H.E.R.O.

Jak jinak začít nový rok, než hezkou vzpomínkou na klasickou hru? H.E.R.O. splňuje všechny aspekty klasiky. Je to hra, kterou jsem snad hrál na Atari nejraději (pokud nebyl parťák do International Karate samozřejmě). Koncept je v zásadě jednoduchý, sází primárně na leveldesign, ale na svou dobu (1984) šlo podle mne o komplexní hru a to napříč platformami.



Hlavní důvod, proč bych rád H.E.R.O. věnoval samostatný článek (přestože jsem již jeden odstavec hře věnoval v článku o emulaci Atari 2600) je prostý. Jde o hru, která disponuje nadčasovou hratelností a je tedy možné směle uchopit joystick i v roce 2012 a bavit se stejně, jako před dvaceti lety, či za dalších dvacet let. Vděčíme za to vyvážené obtížnosti, správné kombinaci elementů na obrazovce a gradující motivaci. Asi proto je to pro mne jedna z nejzásadnějších her z Atari doby.

Atari 2600 - grafika je prostá, ale funkční.

Naším úkolem je projít zasypaný důl a osvobodit zapomenutého horníka. V dole jsou ale haldy překážek - nejen zásepy, ale i různé příšerky, netopýři či hadi. Náš hrdina má ale solidní výbavu - jednak na krátkou vzdálenost laserovou helmou, pak dynamit na odpalování překážek, ale hlavně transportační prostředek v podobě vrtule na zádek, což z nás dělá malou helikoptéru. Ve své době to byl zajímavý napad, neboť prostředí jako takové - opticky vzato různě strukturované plošiny - netvoří žádnou překážku. Pohyb hrdiny není nikterak omezený.

Atari 5200 - prakticky stejně vypadá hra i na osobním počítači Atari 800 XL/XE, kde jsem ji hrál i já.

Autor hry (John Van Ryzin) se tak vyhnul nutnosti vytvářet komplikované bludiště, avšak s nutnou interní logikou, aby jej bylo možné projít. O to lépe pak působí, že levely nejsou absurdně zamotané, ale naopak následují poměrně realistickou šablonu dolů - kombinace horizontálních chodeb a vertikálních šachet. Princip hry tedy není zakuklený v bloudění, ale spíše v hledání správného pořadí, v jakém chodby procházet.

Proti mému přesvědčení - verze z Colecovision disponuje detailnější grafikou, než bych čekal.

Grafika hry je prostá a navíc nescrolluje - je rozdělená na obrazovky. My s sebou nosíme omezený počet dynamitů, kterým odpalujeme překážky a v tom je vtip hry. Někdy se totiž zdá, že můžeme snadno projít několik obrazovek, jenže pak zjistíme, že nám došly dynamity a máme tady pěkný game over. Metoda pokusu a omylu je se stoupající obtížností nevyhnutelná, ale pokud si budete poctivě kreslit mapu, sníží se frustrace na naprosté minimum.

Verze pro Commodore 64 - třicet let od vydání tohoto hardwaru (GRATULKI!) a pořád to vypadá slušně. I když možná trošku nepřehledně.

Hra obsahuje celkem asi dvacítku zasypaných horníků a i když se mnohé místnosti mezi levely opakují, jako celky představují tyto vyváženou výzvu. Jakmile se okouká princip odpalování zdí, přibudou místnosti s tmou, se smrtící lávou, nutnost přelétávát pozdemní jezera a hlavně likvidovat příšerky s předvídatelným vzorcem chování. Ale pozor! Podobně, jako v Manic Minerovi, jsme omezeni časovým limitem - kapacitou vzduchu. Nedá se tady moc lelkovat, pořád musíte být v pohybu. Abyste si hru svedli představit, podívejte se na mapy (děkujeme Paverovi za ZX verzi). Myslím si, že předělat tuto hru do nějakého modernějšího kabátku (pořád ale 2D) a hodit to na iPhone nebo Steam s novými levely, tak by se o H.E.R.O. ještě mohlo dlouho hovořit.

ZX Spectrum. I když dobře znám omezení této platformy, tak nutno konstatovat, že tady se na to někdo prostě vysral.

Na závěr ještě musím dát k dobru historku, jak jsem H.E.R.O. hrál poprvé. To jsem byl s Jedim u nějakého jeho kamaráda, když mi bylo těch pět, možná už šest let. Zatímco oni se věnovali zřejmě kopírováním her z kazet (anebo obíráním kamarádovy sestry?), tak jsem měl dovoleno hrát na Atari právě nahranou hru. Ta se mi velice zalíbila a dožadoval jsem se bratra, aby mi ji donesl domů. A pařil jsem dál, zřejmě několik hodin, protože zkopírovat kazety na dvojčeti nebylo jen tak. Když se pak Jedi s kamarádem vrátili do obýváku, kde jsem v ustrnulé poloze lámal joystick. Inu - v místnosti byl puch, který by se nejlépe dal přirovnat k notně použité toaletě. Podezření padlo na mne, že jsem si skrz intenzivní zábavu zapomněl dojít na záchod. Pravda se ale brzy ukázala. Kamarádův křeček v teráriu chcípnul bez povšimnutí před několika dny a druhý křeček ho začal žrát a chcípnul taky.

P.S.: Až teprve nyní jsem se dozvěděl, že H.E.R.O. je zkratka pro Helicopter Emergency Rescue Operation. Obrázek z přebalu hry jsem použil z verze pro Atari 5200, který navíc obsahuje krátký úvodní komix. Ten navíc odhaluje, že hlavní hrdina se jmenuje Rod Hero, pracující v dolech Van Ryzin. Zajímavé selfpromo!