen.

Jak psal kdesi Rybka – fundovaný recenzent se svým názorem na straně jedné a třiadvacet tisíc palců nahoru spokojených uživatelů na straně druhé. Literární žánr recenze je pod tlakem uživatelských mikrorecenzí, hodnocení pomocí jediného tlačítka „Líbí se mi“. U produktů, které lze shrnout prakticky do několika málo slov, je to celkem i pochopitelné. Minihry pro mobilní telefony vlastně nepotřebují více. Je otázkou, zda „normální“ hry natolik degenerují, že je za chvíli bude také možné hodnotit stejně. Anebo jestli má smysl se o produktu rozepisovat. Tak jako tak platí, že ono uživatelské hodnocení po zaplacení produktu je více relevantní, než názor neplatícího recenzenta. Blíží se totiž osobnímu doporučení kamarádů, případně podobně naladěných duší.

Nevěřím ale, že by recenze měly doopravdy vymizet, jelikož určitou váhu určité názory určitých osobností pořád mají a budou mít. Na druhou stranu se ale nebudu zlobit, když zmizí omleté klišé texty, které se opakují na stejné téma. Omleté klišé hry by se tak skutečně daly bez problémů shrnout do jedné věty, případně do palce nahoru nebo dolů.