TerRover

 Creat Studios jsou tvůrci, které vídám poměrně často, ale nějak mi nikdy neutkvěli v paměti. Na Playstation Network nám předvedli remake Digger HD, pak hry jako Cuboid, Mushroom Wars, Smash Cars, Wakeboarding HD a na Nintendu DS si pamtuju titul Tony Hawk’s Motion (s gyroskopem pro GBA slot). Ani jedna z nich mi nepřijde nějak bombastická nebo alespoň dobrá na to, abych do ní nacpal peníze. Trochu podobně jsem se díval i na TerRover, když mi to kamarád ukazoval. Zkoušel jsem to hrát – líbilo se mi to moc – ale zároveň to na mne působilo trochu nedodělaně, možná jakoby moc vysoká obtížnost a potenciální frustrace. Nedávno jsme ale hráli TerRover ve dvou a nemohl jsem se nabažit. Začal jsem tedy hrát od začátku sám, v klidu.

Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem si při hraní uvědomil, je podobnost s Loco Roco. Je to teda podobnost spíše jen vizuální a částěčně leveldesignová, ale pomohlo mi to si hru více užívat, její roztomilost a grafiku. Animace hlavního robůtka na pásech jsou k zulíbání a hnedle jsem si vybudoval kladný vztah mezi světem před a za obrazovkou.

Jádro hry je ve fyzikálních hrátkách, které kontrolujeme nepříliš tradičním ovládacím schématem. Robůtek s pásy umí jezdit jenom dopředu, ale umí také měnit směr, tedy jestli je „dopředu“ doprava nebo doleva. Podobně tak umí jezdit vzhůru pásy a trochu skákat. Podstatné je, že levým analogem přesouváme těžiště našeho robůtka, což je docela jemná mechanická práce. A dá se to strašně moc vychytat. Na straně jedné jsme popoháněni časovanými pastmi, na straně druhé je možné při troše šikovnosti vyjet i na skoro kolmou zeď. Na straně třetí je pak zuřivé mačkání všech tlačítek, které nás roztočí jak čamrdu a tak s trochou štěstí přeletíme blbě průchodná místa.

Součástí je sbírání šroubků a matiček, což jsou body navíc. Ty jsou různě poschovávané – někdy v průchozí stěně, jindy v nedostupném místě anebo přímo v lávě, která nás na dotyk zabíjí. V tom spočívá krása leveldesignu. Pomocí nejrůznějších hrátek s gravitací, hustotou prostoru, houpajících se hejblat, nerovností povrchů a kluzkosti získáváme zkušenosti a nadvládu nad situací. Ovládat vozítko je ze začátku docela dost těžké a byl jsem často rád, že jsem dojel do konce, byť jsem nesesbíral ani polovinu šroubků. Jakmile jsem dostal tlačítka do ruky, hra pomalu přituhla a situace se opakovala – raději jsem proběhl, než se zdržoval a riskoval smrt. Životů sice máme nekonečně, ale checkpointy jsou od sebe postupem hry dál a dál. Takže jediný způsob, jak zabránit frustraci je nepárat se s tím. Zase máme málo bodů, čili motivace k opakovanému hraní tady je.

To je umocněno možností vylepšení vozítka o zbraně, díky kterým můžeme zpětně ve starých úrovních otvírat jinak nepřístupná místa. Společně se zábavně pojatým (a obtížným) multiplayerem tak docházím k tomu, že TerRover je za svou cenu velice hodnotnou hrou. Vkusně pobaví, roztomile vypadá, originálně se ovládá a vydrží příměřeně dlouho. V kategorii PSN hříček se řadí mezi ty lepší a tak mohu jedině doporučit.