Rollcage

Zdánlivě bezvýznamná zprávička „o ničem“ mne nakopla. SONY hrdě oznámilo, že kvůli pirátům musí zrušit spousta projektů, které ještě ani neoznámili. Patrně v tom hraje roli smyšlená nahrávka ministra gamesnictví, ale po zprávách typu „Oznamujeme vám, že za týden oznámíme“ je toto nový vrchol absurdní žurnalistiky, respektive tiskových oddělení. „Rušíme něco, o čem nic nevíte“. No teda, úplně jsem si z toho sedl na zadek!


Na zprávě mne zaujala ale jiná věc. Zrušené hry se údajně týkají studia Liverpool, což jsou kdysi dávno mocní a odkoupení Psygnosis. Ti v současné době mají na kontě jenom několik dílů série Wipeout a buďme jim za to vděční. Ale ruku na sdrce, potřebujeme další Wipeouty? Jakože mně se ta hra vážně líbí, ale opravdu nepotřebuji pokračování téhož, co se vyjma grafiky prakticky nezměnilo od roku 1995. Takže jestli nám SONY má nutkání oznamovat, že další Wipeout nebude, tak si jenom zaťukám na čelo a ignoruji to.

No jo, ale co když to mělo být Rollcage?!

To je zase úplně jiná káva! Sice vím, že Psygnosis Rollcage jenom vydali, pořád je tady možnost, že by oprášili značku a na enginu Wipeoutu udělali pořádně energetickou akci? Šmankote, to bych si nechal líbit a ne jednou!

Demoverze Rollcage na nějakém Score CD se stala na docela dlouhou dobu nejoblíbenějším produktem mého věrného Celeronu 400 s Rivou TNT, na které hra běžela v neuvěřitelných 1024x768 (ale framerate občas rád zaváhal). Naprosto mne posedla fascinace neuvěřitelně rychlým stylem hraní, parádní grafikou, spousty skvělých efektů, destrukce okolí tratě včetně baráků, skvěle padnoucí ovládání a samozřejmě kombinace bonusů a nelineárních odboček v trati. A to bylo jenom demo!

O něco později jsem se dostal k plné verzi hry, kde přibylo mnoho typů vozítek a hlavně neuvěřitelně vynalézavé tratě. Dodnes se mi strašně líbí ty krásně syté barvy, které se rychlostí kolibřích křídel míhají na obrazovce. Kdekdo může namítnout, že Rollcage je jenom přemalovaný Wipeout, ale hádal bych se. Zásadní rozdíl proti Wipeoutu je, že vozítka se nedají nikdy rozbít ani poškodit a koncept hraní se tak mnohem více blíží Mario Kart. Ano, Mario Kart a Wipeout dohromady – tomu se dá přirovnat Rollcage.

Popisovat hru je jako nosit dříví do lesa. Všichni si pamatujeme základní premisu, že autíčka jsou oboustranná a lze tedy s nimi jezdit klidně i po stropě, když máme patřičnou rychlost. Jak bychom mohli zapomenout na fantastické tratě, které patřičně využívaly tohoto principu. Člověk často ani nevěděl, kterým směrem působí gravitace a vzhledem k hektičnosti závodů se ani na okamžik nezastavil, aby to zjistil. Adrenalin po všech stránkách, když se za vašimi zády (v případě stereofonních reproduktorů funguje fantazie) ozve pípání a vy víte, že o sekundu později vás zasáhne raketa a propadnete se o tři místa níže.

A to byla druhá, naprosto výjimečná vlastnost Rollcage, proti ostatním závodním hrám tohoto typu. Umělá inteligence protivníků sice není nějak úžasná, ale „umí nasrat“ a hlavně se chová mnohem více spravedlivěji, než v jinde. Počítačem řízené vozítka se mezi sebou regulerně perou, šijou to do sebe raketama a vůbec si dělají naschvály. Hráč je v tomto případě velice rovnocenný soupeř, snaží se vyhrát za každou cenu a je mu tak nějak jedno, kdo mu stojí v cestě. Obzvláště miluji okamžiky, kdy mi naváděná raketa zaměří nikoliv soupeře, ale billboard nad ním. „No a co“, řeknu si, odpálím raketu a billboard efektivně padá na nepřátelské vozítko a já jen projíždím oblakem kouře. Úsměv zaručen!

Dá se o autíčkové hře, jejíž herní mechanismy lze vměstnat bez problému do jedné věty, psát nějaké obsáhlé pojednání? Pokud vyšel druhý díl, který zásadně rozšiřuje hratelnost, tak ano!

Rollcage 2 je totiž dotažení produktu k dokonalosti a to nikoliv pilováním starých prvků, ale přidáním zcela nových. K této klasice se moc rád vracím i dneska, po těch letech. Novinek je několik zcela zásadních a to rozšíření singleplayer i multiplayer sekce.

Tedy – už první díl obsahoval velice pěkný multiplayer, na PC až pro čtyři hráče na rozčtvrcené obrazovce (na Mobygames píší ale až 6 hráčů?!). Na Playstation je omezení jen pro dva. Druhý díl funguje prakticky identicky, ale přibyl velice povedený deathmatch. Ke hře jsem se dostal poprvé na vojně, kdy držkobití v autíčkách bylo jednu dobu jedinou alternativou k držkobití v Tekken 3, protože jsem byl už moc dobrej ;). Řezat se v několika arénách, hledat se, krást si zbraně a pouštět do sebe plnými salvemi všechno, co dokáže ubrat předem zvolenou hladinu zdraví. To byl další hezký prvek – šlo hrát skoro na úrovni „instagib“ nebo pořádat dlouhé hony na desítky minut. Kombinace enormní rychlosti vozítek a jednoduchých bludišť / arén / tratí tak vytváří unikátní atmosféru, která se pohybuje někde mezi Doomem a Wipeoutem.

Singleplayer ale také dostal přidáno. Standardní ligu jsme hráli jenom pro seznámení se s tratěmi a vozidly, to je standard. Ale přibyl unikátní kaskadérský režim. Jde o několik desítek speciálně vytvořených levelů, kde máme za úkol dojet v časovém limitu na určené místo. Budeme ale muset překonávat různé překážky, přeskakovat zdánlivě nepřeskočitelné propasti, pečlivě naplánovat kličkování mezi stěnami. Celkově se dá vydržet u tohoto režimu opravdu dlouho, překonávat svoje časy a bojovat o zlatou medajli. Paradoxně pro standardní hru jsou tyto kaskadérské výkony skoro nepřínosné, jelikož během závodů není potřeba dosahovat milipixelové preciznosti. Ale jako rozšíření hry jde o hodnotný přídavek, který cenu hry vystřeluje do nebes.

Celkově je druhý díl o něco rychlejší, tratě kratší, zbraně silnější, všechno je v zájmu maximálního možného adrenalinu. Navíc – většina z desítky herních režimů není přístupná od začátku ani omylem a trvá nějaký čas, než si všechno odemkneme. A jelikož je tratí dostatek, úkolů pro kaskadéry opravdu hodně a deathmatch vydrží, dostává tak ode mne Rollcage 2 pochvalu za extrémně povedené pokračování, které překračuje stín velice povedené předlohy.

Tak a teď mi řekněte, že bude trojka se současnou grafikou. Prosím.