Starcraft 2 - první a asi i poslední dojmy

Pravidelní čtenáři mých textů jistě vypozorovali, že jeden ze žánrů, kterému se téměř vyhýbám, jsou realtime strategie. Z nějakého důvodu mi nebylo dáno do vínku, aby mne tento typ her zkrátka bavil. Buď si hraju na zábavu, ale pak prohrávám (zejména při hře více hráčů); anebo pochopím a aplikuji postupy k vítěznému konci, ale ono opakování osvědčených principů mne zkrátka nebaví. Nevím proč.

Samozřejmě jsou výjimky. S láskou vzpomínám na Nether Earth, v dřevních dobách mne bavila Dune 2 a první Warcraft. S příchodem Command and Conquer můj zájem ochladl a vyjma pár modů do Warcraft 3 (s lodičkama!) či Age of Empires se dá říct, že jsem s "klasickými RTS" v podstatě skončil. Z ne úplně klasických RTS jsem si docela ulítl na Homeworld a naposledy na Sins of the Solar Empire (což je i s odstupem času pořád super hra). A ano, první Starcraft jsem ještě "stihnul" dohrát za jednu rasu ve své době, ale byl jsem spíše pod vlivem přátel, takže nakonec z toho žádná láska nebyla. Není tedy divu, že na rozdíl od zbytku herní komunity jsem příchod Starcraft 2 vnímal spíše neutrálně. No možná až trochu negativně, když jsem sledoval screenshoty a různé kejkle s trojím vydáváním hry. Ale z něčeho chudáci z Blizzardu žít musí, no ne?

Dneska jsem se ovšem zastavil u kamaráda, velkého fandy série, který mi nadšeně hru ukazoval. Takže jsem si k ní na pár hodin sednul a otestoval jsem, jestli mne to nějak poznamená, jestli poznám kouzlo žánru. Bohužel, nepoznal jsem. Leč to se dalo čekat.

Starcraft 2 je podle všeho ve své kategorii nadprůměrnou hrou. Uspokojí zejména hráče po síti, milovníky clickfestů a náročných strategických rozhodnutí, jestli je na kámen lepší papír nebo nůžky. Jasně, nejsem odborník, takže se na to podívám po svém. Nastavil jsem si nízkou obtížnost a jal jsem se zkoumat, co to Blizzardi na nás ukuchtili. Samozřejmě jsem i se svými mizernými zkušenostmi s RTS vyhrával každou bitvu díky houfné přesile, nulové umělé inteligenci protivníka a určitě jsem neokoštoval ony jemné nuance v posílání jednotek na smrt. Ale zase jsem si asi během čtyř hodin užil detaily, prozkoumal svět a obecné možnosti. Nakonec jsem toho nasál tolik, že jsem se o to chtěl podělit zde na blogu.

Totiž - jádro hry v mé optice vnímání je veskrze průměrné. Nepostřehl jsem zásadní rozdíl proti jiným hrám v tomto klasickém zpracování. Ovládání je navržené spíše pro klávesnici, ale myší lze také udělat snad všechno. Komfortní prvky ála přeposílání jednotek, přemísťování budov nebo automatická aktivace dovedností specifických jednotek - standard. Grafika ve hře je docela chudá, ale hnusně druhý Starcraft rozhodně nevypadá (a spustíte ho snad na jakémkoliv běžném PC). Příběh mne moc neoslovil, náplně misí jsou pěkné, ale většinu (dohrál jsem jich jenom šest teda, z celkového poštu 26) jsem už někde viděl. Aniž bych se snažil být hnidopich nebo oportunista, docházím k tomu, že Starcraft 2 je prostě "OK hra". Fandové se mnou nesouhlasí, ale vážně to nemyslím nějak zle. Prostě OK, nic nového, nic špatného.

Důvod k napsání jsem ale získal jiný. Paradoxně mne na hře zaujala ta omáčka okolo. Když zrovna netěžíme suroviny, nestavíme jednotky a neposíláme je houfně proti nepřátelům, trávíme čas s hlavním hrdinou - veteránem Jimem - v baru, později na kosmické lodi, kde skoro až adventurním způsobem komunikujeme s důležitými členy posádky, najímáme posily, vylepšujeme vojenskou výbavu nebo vynalézáme nové věci. A tato pasáž, byť by se dala nacpat do jednoho malého menu, je udělaná mnohem zajímavěji, než by kdokoli čekal.

Jednak zde naprosto exceluje grafika. Docela dobře si pamatuji onen vychýlený rytmus tlukotu mého srdce, když jsem poprvé viděl úžasně renderované intro k Blizzardímu Diablu 2. Před vydáním Starcrafta 2 sice také proběhly nějaké videa, ale v samotné hře vidíme veškeré komorní akce počítané přímo v enginu hry a to v kvalitě, která se dá chvílemi přirovnat k renderu! Jasně, textury pórů na obličeji postav jsou viditelně příliš hrubé při detailním zkoumání, ale jako celek působí kompozice dějových animací naprosto fantasticky. I když to nesvedu více popsat, spokojil bych se být vámi s konstatováním, že Starcraft 2 se obejde bez desítek minut / hodin renderovaných videí, protože v rámci enginu to vypadá i tak božsky. "Už je to tady", dere se mi na rty.

Díky tomu je atmosféra pohybu na lodi opravdu skvělá a bavilo mne povídat si s kýmkoli, prohlížel jsem si svou šerifskou placku, sledoval zprávy v televizi (včetně perfektní reklamy na iPistol), probral s vědci další vývoj výzkumu cizáckých technologií a celé to završím výběrem mise a následnou hrou. A i v rámci misí jsme motivováni nejít přímo cíli po krku a užijeme si i dostatečného množství vedlejších úkolů, hledání artefaktů, osvobozování rukojmích. Na nejnižší obtížnost je možné dohrát většinu misí prvních během patnácti minut, ale nejvíce mne bavilo vylepšovat základnu do maxima, hrát si s kombinacemi jednotlivých útočných týmů a odkrývat celou mapu se všemi tajnostmi. To jsem pak v jedné misi byl schopen strávit i třičtvrtě hodiny. Když si tohle spojíte s mnoha komentáři od různých postav, dostanete představu o atmosféře, kterou mne hra zaujala.

Na druhou stranu mi samotné mise nepřišly nijak zázračné a dokonce jsem měl pocit, že jako hráči mi je sebrána možnost opravdu vymýšlet nějaké postupy. V každé misi se objeví nějaký nový prvek, v němž tkví úspěch této mise. A když už se neobjeví nový prvek, tak nám hra de facto nadiktuje, kam na mapě jít dříve a kam později. Beru to tak, že singleplayer je jenom tutorial pro multiplayer, ale i tak bych očekával více snahy o invenci.

Mnohokrát jsem si říkal, proč je vlastně Starcraft 2 RTS. Všechna ta omáčka okolo by se hodila k nějaké pseudomanažerské adventuře nebo by mohla vytvářet pozadí pro RPG, či mne dokonce napadlo, jestli nemělo jít původně o scény ze Starcraft Ghost. Obyčejná, ale kvalitní RTS, vyčnívající "tím okolo". Sledovat onu omáčku okolo mne bavilo víc, než samotné jádro hry. Jsem divný?