Demon's Souls potřetí

Uplynul rok a pár dní od okamžiku, kdy jsem poprvé vložil placku s nápisem Demon's Souls do mechaniky Playstation 3. A za tu dobu se toho hodně změnilo. Můj poslední report pochází z 21. září 2009, kdy jsem psal o čtyřiceti nahraných hodinách. Co se dělo pak?

Zábavnost a chytlavost Demon's Souls umí skákat mezi naprostým nadšením a naprostou frustrací. Mně se stalo to druhé. Prvních 60 hodin hry je nezapomenutelných. To zkoumání fantastického světa a překonávání překážek - je to naprostá nádhera, kdy mé srdce hráče skáče. To vše jsem si užíval pohodovým tempem, žádný zvláštní spěch, trochu si poladit postavu a teprve pak na bosse. Pro znalejší - měl jsem odemčené tyto světy: 1-3, 2-2, 3-2, 4-2 a 5-2, což odpovídá přibližně polovině hry. A v každém z těchto světů jsem narazil na nepřekonatelný problém. 1-3 je zamčený, takže jakoby nebyl. Ve 2-2 jsem se v šílené spleti chodem neustále ztrácel a někam padal, takže o nějaké memorizaci nemůže být řeč. V 3-2 jsem měl šíleného dvojbosse Maneater, kterého bych za normálních okolností v klidu zabil, kdyby se bitka neodehrávala na úzkém mostíku bez zábradlí, odkud mne boss s radostí vyhodí do dvou minut. V 4-2 jsem se dostal k "druhému Reaperu", kam ale nedoběhnu pro rychle se obnovující střílející duchy. A v 5-2 jsem po pás v bahně, takže taktika poskakování kolem červeného fantoma není možná a vždy bídně zhynu.

Za svou hráčskou kariéru jsem se naučil mnoho věcí a jedna z nich je - pokud se nemůže zlepšit ve svých schopnostech hráč, musí se zlepšit ve svých schopnostech postava - a naopak. Výsledkem je tak taktika zvaná grind - opakované vybíjení osvědčené lokality (v mém případě 4-2), kdy jsem nasbíral najistotu nějakých 15.000 duší, vrátil se do Nexusu, investoval a opakoval. Uložená pozice hry mi ukazovala skoro 100 nahraných hodin celkem, čili jenom grindu jsem dal cca 40 hodin, rozložených do celého roku s předlouhými přestávkami. Level postavy jsem dotlačil na 85. Jenže - pořád to nestačilo. Ať už jsem zkusil postoupit v tom nejzřejmějším případě - tedy vykydlit Maneatery v 3-2, nebo jsem zkoušel sejmout druhého Reapera v 4-2 - vždy jsem fatálně pohořel. Hru jsem tedy střídavě nenáviděl a hrál, přestávky mezi hraním se protahovaly a začal jsem se smiřovat s tím, že hru nikdy nedohraju.

Jenže tady probíhala na pozadí ještě jedna věc. Při různých setkání v hospodě jsem se ocitl v debatách s panem Kofilou, který hru dorazil nejednou (už ani nepočítám, kolikrát ji má za sebou) a nešetří superlativy, stejně jako konstatováním, že hra je to "lehká". Těžko říct, nakolik jde o provokaci, ale rozhodně to není normální slyšet větu "Demon's Souls je strašně lehká hra, sice mne zabijou na jednu ránu, ale je strašně lehká". Není důvod tomu nevěřit, ale je důvod se zamyslet, proč teda s Demon's Souls bojuju už rok.

Dnes ráno jsem se probudil s pocitem, že s tím musím něco udělat. Přibližně v deset dopoledne jsem nastartoval konzoli s tím, že od ní nevstanu, dokud neudělám nějaký pokrok. Vzal jsem hru vážně, takže jsem si připravil tužku a papír a zapisoval jsem si veškeré hodnoty udělených zranění nepřátelům - dle stylu útoku, směru, typ zbraně a podobně. Po pěti hodinách tvrdého grindu jsem naspořil dost duší na level 90 a všechno jsem cpal do síly, neboť ta logicky ovlivňuje zásahy. Jenže jak jsem srovnáním čísel na papíře zjistil, k posunu nedošlo.

Uchýlil jsem se tedy k drastickému kroku. Zazálohoval jsem si sejvy a pomocí známé chyby v asijské verzi hry jsem si vyhnal level postavy na absurdních 700 (tj. většina statistik postavy na maximálních 99). Pak jsem se pustil do toho samého levelu a ... k posunu nedošlo. Co mi ale došlo bylo kritické pro pochopení hry. Demon's Souls se statistikami postav pracují jinak, než jsem zvyklý u klasických RPG her. Vysoká síla například jen opravňuje postavu vzít do ruky těžší a lepší zbraň, ale už nemá vliv zpětně na zbraně předchozí. Došlo mi, že chyba není ve statistice postavy, ale jednoznačně v její výbavě. Jenže lepší výbavu dostanu, až když se dostanu do další části světů... kam se dostanu jen s lepší výbavou.

Tyhle začarované kruhy na hrách nenávidím. Je to typické zejména pro samohonky typu Monster Hunter Tri, White Knight Chronicles nebo Resonance of Fate (z těch, co jsem viděl za poslední dobu). Je to prvek typický pro japonské hry, kdy první dohrání celé hry je vlastně jen tutorial (což je pro nás Evropany dost často problém) a teprve opakované hraní, když už hru známe v podstatě nazpaměť, přitvrdí a stává se z ní pořádná pařba. V mém případě jsem ale odmítal hodit flintu do žita.

Studium Wikipedie je užitečné, ale bohužel - většina rad znalejších hráčů počítá právě s tím, že máme hru alespoň jednou dohranou, tedy že známe všechny mapy a postupy nazpaměť. Opravdu se divím, že neexistuje komplexní příručka pro nováčky. Jasně, mnohé rady, jako třeba taktiky na bosse, mají univerzální platnost, ale nějaké základní postřehy, na co si dávat pozor a tak? Velice, opravdu velice málo. Protože ono Demon's Souls nejsou o tom zabít bosse, ale o cestě z bodu A do bodu B, kde se teprve o zabití bosse můžeme pokusit. A jelikož hra má nulovou toleranci, stává se z ní obtížná výzva až frustrace.

Naštěstí pro mne bylo řešení problému jednoduché. Smířil jsem se s tím, že postava na úrovni 90 je dostatečná k dohrání (četl jsem, že lidé hru dokončili s levelem okolo 50), takže od toho okamžiku kašleme na duše, jdeme dělat jenom exploring. Abych se ale motivoval, poprosil jsem Kofilu o konkrétní radu, jak na level 2-2 a 5-2. Poradil mi dvě zkratky, které bych asi sotva někde vyčetl z návodu a to mi vlilo novou sílu do žil. Velice rychle jsem vyřídil Firelurkera a následně Dragon Lorda. Za utržené duše jsem si nechal od kováře vylepšit své zbraně o mnoho bodů nahoru, rapidně se tak zvýšila hodnota "damage per second" a vrhnul jsem se na Maneatery. Dostali na zadek hned na první pokus. To samé se pak opakovalo s Reaperem v 4-2, Old Monkem... no prostě se všemi.

Dne 27. září v devět hodin večer jsem konečně dohrál Demon's Souls. Dal jsem si do kalendáře v mobilu upomínku s každoročním opakováním.

Je to vynikající hra, kterou by měl mít každý majitel PS3 v knihovničce na předním místě. Ba co víc - toužíte-li po těžkém akčním RPG, je Demon's Souls jednoznačně jeden z důvodů, proč si koupit právě tuto konzoli.

Kofila několikrát s gustem zopakoval, že Demon's Souls je lehká hra a že "je to jak Mario". Nerozuměl jsem mu, považoval jsem to za kombinaci provokace a zesměšňování. Jenže teď mu musím dát chtě nechtě za pravdu. Ale na rozdíl od něj se trochu rozkecám, aby to pochopil každý.

Kdyby se do Demon's Souls přidala možnost checkpointu nebo ukládání pozice, hra by přestala být zábavná, ba dokonce by přestala být hratelná. Princip bezchybného procházení a onoho nervydrásajícího faktoru nulové tolerance je pointou hry. Kdyby se dala ukládat pozice, celou hru projdu za pár hodin a odsoudím ji. Jenže tady to je jinak. Při prvním hraní to nejsou nepřátelé ba ani bossové, kteří dělají naší postavě problémy. Je to level samotný, který nám činí problémy. Musíme se ho naučit dokonale procházet a to jde jedině opakováním. Je to identický proces, jako v Super Mario Bros. Stokrát zemřeme na nějakém místě, spadneme do díry, něco nám spadne na hlavu, rozdrtí nás valící se obří koule. Stokrát budeme muset zopakovat svoje chyby, než se konečně poučíme a přestaneme šlapat vedle. A že nevíme, kam dál? Musíme hledat, trpělivě studovat prostor a občas někam skočit. Demon's Souls ve stylu hraní opravdu jsou, jako Mario!

(Zde poznámka - neodpustím v levelu 2-2 nutnost padat dolů na plošinky. Kamera neumožňuje podívat se pod sebe pořádně, pád nelze prakticky nijak ovlivnit a nejde tedy předvídat, kam vlastně padáme. Za tohle dávám políček, mohli to ovládání doladit, protože bez konkretizované rady od páně Kofily bych se nehnul asi dodnes. Totiž - v tom samém levelu je opodál v podobné jámě výtah a já ho logicky čekal i tady. Špičkový leveldesign, ale trochu podvod na hratelnost).

Naši protivníci jsou problematičtí jen tehdy, neznáme-li level. Jen málokdy jsme v situaci, že nemůžeme přesile uprchnout, že nemůžeme lukem na dálku "pošéfovat" situaci. Drtivá většina nepřátel se dá zabít velice snadno při dodržení pravidla staminy. Čili "útok - útok - kotoul zpět". Takto primitivní pravidlo, přirovnatelné ke skákání po hlavě želvám, funguje na 99% běžných nepřátel. Bossové jsou samozřejmě výjimkou z pravidla, ale zase bych neřekl, že bych nezúročil stovku nahraných hodin. Bossové od okamžiku popsaného výše přestali být problém. Jsou těžcí, ale ne problém, nejsou nemožně těžcí. Člověk jednou - dvakrát zemře, ale pak si už na speciální útoky dá pozor a strašně se pomstí. Jak jsem psal - proběhnout level mi nečinilo problém a jelikož mi nezáleželo ani na nasbíraných duších, plně jsem se soustředil. Můj první úspěch mi zvedl sebevědomí, hra mne začala okamžitě bavit a já ji během několika mála hodin dorazil do konce.

Jenže koncem to právě začíná. Pokud hru dohrajete poprvé, jste okamžitě vrženi zpátky a začínáte s identickou postavou znova od 1-1, ale na vyšší obtížnost. Samozřejmě - tou dobou je i naše postava mnohem silnější a z nepřátel rovněž padají lepší odměny a více duší. Jenže tady je ten trik - po tolika nahraných hodinách se už nemůžete vymlouvat na neznalost mapy. Jdete najisto, jenom "konečně" přituhnou všichni nepřátelé. Začnete se soustředit na jiné aspekty hry, začnete využívat kouzla a zbraně, pro které jste dříve neměli uplatnění. Teprve nyní je pro vás hodnotná Wikipedie, abyste přesně věděli, kde se dá dobře těžit duše a stvořit tak postavu plnohodnotnou do online klání.

Ach ano. Tomu jsem se věnoval zdaleka nejméně, ale řekněme, že tomu konečně rozumím, proč není možné zakládat lobby, proč není možné přizvat přátele nebo proč nelze komunikovat přes mikrofon. Při prvním hraní, tedy tutorialu, by na sebe hráči možná pořvávali, ale o moc dál by se nedostali. Ale teprve při hraní druhém už víte, co jdete do světa cizího hráče dělat. Nepotřebujete k tomu slova, stačí se poklonit a "prostě začít hrát". Vlítnout na nepřátele, krýt ostatní, pokořit bosse. Už to všechno znáte, tak teď to děláte ve více lidech na vyšší obtížnost. Je to sázka na jistotu, jako hrát Doom 2 map01.

Tísnivá a neútěšná atmosféra celé hry je násobena hodinami naprostého ticha, kdy ani dílčí úspěchy nejsou odměněny žádným komentářem, videem nebo textem. Bylo by velkou chybou dělat z Demon's Souls ukecané RPG ála Dragon Age nebo podobné. Strohost pojetí celého světa je záměrná a když v každém levelu najdete úvodní animaci k bossovi, je to svým způsobem adekvátní odměna. Hra je vlastně velice minimalistická, má jen málo pravidel, ale tvrdě je vyžaduje. A čím tvrději tato jednoduchá pravidla dodržujete, tím se hra stává zábavnější. Bohužel to chvíli trvá.

Stojím si za tím, že Demon's Souls jsou pro začínajícího hráče opravdu obtížnou hrou. Moc dobře si pamatuji sebe, když jsem poprvé dohrál Dooma, jak jsem byl ze sebe vyplesklý, že jsem dokázal něco neuvěřitelného. A dneska si ho dávám jako speedrun k svačině. Demon's Souls jsou na tom podobně - budí v novém hráči respekt, strach a obavy z neúspěchu. Je to tak správné. To první hraní si člověk musí prostě trochu vytrpět. Máte-li k ruce kamaráda, který vám může poradit, budete trpět méně. Ale pak vám to v jednom okamžiku v hlavě cvakne a vy se přestanete bát a jdete na jistotu. A proto chcete jít na jistotu ještě vícekrát, třeba s více lidmi najednou. A když už hru jedete po páté za sebou, je většina útoků na vás smrtelných jediným zásahem - což ale platí i ze strany vaší k nepřátelům. Ale to nevadí, to je prostě jen vyšší obtížnost, mise zní: nenechat se trefit. Jako Mario.

(Nepochybuji, že je mezi námi spousta drsňáků, kteří Demon's Souls bez hnutí brvy dorazili na první pokus za tři odpoledne, ale já jsem už holt emotivní člověk a chtěl jsem se o to podělit).

Finální verdikt? Na celé hře mi pořád vadí celá řada drobností a většinu jsem popsal v textu (vynucené a neovladatelné padání, netransparentní vývoj postavy, i to malé množství dialogů je divně zpracovaných), ale rozhodně jde o nutnou koupi, kterou snad jen z pomalu odeznívající frustrace ohodnotím "jen" 9+/10.

Na závěr ještě dodám, že From Software chystají novou hru, která sice nebude přímo pokračováním Demon's Souls, ale bude mít určitě hodně společného. Sledujte Project Dark.

P.S.: Nedávno jsem se dozvěděl, že US (a patrně i EU) servery Demon's Souls budou funkční jen do března 2011. O asijských nepadlo zatím ani slovo, takže pokud o hře uvažujete, snažte se sehnat si čínskou, korejskou nebo japonskou verzi, abyste nepřišli o multiplayer.

P.S.2: Právě mi psal kolega, že v Demon's Souls měl na levelu 60 Scimitar +8 a Maneatera udělal za tři vteřiny. Já říkám, že jsem špatnej typ hráče na tento druh her! Ale když ony mne docela baví, jenom je nechci moc umět ;).