Normality

Gremlin Interactive jsou moji miláčci. Jsou podepsáni pod většinou her, které mne ve své době zasáhli přímo do srdce. Hero's Quest, Realms of Haunting, Zool nebo Litil Divil. A když se jejich logo objevuje pravidelně při spouštění her jako Lotus, Sandwarriors, Hardwar či Slipstream 5000, nelze se divit, že patří mezi moje nejoblíbenější "staré" značky na trhu. S jednou věcí se ale nikdy netajili - žánr RPG nebo adventur jim nikdy nebyl příliš blízký. S Normality se tedy pokusili o experiment - first person adventuru. A dle mého gusta se povedla naprosto na výbornou.


Adventury z pohledu první osoby nejsou příliš populární žánr. Systém zobrazení byl skoro vždy znásilňován pro akční, střílecí hry a to je škoda. Přitom "opravdu 3D" adventury měly vždy vlídné přijetí kritikou - Under a Killing Moon lze jmenovat za všechny. Protože pak mne napadají právě jenom Realms of Haunting a právě Normality. Moc jsme toho teda nedostali (no, možná ještě Azrael's Tear). V jistém smyslu lze dosadit do této kategorie ještě Gabriel Knight 3, ale to už skutečně meleme z posledního. Přitom pseudo 3D first person adventur vznikla celá řádka - Atlantis, Myst, ale i série interaktivních filmů s předrenderovaným pohybem - namátkou Ripper (tato volba není náhodná mimochodem). Ale tu vymoženost třetího rozměru prakticky nevyužívají, pořád se hrají jako 2D adventury, nemáme moc nad prostorem zkoumat cokoli ze všech stran.


Normality se dostalo dost prostoru v legendárním Score 28, kde byly oprávněné pochybnosti, zda přemíra vychvalování není dílem aprílovostí celého čísla. I grafika vypadala na svou dobu nepřirozeně dobře (byť drtivá většina screenshotů pocházela z renderovaných filmečků). Naštěstí nešlo o apríl, hra Normality se mi dostala v originální verzi do rukou asi o rok později a jal jsem se ji zuřivě hrát. Hra mne zasáhla do té míry, že hlavní hrdina Kent se na několik dlouhý let stal mým vzorem - chodil jsem oblékaný zhruba jako on, choval jsem se zhruba jako on a dokonce jsem rozpracoval komixový gamebook jako remake Normality. Ta hra přišla ve správný čas, kdy jsem byl náchylný k myšlenkám o individualismu, svobodě slova a rebelii vůči establishmentu.


Co vyvyšuje Normality nad ostatní hry? Předně je to příběh a svět. Jen málo her dokáže tak parádně gradovat a přes nepokrytou komedii se vyjadřovat k poměrně závažným otázkám společnosti. Ze začátku hry jsme jako hráči pobaveni hlavní postavou - pubertálním Kentem - který nemá myšlenky na nic jiného, než jak se pořádně vylejt na obrovské párty. Zasazení do fašistického světa, ve kterém je zakázáno naprosto všechno krom mlčenlivého chození do práce tak vytváří základní rozpor. Kent si jednoduše pohvizduje po ulici a za to mu je uděleno domácí vězení. Kontrast mezi světem venku a Kentovým bytem je definicí komediálnosti hry. Kentův byt je ztělesněním kolejního života - všude jsou odpadky, bordel, přilepené nůžky na zemi, rozbité reprobedny a vyhnilý obsah ledničky. Styl útěku z domácího vězení jen navazuje - starému myči oken musíme dát kávu s mlékem, ale mléko nahradíme barvou z plechovky. Hra nám říká, že ji nemáme brát vážně, ale jistou interní logiku samozřejmě brzy odhalíme.


Na to, jak je hra legrační, obsahuje překvapivě hodně vážných point. Cílem je pochopitelně svržení hrůzovládce, ale vede k tomu poměrně trnitá cesta. Kent se brzy přidává k rebelům a náhodnými výstřelky demonstrují proti fašistické vládě. Nejprve jde o zdánlivě drobné přestupky ála natření obchodního domu na kanárkovou žluť. Později musíme odvysílat pobuřující nahrávku z videokazety v televizním studiu. A na konci musíme vyřešit záhadu továrny na nábytek, skrz kterou "nějak" zlý krutovládce ovládá celé lidstvo. A když v závěru hry dokonce Kent nechtěně zavraždí nevinného člověka, jako hráč si v tom najdu překvapivě silné morální poselství. A přitom všem je hra zároveň komedie. Trochu nezvyklý mix, ale povedený. Na hru vzpomínám primárně z důvodu smíchu, ale sem tam mi přejede mráz po zádech.

Další věcí, kterou je hra odlišná od veškeré konkurence, je samozřejmě trojrozměrnost světa a z toho vyplývající design hádanek. Ruku v ruce s tím souvisí ovládání, které je převzaté z klasických 2D adventur, ale musíme pečlivě zkoumat prostor a plánovat používání předmětů. Kurzor myši ihned hlásí aktivní předměty a je to tak hlavně o hledání a zkoumání zákoutí, kde je něco, co by se dalo použít. Hra se drží v mantinelech logiky od začátku do konce a to přesto, že v inventáři máme různě šílené předměty - mozek, krysu, kus hovna, tričko s nápisem "I'm fat". Kent se během hry také několikrát převlékne, aby přelstil stráže, dočkáme se i útěku z vězení a celkově budeme zneužívat vymytých mozků našich oponentů v náš prospěch.


Hra je také docela dlouhá a jistě vydrží nějaký ten týden pohodového hraní. Zákysových míst není moc - jakmile člověk poprvé překoná prvních pár lokací, zbytek hry je krásným zážitkem bez přemíry frustrace. Úkoly zadávané Kentovi obsahují jemné nápovědy, co kde a kdy jak udělat, navíc předmětů nenosíme nikdy enormní množství. V duchu atmosféry hovoříme asi o dvaceti hodinách potřebných k dokončení hry. A to je na lineární hru velice slušné, na 3D adventuru vynikající.

Jako u mnoha dobrých her, je to hlavně atmosféra, kterou Normality promlouvá z monitoru na hráče bez ohledu na rok, kdy hru spustíte. Ano, grafika je dneska směšná a styl hry zastaralý, ale Normality dokáží oslovit bez rozdílu věku, náboženského vyznání nebo názoru. Pro nostalgickou hodnotu bych nehodnotil níže, než 9/10. Je jenom velkou škodou, že jsme se nikdy nedočkali nějakého pokračování nebo silnější propagace. Normality totiž vedle Under a Killing Moon poněkud zapadá, ale z herního hlediska je možná o něco lepší. Budete-li mít šanci nebo chuť na krásnou a neotřelou adventuru, s Normality nemůžete udělat chybu. Už jenom kvůli parádnímu outru ;).