Postal

Kdo by neznal Postal. Je přitom zajímavé, že hype kolem této hry nebyl samoúčelný. Autoři sice uměle tlačili na pilu, aby svůj produkt zpropagovali skrz extrémní násilnost titulu, ale na rozdíl od Dante’s Inferno (a falešného pochodu křesťanských fanatiků) se Postal opravdu stal jednou z nejcyničtějších a nejzlejších her v historii. Je velice těžké najít hru, která by s životem zacházela jako s hadrem na holi. Brutálních her máme celou řadu, tečou v nich potoky krve, vlci požírají vnitřnosti a oční důlky se plní kyselinou. Téměř ale každá násilná hra disponuje jistou nadsázkou, umělecky zpracovanou, kdy k našemu konání máme patřičné odůvodnění. Výjimkou bude Postal (a zřejmě i jeho druhý díl). Podání masakru v této hře se dá přirovnat jedině masakrům na amerických školách, o kterých tu a tam čteme v novinách. Bezdůvodné a nepochopitelné zabíjení co největšího počtu lidí.

Postalu se také dostala „pocta“ a sice filmové zpracování od Uwe Bolla. Tento film jsem neviděl, nechci vidět a nesmím vidět, protože při pouhém sledování videorecenze na jiný film od stejného režiséra (Alone in the Dark od That Guy With The Glasses) jsem měl problémy se srdečním rytmem. Vzhledem k tomu, že Postal nemá prakticky žádný příběh, je to pro našeho talentovaného režiséra ideální materiál. (Zde se sluší podotknout, že filmová adaptace vychází z druhého dílu hry, který s příběhem pracuje, ale k tomu až později).

Postal se ke mně dostal v době, kdy byly násilné hry v módě. Němečtí puristé nám zakázali Cannon Fodder, Doom pořád frčel, Quake se rozjel na plné obrátky a Duke Nukem se svým Build enginem ukázal, že věci jako Shadow Warrior táhnou. Postal se vzdáleně podobně dokonce hraje, jako first person střílečka, ale volí poněkud netradiční pohled – z ptačí perspektivy nebo izometricky, jak se to hodí. Samotná hratelnost však kupodivu připomíná Dooma, zejména kvůli ovládání a neutuchající akci. Hlavní hrdina disponuje podobnými zbraněmi, sbírá munici, lékárny, brnění a s nadhledem likviduje všechno živé, převážně lidi. Postal se ale v mnohém liší a čistě technickým uvažováním předstihl svou dobu (byť ve 2D).

Hlavním prvkem je samozřejmě hromadná likvidace všeho živého, což je jediné kriterium splnění úrovně. Zde je oproti ostatním hrál zásadní rozdíl. Našimi obětmi jsou převážně neozbrojené a bezmocné objekty. Ne snad, že bychom nenarazili na policejní nebo vojenské jednotky, ale zaměření je jasné. Masakr. Postal celkem věrně simuluje, jak asi takovéto typy útoků probíhají. Zástupy lidí se chovají nejprve zcela netečně, dokud nepadne první výstřel. Davová hysterie pak zaplaví celou herní plochu. Lidé prchají na všechny strany, ozbrojení se snaží bojovat. Nemají ale povětšinou šanci.

Zbrojní arzenál je standardní, ale ve své době způsobil poprask zejména Molotovův koktejl a všeobecně zapracování ohně do systému vraždění. Řetězová reakce zapalovaných obětí vedla mnohé hráče, sebe nevyjímaje, k opakovenému hraní tuším druhého levelu, kde právě dobře namířený Molotov do pochodujícího průvodu hudebníků, mohl natropit parádní paseku. Hořící trumpetisté, bubeníci, ale i přihlížející. Dobrá padesátka postaviček lehla po pár minutách popelem.

Standardními útoky to jenom začíná. Krom toho, že nevinné ubožáky kosíme jak zajíce na lovu, můžeme je také doslova hodiny sledovat v jejich smrtelné agónii. Bohatá zásoba zvukových efektů vytváří koncert – tu někdo hledá svá střeva, tu někdo skučí s ohořelou půlkou těla a hle – tady ten se pokouší odplazit do bezpečí. To je ovšem relativní pojem. Hranice levelu nelze opustit a tak po úspěšné akci nezbývá, než zbývající nouplísáky popravit „ručně“ – speciálním tlačítkem. Podobně se tak lze zachovat ku své osobě a spáchat sebevraždu. Když jsme obklíčeni bez šance na vítězství, dostane výkřik „Živého mne nedostanou“ nový rozměr.

Grafika hry je zajímavá. Samotné konstatování, že kamera z nadhledu plynule scrolluje znamená, že postavičky jsou poměrně velice malé až titěrné a přestože díky jejich trojrozměrnosti jsou animace plynulé a celkem bohaté, je to hlavně fantazie, která se nám rozjede na plné obrátky a v hlavě si dokreslujeme agónii, kterou pravděpodobně prožívají figurky o velikosti a životnosti lumíků. Krev a vnitřnosti se ale rozlévají na ručně kreslené pozadí, které dodává hře zvláštní atmosféru. I když je možné ve statickém obrázku chodit a schovávat se za překážky, je to právě ona viditelnost tahů tužky a barev, která je zajímavá. Obrázky jsou téměř až naivní a pestrobarevné, kontrastují s náplní hry.

Druhý díl Postalu šel v jistém smyslu ještě dál. Bohužel, díky implementaci příběhu a jakéhosi systému úkolů se vytratila ta neutuchající zlověstná atmosféra masového vyhlazování. Díky first person pohledu na věc jsme se dočkali více méně standardní hratelnosti, která nepřekvapí, ale vysloveně ani neurazí. Dočkali jsme se mnohem většího důrazu na vizuální brutalitu a komiku. Kdo by mohl zapomenout na tlumič M16 ve formě malého koťátka? Na druhou stranu – Postal 2 je více méně standardní střílečka, která celkem právem zapadla.

Postal není a nebyla příliš dobrá hra. Její obtížnost poskakuje od každé úrovně nahoru dolů, ovládací schéma je pro tento typ hry v podstatě nevhodné. Její prodejnost a popularita sice nebyla nejhorší na světě, ale týmu s prozaickým názvem Running with Scissors to ke slávě příliš nepovedlo. Postal ale překročil neviditelnou hranici a proto jsem si na něj chtěl vzpomenout. Ve všech hrách předtím i potom, jsme libovolné násilí mohli odůvodnit – ten je hodnej, ten je zlej, jdou proti sobě. Kdo zemře je vlastně fuk, ale vždy šlo o konflikt. V řadě her bylo možné mezi nepřáteli narazit i na civilisty. Ale jedině Postal je celý založený na tom, že vraždíme výhradně nevinné, bezkonfliktní a v převážné většině neozbrojené osoby. Hru s nižším morálním kreditem horko těžko pohledat, i ten Rapelay se vedle Postalu, když to vezmeme do důsledků, dá pobrat. Ale Postal nikoliv.