Okamiden

Dneska bylo v Evropě oficiálně uvedeno Nintendo 3DS. Před pár dny vyšla hra Okamiden pro Nintendo DS. Jde patrně o poslední "velkou" hru pro tuto generaci přenosných konzolí od Nintenda. A po necelých deseti hodinách zuřivého hraní mohu konstatovat, že jde o jednu z nejlepších teček, jakou si DS mohlo přát. Capcom zcela suverenně strká konkurenci do kapsy, v jistém smyslu i samotné Nintendo.



Totiž - původní Okami pro Playstation 2 se stalo jednou z posledních teček za plodným životem této konzole. Jde také o jednu z nejhezčích her pro tuto platformu a lze ji zařadit mezi doporučené tituly, ne-li mezi výběr z nejlepšího. Přesto se hra neprodávala příliš dobře a studio Clover bylo posléze zavřeno. Vydání pro Wii o rok později bylo přijato z hlediska prodejnosti o něco lépe, ale přesto nedošlo k zaslouženému přijetí. Okami patří mezi graficky nejoriginálnější hry pod Sluncem a zároveň se hratelností vyrovná sérii Legend of Zelda, což je obrovská pocta. O pokračování se dlouho nehovořilo, nikdo ho nečekal. Až jednoho dne - BUM! Okamiden, "miniverze" Okami pro Nintendo DS.

Zatímco demoverze mne nijak nepřesvědčila, věřil jsem propagačním obrázkům, videozáznamům a gameplay ukázkám. Na jednu stranu si mutace Zelda hry, kde je hojně využívaný kaligrafický štětec, to si o DS zpracování vysloveně říká. Na straně druhé je ale typické grafické zpracování z "velké" hry, které může být pro nejoblíbenější handheld na světě problém. Přece jenom procesor s taktem 66 MHz nemůže konkurovat brutálnímu výkonu Playstation 2. A pak tady zbyla samozřejmě otázka samotné hry. Od prvního okamžiku bylo jasné, že přechodem na malou konzoli dojde také ke zmenšení, přesněji řečeno ke zdětštění celé hry. Nebude to nakonec na škodu?

Po třech hodinách jsem si spokojeně oddechl. Vše je totiž zpracované naprosto na jedničku s hvězdičkou. Kupříkladu grafika. Z nějakého špatně vysvětlitelného důvodu je Okamiden zpracovaný se stoprocentně zachovanou atmosférou, vůči své předloze. Přitom daň je velice nízká - lokace jsou sice rozděleny na menší úseky, které odděluje párvteřinový loading. To je asi tak jediný viditelný rozdíl. Autorům se podařilo pomocí vhodného filtrování obrysů hranatých 3D objektů zachovat onen "feel", který dělá z Okami nářezovou vizuální hostinu. A i když jsou lokace značně jednodušší co do náplně, nevadí. Vhodné triky při práci s kamerou zvýrazňují lásku, se kterou byla hra naprogramovaná. Vše je nádherně plynulé, výpravné, atmosférické. A odehrané hodiny začaly samovolně naskakovat. Capcom vede!

Dobře, moje oblíbené téma - jak je to s tou nenáviděnou dětinskostí v JRPG hrách? Naprosto skvěle. Celá hra se točí okolo dětí hrdinů a postav, které jsme potkávali na Playstation 2. Avšak to neznamená, že bychom byli nuceni číst nějaké stupidní dialogy a sledovat idiotské chování mentálně postižených charakterů. Naopak - dětskost postav je přiznaná a velice dobře zapracovaná do příběhu a dění na obrazovce. Chování dětí je naprosto přirozené a jak vůči hře tak vůči hráči se chovají naprosto korektně. Snad vám nezkazím zážitek ze hry když prozradím, že před prvním bossem náš člověčí hrdina (jde o chlapce mimochodem - v japonské demoverzi jsem ho bral za holčičku) uteče strachy a schová se. I ostatní postavy mají výborně napsané dialogy, předepsané chování a reakce. Nevadí mi hrát za děti, pokud se chovají jako děti a mají dětské cíle. Nikde nejsou megaobří záporáci, schopni zničit svět lusknutím drápů - ve světě Okami jde o zbloudilé koncetrace zlých duší, které posedávají jinak více méně mírumilovné zvířata a tam někde pramení touha pomáhat, následovat své dospělé vzory. Samozřejmě, že to nakonec vede k záchraně světa. A tak to má být.

Krom lidí jsou to hlavně bájná zvířata, která potkáváme v dětské formě. Ne snad, že bychom neměli čest vidět i jejich rodiče, ale komunikace našeho vlčka probíhá převážně mezi vrstevníky. Není třeba zmiňovat, že hra je neuvěřitelně, ale NEUVĚŘITELNĚ roztomilá. No - možná to je potřeba zmínit: Okamiden je jedna z nejroztomilejších her pod sluncem. Jak jsem ale naznačil výše, ona roztomilost není podávaná trapně nebo jinak hloupě. Zkrátka a dobře se neustále uculujete, jak si ty zvířátka hezky hrají, jak si povídají a jak to naši lidští parťáci prožívají s nimi. O to lépe pak vyzní dramatické okamžiky, kde jde do tuhého. Nejsou ani v nejměnším přehnané, přesně v duchu milého a dětského vyznění. Blbě se to vysvětluje.

Okamiden se tak hraje v podstatě stejně, jako Okami. Možná, že až příliš stejně, což by mohlo u některých hráčů vzbudit nevoli. No naštěstí hra těží ze své přednosti a tou je dotykový display. Jeho využívání je nadmíru dobře implementované. Ani málo, ani moc. Jakmile jednou přijdete na grif, jakým držet v obou rukách DSko a mezi prsty připravený stylus, máte vyhráno. Systém kreslení znaků, čar, navigačních linií pro partnery a obkreslování tvarů - Okamiden se podařilo překročit stín Zeldy, která využívala stylus "až přespříliš" na základní věci, pro které je jednoznačně vhodnější použít tlačítka. Dynamika hry je tak dokonale zachována - v akčních pasážích vše dirigujeme pomocí tlačítek a jakmile začneme kreslit, čas se zastaví.

Projdeme pláně, jeskyně, mořské pobřeží, potkáme desítky postav. Dostaneme se do podsvětí (pěkný vtip s kreslením masek), vyléčíme strůjce ohňostrojů, budeme sledovat změnu krajiny a vývoj vesnic. Je toho hodně, co jsem za necelých deset hodin viděl a vykonal. A to mám tušení, že se pohybuji kousek za polovinou hry. Okamiden se tak po delší době stává vskutku plnotučnou hrou, která nabízí nerepetitivní obsah na 15-20 hodin s přehledem, aniž by začala nudit, opakovat se či používat nekalé techniky k prodlužování herní doby. Přestože základní schéma spočívá "nově nalezená postava potřebuje najít pět předmětů někde v této lokaci", tak proces hledání není o jehle v kupce sena. Level design je velice inteligentně postavený a průchod je tak plynulý. Viditelný seznam neobjevných předmětů je tak jen motivací na pozadí. Ve skutečnosti ale valím bulvy, jak moc dobře se povedlo zachytit tradiční Zelda prvky z "velké hry" do malé.

Neodpustím si ale rýpanec. Jediná věc, kterou musím vytknout, je přespříliš nízká obtížnost. Nezlobte se na mne, nejsem masochista, který potřebuje mlátit řetězem přes koule pokaždé, když přijde o srdíčko (ech, tedy "solar unit"). V případě Okamiden bych zásahů dostal i tak směšné množství. Jak u normálních soubojů, tak u bossů (kteří jsou jinak velice hezky udělaní!) neztrácím v průměru více, než jednu šestnáctinu srdíčka, což je komický poměr, který si snad ani nezaslouží komentář. Trochu se mi tak vybavily zkušenosti z Golden Sunu, kde nulová výzva způsobila dost špatnou chuť celé hry. Naštěstí souboje v Okamiden nehrají hlavní roli. Drtivé většině se dá zkrátka vyhnout a ty nevyhnutelné jsou většinou snesitelně dlouhé. Tak jako tak - na Playstation 2 měly souboje šťávu. Grind je ale zcela dobrovolný, to jsem zase rád.

Okamiden neoplývá výraznou originalitou a to ani v rámci platformy. Neoplývá prakticky žádnou výzvou. Jde ale přitom o jednu z nejlepších her na systém, která velice vkusně baví, skvěle uzavírá jednu legendární kapitolu a která svou hodnotou výrazně převyšuje současnou konkurenci - jak na DS, tak mimo něj. Pro mne jde o hru, při které zamáčknu slzu. Spojuje vše, co mám velice rád. Svobodný pohyb po krajině, parádně vyprávěný příběh, atmosférické zpracování, řemeslně zvládnuté prvky hry i level designu. Pokud existuje poslední hra, kterou si musíte pro DS koupit, je to bez diskuze Okamiden. Zbývá jen doufat, že hry s přívlastkem "3DS" navážou na kvalitu, na kterou jsme zvyklí.

Hodnocení okolo 8/10 mi přijde přijatelné - jde o výjimečný zážitek, který nenajdete za posledních deset let jen tak na každém rohu. Škoda jen, že jsme se nedočkali v podbném stylu také Zeldy na DS.