L. A. Noire

Když jsem se poprvé doslechl o L. A. Noire, bylo to v době, kdy se dost těžce propírala Mafia 2. Jelikož hru zaštítilo studio Rockstar, všeobecně se hovořilo o tom, že „L. A. Noire bude tím, čím měla být Mafia 2“. Netrvalo ale dlouho, aby se ukázalo, že záměr autorů je úplně jiný. Z počátku jsem byl rozesmutnělý, jelikož sandboxové hry od Rockstar miluju (a dodělanou Mafii 2 bych si skutečně rád dal). Posléze jsme se dočkali detailnějších informací, které nemohly nezaujmout. Obrovský důraz na rozhovory, vyšetřování, hledání důkazů a to vše v opravdu fantastickém zpracování. A to jsem se začal na hru těšit novým způsobem. Těšil jsem se tak moc, že jsem ji dohrál jedním dechem a rád bych se podělil o svoje dojmy.

Dohrát L.A. Noire je zajímavý zážitek, který lze nejlépe přirovnat k dobrému televiznímu seriálu s vysokou produkční hodnotou. Kvalita zpracování je jedním slovem šílená. Každičká lokace, každičká postava, každý detail – vše sedí na svém místě, vše má svůj smysl, vše zapadá. Práce grafiků není jen o úžasné technologii, ale zejména v důrazu na realistický dobový design, který do puntíku přesně vytváří pohled do minulosti, do Los Angeles čtyřicátých let. Tím nechci říct, že by obraz byl fotorealistický, ale že je naprosto pohlcující a vystihující „problém“. Těžko si umím představit, že by bylo možné zajít dále. Přestože jde žánrově o odlišnou hru, tak dokonce i Mafia 2, kde bych atmosféru rozhodně pochválil, zůstává náhle daleko vzadu. Team Bondi odvedl kus práce, za kterou si zaslouží pochvalu, smeknutí klobouku a tak dále. (Paradoxní je, že po přepnutí do černobílého režimu se dočkáme pouze filtrování barev, bez jakéhokoliv pokusu o umělecké zdůraznění – k mému překvapení to nevypadá zas tak dobře, jak jsem čekal).

Atmosféra je znásobena i tím, že do hry se dostaly i realistická témata pro děj. Hlavní hrdina, vyznamenaný veterán z druhé světové, se dostává na doporučení do řad policie a sledujeme jeho kariéru. V jeho kůži se tak setkáme inspirací opravdovými případy. Nejedna zmínka o Černé Jiřině podtrhuje faktičnost událostí. Ovšem za jeden z nejlepších prvků považuji naprosto nepokryté zpracování společenského chování. Rasismus, antisemitismus a další projevy xenofobie jsou na denním pořádku a běžně tyto nešvary ovlivňují jinak střízlivé jednání většiny zúčastněných. A to nemusíme naznačovat, jaké debaty se vedou při zmínce o Japoncích nebo Němcích. Drsně zpracovaná politická nekorektnost je v dnešní pokrytecké době vskutku osvěžující. A přitom nejde o nějaké účelové využívání, jde zkrátka o běžnou součást každodenního života všech občanů USA v dané době.

Až teprve při hraní L.A. Noire mi došlo, jak moc jsou všechna ta GTA absurdní. Hrát v podobném stylu hry za hodného policajta je mnohem logičtější, než hrát za gangstera. Auta se nekradou, ale zabavují pro policejní účely. Lidi se nestřílí o sto šest, ale likvidují dle předpisu. Po ulicích se zběsile nejezdí, ale využívá výjimky v silničních pravidlech pro policii. Nakonec tak vyplyne, že zpracování herního světa nemohlo být o moc více realistické. Nadsázka tady samozřejmě je, ale mnohdy se k ní ani nedopracujeme.

Totiž – v L.A. Noire máme v rukou postavu, jejíž kroky v příběhu částečně řídíme, ale většinou se všechno děje dle nalinkovaného scénáře. Ano, L.A. Noire je v prvé řadě interaktivní film a teprve v druhé, možná spíše v páté řadě – hra. Teda pokud to vůbec je hra v klasickém smyslu slova. Jde to dokonce tak daleko, že postavička velice často sama mění směr k cíli při chůzi, není nám dovoleno vytasit pistoli kdy se nám zachce a naopak má-li někdo zemřít, tak prostě zemře, i když ho cíleně střílíme „jen“ do nohy či se mu pokoušíme vystřelit zbraň z ruky. V tom důsledku nemusíme po většinu času ani řídit, auto, protože náš parťák to udělá s radostí za nás – a jízda trvá jen tak dlouho, aby si naši hrdinové popovídali. Celkově to samozřejmě umocňuje filmový dojem a na L.A. Noire se tak báječně kouká.

Je celkem lhostejné, zda se Bondi rozhodli zpřístupnit hru co nejvíce nehráčům, hltačům televizní zábavy anebo je to pokus o inovaci novým směrem. Faktem je, že zábavnost L.A. Noire není zrovna v interaktivních pasážích. Ty jsou dohromady v zásadě tři a způsobují tak pocit, že je hra celkem repetivní. Nejprve musíme zlosyna dohnat (pěšky nebo autem), pak dostat (pěstní souboj nebo výjimečně přestřelka) a pak vyslýchat. Nejvíce herní svobody  tak máme při hledání stop, ale ani zde nás hra nenechá udělat vyslovenou chybu a nejde o nějaký gurmánský zážitek. Scénář hry zašťiťuje veškeré dění, což je sice hezký záměr, no hráčsky nadšený z toho zas tak moc nejsem.

L.A. Noire se nebojí být jak nekorektní, tak necenzurovaný. Krev, pot, slzy, kozy i kundy. Tak to u brutálních vražd bývá, co naděláme.

Samotný příběh hry, vývoj situace je opravdu pěkný seriál dobře využívající všech klišé, které zpracování doby nabízí a je zábava sledovat tok událostí. Avšak hraní událostí mi přijde chvílemi dost nudné. Možná je to způsobeno velmi nízkou obtížností hry. Možná je tak špatně se na L.A. Noire dívat, jako na „hru“. Koncepčně se totiž podobá více interaktivnímu Heavy Rain v dobrém smyslu slova.

Jádrem hry je bezesporu konfrontace s obviněnými padouchy, dialogy a způsob dokazování. Zde se dočkáme využití osvědčeného, trochu zjednodušeného systému, který velice dobře funguje v sérii Ace Attorney. Sebrané důkazy předkládáme podezřelým a mámíme z nich přiznání nebo další informace. Zpracování těchto sekvencí je ale to, co mi vyráží dech. Divadelní herecké výkony, tedy obličejová mimika a dabing všech postav, dokonale motivuje moje soustředění a touhu to padouchům natřít. Skutečně jsem neviděl dokonalejší zpracování charakterů, než je v L.A. Noire, za tohle mají jedničku z hvězdičkou. Tváře lidí jsou dokonce zpracované tak moc dobře, že vedle nich animace zbytku těla působí téměř rušivě „nedokonale“. V praxi to samozřejmě není tak zle, ale ano, každá animovaná sekvence a zejména ta interaktivní, je pastva a lákadlo pro hráče i nehráče.

Z technologického hlediska jsem vypozoroval, že obličejová mimika je dělaná zhruba tak, že na modelu tváře je naanimovaná textura (nasnímaná ze všech stran, jak jsme viděli v prezentačním videu již dříve) – kombinace animace polygonů hlavy a nasnímané textury tak vytváří dojem absolutně dokonalé mimiky. Faktem je, že při bližším ohledání modelu je patrné, že postava nemá vymodelované oči nebo ušní boltce například a že samotná textura je celkem v nízkém rozlišení. Výsledný dojem je ale neuvěřitelný a to se počítá. Jsem rád, že se někdo zabývá inovacemi a optimalizacemi, aby bylo jasně vidět, že hrubý výpočetní výkon nelimituje grafický dojem. Další bod navrch tak Team Bondi získává za kompletní engine pohánějící hru – nejde o Rage, jak jsem se zprvu mylně domníval. Velikost města je přitom úctyhodná, nepůsobí prázdně, prvky se neopakují a výhled do prostoru je velice slušný. Zároveň je ale vidět, jak se autoři spoléhají na přirozenou „placatost“ města, jen málokdy se dostaneme na nějaké vysloveně vysoké místo, kde vyniknou nedostatky enginu. To ale není výtka – grafická kvalita a velice rychlé loadingy jsou přednější.

Všeobecně bych řekl, že koncepce obřího města, které ale není zcela zaplněno, je pro budoucí datadisky skvělým prostředím. Když vás většinou vozí partner, tak vám nedojde, že během hraní navštívíte pouhý zlomek Los Angeles. Koncepce detektivních epizod tomu také nahrává – potřebujeme udělat detektivku v prostředí železnice? Filmových ateliérů? Chudinské čtvrti? L.A. Noire je připraveno zahrnovat nás příběhy hodně dlouho. Což rozhodně neznamená, že by hra byla krátká nebo neplnohodnotná příběhově. Naopak. Ukazatel času na konci hry indikuje téměř dvacet hodin a to jsem se vůbec nevěnoval vedlejším (akčním) misím z policejní vysílačky.

Způsob podávání příběhu je famózní a dostal mne na kolena. Postupné vyprávění retrospektivních epizodek, vykreslování charakterů, gradace, pády – všechno je scénáristicky pečlivě vymyšleno a provázáno. Sice jsem několikrát podlehl dojmu, že nás autoři vysloveně tlačí až nelogicky násilně do určité pozice, která mi přišla trochu „na krev“, ale i tak – je to moc pěkný seriál, na který se člověk chce dívat a kdy onen proces „dívání se“ není nudný.

Znova se ale vracím k tomu, kde je pomezí přijatelné hranice interakce. L.A. Noire je zábavnou podívanou, ale samotný proces hraní chvílemi osciluje mezi zábavou a nudou. Proto se nedá titul jednoduše shrnout, jelikož více než kdykoli předtím záleží na tom, co od L.A. Noire očekáváte. Já jsem nečekal GTA klon, to v žádném případě, ale maličko větší nároky na hráče – to jsem doopravdy chtěl. Nezávisle na tom musím uznat, že celá hra / film je naprosto bombasticky zpracovaná po všech stránkách, udržela si mou pozornost od začátku do konce a svým způsobem jsem si ji užil. Kdybych to zle přehnal, tak napíšu, že jsem proklikal rozsáhlé menu filmu na BlueRay disku a většinu času strávil koukáním. Je to ale z hlediska kvality produktu špatně?

Tento obrázek jsme jistě všichni viděli, ale pro připomenutí, v čem skví technologický pokrok hry.

Inovace není záruka kvality a i když L.A. Noire není koncepčně vysloveně originální hra, její důležitost je v současnosti vysoká. Podobně, jako například Heavy Rain, se Team Bondi odvážil udělat interaktivní titul jinak, než je v současnosti běžné. Je to svým způsobem velice odvážný krok a přestože k němu mám výhrady, nemůžu ho hanit. Oproti jiným interaktivním filmům se to totiž L.A. Noire vysloveně povedlo. Udržel mne u obrazovky bez násilí a ještě jsem si užil neuvěřitelně kvalitně zpracovanou atmosféru, byť bohužel s menší mírou interakce. V závislosti na očekávání se myslím může hodnocení titulu pohybovat plus minus jeden bod okolo šťastné sedmičky - přesně podle toho, co od hry očekáváte.

P.S.: Ještě jsem chtěl dodat - oproti Mafii 2 se L.A. Noire zásadně liší od GTA série, proto je nejde srovnat. Naopak Mafia 2 a GTA série má společného příliš mnoho na to, abychom hry od sebe odtrhli. V tom výsledku se tak možná dá říct, že L.A. Noire je skutečně tím, čím měla být Mafia 2. (Nemluvím o tom, jak byla Mafie 2 "kdysi" prezentována, ale o tom, k čemu se nakonec uchýlila).