Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D

Neříkejte, že jste nečekali alespoň nějaký krátký, oslavný článek na toto téma ;). Ano ano, není moc pěkné, když se někdo pakuje na vydávání starých her (tím méně za plnou cenu) znova a opět. Ale u Ocariny musíme udělat výjimku. Originální release v roce 1998 následován vydáním pro GameCube v rámci Zelda Collection (a to včetně Master Questu) v roce 2003 a později v rámci Virtual Consoli na Wii v roce 2007. A nyní, v roce 2011, jsme se dočkali 3D verze, která je poprvé kompletně přepracovaná, čili nejde o port, ale spíše o kompletní remake, facelift. Jak se to hraje? No úžasně!

Je mi jasné, že v našem kraji nemá Nintendo tu správnou pověst a že pokud někoho nepřesvědčily ódy zde na blogu doposud, nepřesvědčí ho ani tahle. Jenže – když ta hra je tak skvělá! Při procházení celé hry sice jdu, jako horký nůž máslem, ale skoro v každém dungeonu narazím na nějaké místo, kdy mi přeběhne mráz po zádech. Jo jo, tady jsem měl při prvním hraní zákys jako prase. Jé a tady jsem se potřeboval podívat do návodu, protože už jsem dál nemohl. Jů a tady jsem jezdil na koni jako blázen. Styl hraní start – cíl je trochu ke hře nespravedlivý, jelikož odpadá element objevování a překvapení. To ale neznamená, že bych litoval investice – ke konci hry mám nahráno přibližně 25 hodin a určitě si dám ještě Master Quest. Mnohem více je ale důležité, že pokud vás hra minula, máte nyní možnost doplnit si vzdělání.

O vhodnosti portu Zeldy na přenosnou konzoli nelze pochybovat – já sám jsem dokonce čekal, že hra vyjde už na Nintendo DS před mnoha lety (jelikož Super Mario 64 tam běžel krásně). Vyplatilo se počkat – updatovaná grafika, ovládání i 3D efekt – člověk dostává přidanou hodnotu, kterou by dříve nemohl dostat. Už jenom analogový joystick hraje v Zeldě obrovskou roli, mnohem větší, než v Mariovi. Ocarina 3D je velice přesným remakem hry, která definuje žánr 3D dobrodružných her se vším všudy. Bez této zkušenosti zkrátka nikdy nebudete kompletní.

Grafika je sice přepracovaná, ale zachovává si svou „hranatost“, což je ale dobře, jelikož jde o velice přesný remake, kdy hranatost v praxi využijeme. Jsou zde převedeny veškeré bugy a nedostatky z originální verze. Takže se zkušený hráč cítí, jako doma – díky levi-botkám se zachytáváme za ty samé okraje objektů a zneužíváme tak stejných bugů. Stejně tak ale trpíme kamerou v úzkých prostorách. Přesnost remaku je tedy dvojsečná. Jelikož ale ani originální verzi nezabránili tyto zcela zanedbatelné drobnosti stát se nejlépe hodnocenou hrou všech dob, nemusí nás to v 3D trápit. To jen promluvil hnidopich. Grafická úroveň remaku rozhodně nereprezenzuje maximum, kterého je schopné 3DS dosáhnout, ve skutečnosti kdejaká hra na PSP má dokonalejší modely či textury (odhlédneme-li od 3D efektu). O grafice hra ale není, přesto vypadá velice slušně a 3D pomáhá atmosféře také dobře.

Z hlediska hratelnosti přibyla jedna důležitá věc a tou je Sheika Stone – místo s nápovědou. Po vzoru super-guide v ostatních hrách od Nintenda v poslední době, je i zde možnost si nechat předvést zákysové části hry. Odehrát je pak musíme sami, ale nápověd je dost na to, abychom se neztratili, ani jako naprostí zelenáči. Aniž bych potřeboval nápovědu, prošel jsem si všechny položky v nabídce a je to udělané dobře – nápověda zbytečně neprozrazuje příliš. Na druhou stranu je poněkud blbé, že následováním nápověd mineme polovinu hry – vedlejší mise a objevování. Doporučil bych hrát až do vysílení a teprve v okamžiku, když už opravdu nevíme, kde co dělat, mrknout na nápovědu. Je to přece jenom lepší, než návod.

Ovládání hry je vyladěné. Tři tlačítka (A, X, Y) jsou vyhrazena pro často používané předměty, na touchscreenu pak máme další dvě políčka – takže máme k dispozici až pět předmětů najednou. Navíc – Ocarina, symbol hry – je také na samostatném tlačítku touchscreenu a tak nezabírá místo. Podobně tak se boty z výbavy přesunuly do předmětů, takže je lze libovolně nasazovat, jako v novějších Zeldách. Takový Water Temple se tak značně zjednodušil, co si budeme namlouvat. Za další plus považuji možnost zaměřovat luk / prak / hookshot pomocí pohybu konzolí. Z počátku jsem se bál, že to bude vynucená přítěž (otáčet se 360 stupňů při hraní je možné, ale zároveň nehratelné), leč opak je pravdou. Funguje to v praxi tak, že se díváte nějakým směrem, přepnete na luk, míříte orientačně tam, kam chcete, takže lehkým pohybem (gyroskopy jsou dostatečně jemné) zamíříte na pixel a vystřelíte. Paráda.

Je nespravedlivé hodnotit remake, navíc takové hry, jakou je Ocarina of Time. Ta hra je skvělá sama o sobě, takže remake nemá na kvalitu vliv (přes vylepšení grafiky). Záleží tak na úhlu pohledu. Chcete-li hře dokonale propadnout, kupte si N64 a zavřete se na pár týdnů bez internetu doma. Chcete-li si opravdu dobře zahrát, kupte si 3DS a tento remake. Není to tak zásadní počin, jako originál ve své době, ale i po třinácti letech je Ocarina „sama o sobě“ lepší hra, než většina konkurence (a to nejen na handheldech). Je to jenom o tom, jestli se chcete ponořit do pohádkové atmosféry. Váhat pak nemá moc smysl. Lepší předkrm před Skyward Sword si nelze představit.

P.S.: Na 3DS máme již nejméně 3 hry, které stojí opravdu za to – ale všechny tři jsou v zásadě remaky. Bylo by jistě smutné, kdyby si 3DS nedokázalo vybudovat vlastní základnu, aby mohlo být nazváno soběstačnou platformou. Takže dost remaků, chceme nové hry! (Hodnocení v tomto kontextu by bylo 8/10)

P.S.2: Na druhou stranu – jak Super Street Fighter 4, tak Dead or Alive Dimensions a i právě propíraná Zelda – jsou naprosto skvělé remaky, které si za svoje peníze můžete koupit. Navíc konkrétně Ocarina v našich končinách minula 99% hráčů a tak její znovuvydání nelze brát zle, naopak. Umím si představit, že by 3D sneslo ještě některé remaky – například Star Fox 64 nebo Majora’s Mask – ty hry by s mnohaletým zpožděním mohly získat správnou úctu a prestiž, která jim u nás zoufale chybí. Takže ještě pár remaků prosím, třeba i z Dreamcasta! (Hodnocení v tomto kontextu by bylo 9/10)

P.S.3: Na třetí stranu – tyhle remaky jen potvrzují nadčasovost gamedesignu originálů. To na jednu stranu znamená, že se budete bavit, ale na druhou stranu „už to tady prostě bylo“. Takže chceme více remaků? Těžko říct. Asi bych to shrnul tak – nemáte-li se hrou zkušenost, kupte updatovaný remake. Litovat rozhodně nebudete, ale takové, jako v osmadevadesátém, to také nebude (to bohužel nikdy). Protože tehdy ty hry definovaly nové žánry, herní styly – dneska vám přijde, že jde o standard. Přesto ale budete překvapeni, co všechno ty hry uměly „už tehdy“. (V tomto kontextu nelze hodnotit).