Castlevania: Lords of Shadow

Castlevania jako fenomén mi říká dost, ale že bych byl nějaký nadšenec, to se bohužel říct nedá. Jsou mi velice sympatické starší díly pro nezaměnitelné elementy pro 2D hopsačky vlastní, ale odradila mne vždy vysoká obtížnost. Od dob Symphony of Night se série posunula více k akčnímu RPG, což je vítaná změna. Na GBA a Nintendu DS jsem pak nějakou dobu (neúspěšně) proháněl hry jako Aria of Sorrow, Harmony of Dissonance, Dawn of Sorrow, Portrait of Ruin nebo Order of Ecclesia. Jsou to ty hry, které se mi líbí na pohled, ale neumím je hrát. Někde jsem zahlédl přirovnání k sérii Metroid a něco na tom je. Moderní Castlevanie jsou takový velice komplikovaný a těžký Metroid.

Jenže první trailer na Lords of Shadow, který jsem viděl před více než půl rokem, nenapovídal, že by mělo jít o klasické pokračování série. Hra mnohem více připomínala dobrodružství typu God of War, což je na první pohled trochu laciné lákadlo. Ovšem logo Kojima Studios mne přesvědčilo, že bych se na hru mohl trochu těšit. I kdyby to nebyla Castlevania. A ona opravdu moc není. Což je pro mne celkem dobře, ne?


Ale jo, musím uznat, že hra mne překvapila z mnoha důvodů, které bych nečekal. Jádro hry sice opravdu kopíruje řežby typu God of War - tedy statická kamera sleduje hrdinu z "ideálního" úhlu a hráč na gamepadu drtí tlačítka ve všelijakém pořadí, aby dosáhl kýženého efektu - rozbití všeho, co se hýbe. První dojmy nebyly nejlepší. Hra je to od začátku nudná, omezená interaktivita a takové ty pokusy o vynucení hrdinského eposu. Skřípal jsem zuby dobré tři hodiny, než se hra vzpamatovala a začala mne zajímat a bavit.


Bojová složka hry je jasně dominantní a s kyselým výrazem ve tváři musím říct, že "drcení čudlíků" mohlo být udělané přece jenom trochu lépe. Povinná součást bitvy - tedy úskoky - se dějí stiskem L2 a směr udává levý analog. Bohužel L2 je zároveň blok a levý analog je zároveň pohyb. Logicky tak často dochází k situacím, kdy se kutálím nějakým směrem naprosto nechtěně anebo naopak se v průběhu útěku nemůžu odkulit chtěným směrem. Snaha odlišit se od God of War a nevyužít pravý analog (který ve hře není absolutně nijak využit) se míjí účinkem. I systém rozšíření útoků je trochu více zaměřený na efekt. Dlouhá a silná komba jsou ve výsledku nepříliš výhodná, neboť i ten nejmenší štrajchpudlík může příjít zezadu a útokem nás zastavit. Celá akce je teda o střídání dvou tří druhů útoků a neustálého uhýbání. Není to nuda, ale terno také ne.


Naštěstí autory napadlo osvěžit souboje o velice pěkný systém magie, který řežbu přece jenom povyšuje na nadprůměrnou úroveň. Z nepřátel padají duše, které můžeme vcucnout buď stiskem pravého nebo levého analogu a podle toho si nabíjíme modrou nebo červenou manu. Modrá mana pak naše útoky obohacuje o léčení hlavního hrdiny, červená rozšiřuje útočnou sílu. Navíc v modrém i červeném režimu máme k dispozici celou řadu nových komb. A navíc - ono padání duší z nepřátel je podmíněno bezchybným uhýbáním. Tím se taktika boje dost mění. Je zásadní nenechat se zasáhnout, uštědřit následně co nejvíce zranění, nasát barvu many dle potřeby, doléčit se / uštědřit silnější zásahy a opakovat. Vtipné je, že většina bossů a silnějších nepřátel je postavená tak, že bez tohoto postupu nejdou prakticky zabít - ne na první hraní, kdy netušíte jak na ně. Když ale člověk na ten správný postup přijde, mění se frustrace v uspokojivou zábavu.


Lords of Shadow jsou poměrně obtížnou hrou. I když nesázejí na preciznost jako Devil May Cry hry, tak není zrovna lehké přijmout a naučit se pravidla, posléze je uvádět do praxe. Dobrou polovinu hry se mnou hra zametala a teprve když jsem si vylepšil zdravíčko, začal jsem se chytat pohodového stylu hraní. Je mi ale jasné, že mnoho hráčů, i těch, co mají rádi tento žánr, bude muset koupi hry pořádně promyslet. Samotné ovládání, včetně dobře integrovaných a jednoduchých quick time eventů je udělané jednoduššeji, ale aplikace v praxi je těžší. Demoverze v tomto případě rozhodně nestačí.


Soubojové mechanismy jsou tedy nakonec docela dobré a zábavné. Naštěstí to tím nekončí. Je zde totiž další věc a to je level design, který je na dnešní dobu poměrně nelineární a moc se s námi nepáře. Úkoly jako "ztracen v bažinách", "zahradní bludiště" nebo "hledání vchodu do věže" jsou zde zpracovány velice poctivě. Mnohý level má i pět způsobů projití, pečlivě schované tajné místnosti a občas využíváme i služeb zvířecích pomocníků, jako přerostlý vlk, pavouk, troll, prase a kůň. Jejich implementace do levelů je výborná a zábavná. Celá hra je vůbec navržená s citem, kdy se nám nesnaží omlátit o hlavu, že "taky mají mounty". Líbí se mi střízlivost zpracování. Hru je možné proběhnout a nic nehledat nebo strávit desítky minut vymýšlením, co kde jak a čím rozbít, abychom se dostali tam a tam. Ten nádech stylu vývoje hry ála Metroid tady skutečně je.

Že je grafika hry naprosto skvělá nemusím ani psát, stačí vidět nějaké ty obrázky. Animace jsou rovněž špičkové. Ale bez dobrého designu by se to neobešlo a já mohu s radostí oznámit, že Lords of Shadow patří mezi ty typické kochací hry v dobrém smyslu slova. Kamera nás vždy okouzlí výhledem, správně funguje při vypichování grafických detailů, lokace mají desítky různých témat. Ať už interiéry nebo exteriéry, na této hře jsem mohl oči nechat, jak je krásně udělaná. Jak nepřátelé, tak jednotliví (a hojní!) bossové mají svůj styl, dokážou zaujmout a jejich likvidace je na pohled parádní. Ze začátku hry jsem získával falešný pocit, že by mohlo jít o mix se slavným Stínem Kolosů, ale zrovna tito bossové nejsou vzorem, jak vypadá zbytek hry. Ať už budete zaseklí v bažinách, držet se konečky prstů za okap vysoko v horské tvrzi nebo v kobkách plných nemrtvýchm vždy budete okouzleni. Během boje i mimo něj - což je sice menší část hry, ale pořád je to slušná porce. Hledání cesty a řešení hádanek je běžnou náplní hrdinova dna.


Ach ano, příběh, na ten jsem zcela zapomněl. Ono není moc výrazný. Hlavní hrdina Belmond se vydává po stopách Pánů Stínu, aby od nich získal sílu, která mu umožní oživit svou mrtvou manželku. K tomu mu dopomáhej vystřelovací kříž a Patrick Stewart. Takhle - příběh ve hře prakticky žádný není, je to klasický běh z bodu A do bodu B. V bodě A se Belmond dozví, koho musí zabít v bodě B, aby získal nějakou novou dovednost. Možná překvapivě budu nekritický. Story je sice primitivní, ale ne trapná nebo komická. I když rozumím tomu, že doprovodný hlas Patricka Stewarta je pro mnohé už oposlouchaný, pro mne to byla hlasová kulisa více než padnoucí. Nějaké pokusy o dějové zvraty tady sice jsou, ale mají tak krátkého trvání, že si jich ani nevšimnete. Palec ve vodornové poloze.


Na závěr jsem si nechal to nejlepší. Napsal jsem, že hra má desítky různých prostředí, které jsou naplněny desítkami různých hádanek, nepřátel, skákacími pasážemi a tajnými místy. Castlevanie je tedy celkem dlouhou hrou! Na střední obtížnost jsem u ní strávil skoro 25 hodin, což je na tento typ hry poměrně hodně! A rozhodně jsem se nenudil. Šlo pouze o to přijmout to pomalejší tempo vývoje, kdy odměna ve formě nové schopnosti nepřicházela nutně každou hodinu. Když jsem si pak prohlížel stránky Belmondova deníku, došlo mi, že jsem ušel obrovský kus cesty. Je to skutečné dobrodružství, které dobře odsýpá a máme pocit dobře odvedené práce. Při nalévání čistého vína ale dodám, že jen naprostý zlomek obsahu hry se dá označit za originální. Drtivá většina hry je složena z prvků, které už jsme viděli mnohokrát. Není to udělané špatně, jenom to není moc originální. Pokud máte za sebou těchto her desítky, může nastat pocit déja vu.


Co bych vytknul? Pár věcí by to bylo. Zmíněná obtížnost mne chvílemi nakrkla, protože funguje systémem "hoď ho do vody, buď se naučí plavat nebo loadne pozici". S tím se ale dá žít. Žít se ale nedá s výskytem tzv. nespravedlivých smrtí, kdy nám kamera ukazuje nádherný západ slunce, ale pod ní zuří lítý boj a já vidím tak leda prdlačku, pokud rovnou někam nespadnu. Nepraktická kamera provází celou hru a až překonáte půlku Belmondových cest, stane se nejčastější příčinou smrti. A to je špatné. Za menší problém považuji nevyužití potenciálu čtyř sekundárních zbraní / předmětů. Od začátku hry je nám vnucováno, jak jsou důležité a silné (což asi jsou), ale nakonec se ukázalo vždy lepší všechno vyčistit, než ztrácet čas přepínáním zbraně a hledáním vhodného místa k hodu. Ale nevadí.

Castlevania? Ale jo, je to povedená hra. Na historické kořeny série sice moc nehledí, ale nežiju v iluzi, že by právě hráči Playstation 3 / XBOX 360 nějak lpěli na tradici této značky. Je to prostě jenom další frenčíza, která by se dala snadno přejmenovat na "Pepa Kydlič mydlí oškliváky" a hře to neublíží. Takže tohle mi nevadí. Moc se mi líbí level design, délka hry, grafika, atmosféra a nakonec i ta obtížnost umí být výzvou a ne jenom frustrací (to jen ze začátku). A líbí se mi, že herní náplní se Lords of Shadow dokázali odlišit od God of War - hádanky, minihry, objevování - palec nahoru. Kamera umí pozlobit, to je fakt na přesdržku. A ta originalita hry jako celku je také sporadická. Podle mne 7/10 je střízlivé hodnocení pro většinu hráčů, kterým žánr není cizí. (Možná bych přidal půl bodu za Satana).

P.S.: Konami code funguje.