Po roce a půl se můj jinak věrný a funkční Vodafone 845 odebral do věčných lovišť (spletl jsem si ho s olivou a skončil v Martini) (Martini jsem si spletl s pivem) a tak mi nezbylo, než si koupit telefon nový, neboť Vodafone evidentně neuznává mechanické poškození LCD displaye za důvod k reklamaci (přestože krycí sklo je v pořádku). Volba padla na Sony Ericsson XPERIA mini. Tím jsem nejen zvedl výkon obsahu své kapsy přibližně desetkrát, ale také se mi zpřístupnila možnost zahrát si jednu již dříve zakoupenou hru, která na single-touch displayi hrát téměř nešla. Okolo Mr. Karoshi se jednu dobu tvořila živá diskuze, no přidat se mohu až nyní, kdy jsem hru dohrál. Ne snad, že by to trvalo nějak dlouho.
Hlavní věc, pro kterou se Mr. Karoshi stal všeobecně známý, je fakt, že v této hře je naším cílem zabít hlavního hrdinu. A když člověk ignoruje Planescape Torment, který na stejné premise postavil jedno z nejhutnějších RPG všech dob, je Mr. Karoshi v hopsačkovém kabátě celkem svěží pohled na věc. Otázkou ale je něco jiného. Je opravdu dovedení postavičky na bodáky tak velký rozdíl proti dovedení postavičky do cíle? Není to jenom grafické šidítko?
Částečně ano, částečně ne. Z morálního hlediska je totiž v mnoha úrovních zohledněna zoufalost hráčova, jelikož když nám pan Karoshi zůstane živý a my jsme promarnili jedinou šanci ho zabít, musíme dokola hru restartovat, než se nám podaří úroveň projít. Z hlediska gamedesignu je ale velice těžké nedocílit pocitu, že někdo jen vyměnil tilesety bodáků a cílové pásky. Bohužel, jen pár úrovní nám navozuje tu správnou úroveň, kdy opravdu chceme nechat pana Karoshiho umřít.
Herní mechanismy jsou prosté a funkční, není jich mnoho a jelikož úrovní je jenom padesát, využíváme každého prvku tak akorát, což se mi líbí. Mnohem více si ale cením míst, kde musíme uvažovat nad rámec hry. Úrovně, kde se na chvíli změní pravidla hry, abychom se osvěžili. A tak je občas řešení úrovně skryté v několikanásobném restartu hry. Vážně. Nebo je skryté v dotyku obrazovky na správném místě. Nebo se změní gravitace. Nebudu lhát - v jedné úrovni (jmenovitě 41) jsem to vzdal a podíval jsem se na návod na internetu. Přitom paradoxně úrovně, kde se musí logicky najít řešení - moje achilova pata - jsem po chvíli dumání vyřešil bez asistence. Chci tím říct, že hra není nějak zvlášť obtížná, když jsem ji dohrál i já za nějaké dvě hodiny odhadem.
Nezávisle na tom musím pochválit také vestavěný "Karoshiware", který kopíruje Warioware Inc. Jde o sérii miniúrovní, kde musíme v krátkém časovém limitu zemřít. Přesně dle premisy Warioware jde o zábavný a nakažlivý režim, u kterého se dá vydržet celkem dlouho a překonávat své či cizí rekordy. A ještě jednu věcičku jsem ocenil - při úvodním loadingu se objeví nápis "tap to skip loading". No nebylo by krásné, kdyby tuto featuru obsahovaly všechny hry?
Mr. Karoshi je hezká hra, která nezradila svou premisu, i když by ji mohla dotáhnout dál. Její realizaci si umím představit na jakékoliv platformě, ale i na té mobilní funguje pro jednoduché (a přesné) ovládání velice dobře. Za těch pár korun jistě stojí, jako zajímavost, nikoliv, jako perla. Leda perlička.
Žádné komentáře:
Okomentovat