Gemini Rue

Uznávám, že při hodnocení adventury Gray Matter jsem si nebral servítky a vykašlal jsem se na nějakou objektivitu. Adventury sice jsou mrtvé, ale jako fanoušek si to nechci připustit, tak je to. Asi před měsícem jsem si koupil klasickou 2D adventuru Gemini Rue a teprve včera jsem si ji stáhl, nainstaloval a rozehrál. To, co na mne dýchlo z monitoru, se nedá slovy popsat. Nebyla to vodka ani pivní odér. Byla to atmosféra, historie a pohlcení do děje. Po dvou hodinách hraní jsem s okouzleným výrazem na tváři vstal od počítače a moudře pokýval hlavou. Tohle je přesně ten typ moderní adventury ve starém krásném kabátě, po kterém toužím. Gemini Rue se tak dostává před Grey Matter a většinu současných adventur (teda - není jich mnoho).

VGA grafika má tu zásadní výhodu, že dává větší prostor pro představivost a dokáže tak znásobit atmosféru dění na obrazovce. Její nevýhodou pak je, že grafik musí používat uměleckou zkratku, kterou není lehké zvládnout. Zejména při zvětšování a zmenšování spritů dochází k nevyhnutelným leč nepěkným deformacím, které dokáže dobře zpracovat jen zkušený grafik. Tedy ne nutně jen umělec – malíř, ale i někdo, kdo rozumí matematickým procesům. To jsou asi ty důvody, proč obdivuji starou grafiku – přijde mi mnohem náročnější na zpracování, než ta moderní. Jasně, to srovnání není úplně spravedlivé, vím. Ale zkrátka – dneska stačí, aby byl grafik malířem či sochařem a v cestě jeho fantazii nestojí nic. Na starých PC a Amigách to byl boj. A vážím si toho dodnes.

Právě toto mi krásně Gemini Rue připomnělo. Postavy nemají rozlišitelné tváře, jejich hlavy mají jen několik pixelů na výšku. Animace je poměrně hrubá, ale naprosto dostatečná. Práce s barevnou paletou je takřka dokonalá. A využití možností kamery je také skvělé. Mnohdy je pohled do lokací všelijak ořezán – někdy vidíme jen horizontální dlouhou nudli, která zdůrazňuje dlouhé nekonečné chodby, jindy naopak vertikálně ořezané schodiště. Malé místnosti jsou okořeněny klaustrofóbní černotou okolo a tak dále.

Gemini Rue rozhodně nepřináší nic nového do klasického žánru, jenom využívá možností jazyka starých her v plné šíři. A to i takové detaily, jako je v úvodní scéně lezení po římse mezi balkony. Je opravdu nutné naklikat „přelez přes zábradlí – jdi pomalu po římse – přelez přes zábradlí“, nikoliv jen kliknout na druhý balkon. Líbí se mi, že takto jsou zdůrazněny důležité momenty, přidáním interaktivity. Také se mi líbí, že máme možnost v hotelu projít všechny patra a zkoušet odemykat všechny dveře, jako hráči jsme svobodní, přestože řešení je lineární. Mám to rád, když mám pocit, že jsem „tam“. A to mi oldschoolové adventury umí zprostředkovat.

O čem že Gemini Rue je? Zatím ještě nevím přesně, jsem na samotném začátku, dvě hodiny hraní, tedy velice málo. Od začátku, doslova od prvních slov introsekvence, jsem se ale nadchnul. Scifi jako řemen, vymývání mozků a osamělý detektiv, kterému pomáhá jenom nedůvěřivý kolega, sledující situaci z orbitu. Hrdiny pod naším vedením vystřídáme vícero a všichni se točí (alespoň ze začátku) kolem laboratoře na výcvik všehoschopných agentů. A jeden z agentů má bratra (alespoň se to domnívám) - detektiva, který po něm pátrá. Škoda, že si nic nepamatuje. To vše se odehrává pod temnými mraky planety Barracus pod fašistickou nadvládou, která se zformovala po Velké Válce. Všichni si ji pamatují, všichni chtějí zapomenout. Až na některé.

Už dlouho jsem neviděl tak klasicky zpracovanou atmosféru. Nerdím se přirovnat styl ku Blade Runnerovi, vážně. Těžké kapky deště (o parádní šířce 1px), ocelová nebesa, depresivní obyvatelstvo, feťáci, otázkynekladoucí policisté, šmírování na každém rohu a to vše v otěžích všemocného Directora... Kdesi jsem četl, že Gemini Rue je neo-noir adventura a lze s tím souhlasit v plné šíři významu. Možná bych to podal ještě takto: Gemini Rue je retro-neo-noir adventura.

Nejde ale jenom o grafiku a příběh, sebeskvělejší jsou. Je to dabing, který zašťiťuje celou hru. Přesně po vzoru Lucasovských adventur zde dostávají placatí a graficky obhroublí hrdinové svůj třetí rozměr, svou plastičnost. I když nejde o profesionální herce a chvílemi je slyšet, že nahrávání probíhalo zřejmě v amatérských podmínkách, je celková kvalita hlasového doprovodu špičková. Hlasy jsou dobře zvolené a herci skvěle intonují. Člověk se jim nemá chuť se smát nebo poznamenat, že je to děs. Naopak – podtrhuje to dospělé vyznění událostí na monitoru.

Jak dabingu, tak grafiky je opravdu slušné množství a cit, s jakým jsou oba faktory skloubeny dohromady, je úžasný. Hra je přísně logická, nepomáhá si podfuky a i když není vysloveně těžká, člověk se musí dostatečně soustředit, aby se pohnul dál. Hra tak připomíná spíše kvalitní interaktivní film, který je tu a tam proložen akčními pasážemi. Krytí a střílení, případně posouvání předmětů na scéně pomocí klávesnice je dobře zpracovaným přídavkem. Dokonce, když si vzpomenu právě na adventuru Blade Runner, bych řekl, že Gemini Rue jaksi nevědomky tuto klasickou a opravdu skvělou hru v jistém smyslu překonává. Jasně, není to úplně spravedlivé porovnávat hru z roku 2011, vypadající na rok 1993, porovnávat se hrou z roku 1997, ale stejně. Všechno ale nasvědčuje tomu, že právě tito autoři, dosud mně neznámí Wadjet Eye Games, by zvládli zpracovat opus P. K. Dicka opravdu skvěle.

Shrňme si tedy moje první dojmy. Příběh a jeho vyprávění – za jedna. Grafika a dabing – za jedna. Hratelnost a ovládání – za jedna. Dialogy a hádanky – za jedna. Pokud nevěříte, že indie projekt může za stejnou cenu (18 dolarů v tomto případě) nabídnout stejně nebo více zábavy, jako komerční projekty, je Gemini Rue dokonalým důkazem, že dělat kvalitní hry pro dospělé publikum není o penězích, ale o srdci. Neváhejte. Stáhněte si demo, ale asi rovnou kupte, tady není co řešit.