V roce 1985 jsem poprvé na vlastní oči spatřil první počítačovou hru a sice International Karate na Atari 800 XL/XE, na kterém zuřivě pařil můj starší brácha. O nějakou dobu později mi bylo dovoleno, abych uchopil do ruky značně neergonomický joystick a začal rozhodovat o tom, co se děje na obrazovce. Byly mi čtyři roky a fascinace pohyblivými obrázky televizního vysílání byla zadupána do země. Pohyblivé obrázky, o kterých rozhoduji já - to byla moje nová fascinace. A nějak jsem cítil už v té době, že tohle mne nepřestane fascinovat nikdy. A nyní mohu potvrdit - ani po čtvrtstoletí mne to nepustilo. Ba právě naopak.
V roce 1994 se mi poprvé dostal do rukou magazín Score, číslo 4. Objevil jsem svět, který jsem z počátku nechápal. Proč by někdo chtěl číst o počítačových hrách, když je o tolik lepší je rovnou hrát? V naší rodině však nebyly počítačové hry vnímány pozitivně, naopak, a tak mi nezbývalo, než číst a snít o těch báječných hrách ze stránek časopisů. O pár měsíců později mi bratr koupil můj první, vlastní Excalibur, číslo 29. Zjistil jsem, že o hrách se dá psát opravdu různě a záleží na jednotlivých osobnostech. V té samé době jsem velice rád četl povídky od Šimka a Grossmana, poslouchal desky s hrami od Járy (da) Cimrmana, případně slovní přestřelky Voskovce a Wericha. Zjistil jsem, že mi je ironicky nadsazený humor velice blízký a že s lehkostí dokážu replikovat podobný styl psaní.
V roce 2002 jsem se odstěhoval od rodičů a začal žít svůj sen. Přestože jsem disponoval starým PC, Didaktikem GAMA a milovanou Amigou 1200 (vše ilegálně přechovávané v naší domácnosti), cítil jsem, že teprve nyní začíná moje cesta za vyšším cílem. Drtivou většinu konzolových her jsem znal z eemulátorů a tak jsem začal postupně budovat svou sbírku. Nejprve jsem se soustředil na osobní počítače (Amiga, Atari, C64, MZ-800) a postupně i konzole (PSX, PS2, GC, SNES, NES, Wii). Mým snem se stalo vybudovat si interaktivní muzeum počítačových her, snažím se vlastnit všechny podstatné platformy a ke každé výběr nejlepších her. Momentálně mi chybí Sega Saturn, Virtual Boy, Neo Geo, Turbografx a Magnavox Odyssey.
Mezitím vším jsem snil o hrách, nejen o těch existujících, ale hlavně o těch neexistujících, vysněných. Mnohokrát jsem se pokoušel nějakou hru vyrobit, ale díky chabým znalostem BASICu zůstalo převážně u textovek a několika pokusech v assembleru na ZX Spectru. Zůstal jsem tak u záznamů na papíře, kdy jsem zjistil, že psaní je mi souzeno více, než programování. Považuji se za hráče-spisovatele, za věčně nespokojeného hráče, kterého je rok od roku těžší uspokojit. Nezbývá tedy, než se ponářet do vlastní fantazie a do historie - a všechny postřehy zaznamenat a sdílet.
V roce 2008 jsem založil blog Deník Nespokojeného Hráče, který jsem nastartoval nejprve desítkami krátkých textů z diskuzního serveru nyx.cz, protože právě o tuto kritiku jsem se chtěl podělit se světem. Postupem času se z blogu stala relativně populární platforma s návštěvností okolo 300 denně. Je to na "herního publicistu" hodně nebo málo? Nevím.
Vzhledem k tomu, že mám vrozenou schopnost dobře předávat informace, byl jsem několikrát pozván na přednášky o počítačových hrách a gamedesignérech na několik vysokých škol, na GDC2009 a do České Televize. Rád bych v této činnosti pokračoval, ale aniž bych byl nějak vysazený na peníze, je pro mne již nemožné to dělat zadarmo. V budoucnosti bych ale rád zavedl trvalou expozici například v technickém muzeu, kam by byl dětem vstup zakázán.
Smyslem blogu není psát "recenze", není snaha oslovit "co nejvíce lidí", není "vymyslet hru schopnou vydělat co nejvíce peněz". Blog je v prvé řadě moje soukromé médium, kde si plním sen "být šéfredaktorem Score", kde si odkládám myšlenky o hrách z přetížené hlavy, kde kritizuji současnou herní produkci. Rád bych nastavoval zrcadlo pokryteckým sráčům, co zneužívají snadno manipulovatelný dav hráčů a znásilňují jejich vkus a žebříček hodnot k co nejvyšším ziskům. Zastávám stanovisko, že počítačové hry jsou rovnocenným médiem, jako je televize, hudba, knihy nebo filmy a kde by na 90% komerčně úspěšných (a potřebných!) titulů mělo připadat 10% uměleckých děl. Hledám tato umělecká díla a snažím se o nich psát, snažím se najít ten společný jmenovatel všech dobrých her a zjistit, v čem spočívá ona magická "hratelnost". Bohužel nezbývá dost sil na sledování freeware a indie scény (až na výjimky), plně se soustředím na "klasické" hry mainstreamu a snažím se ukázat, jak i běžná hra pro běžné publikum může být lepší a nedělat z nás blbce. Nikdo mne za psaní neplatí, nedostávám hry k recenzím, jsem nezávislý pisatel, který sám pro sebe píše deníček a je mu tak nějak jedno, jestli někdo ukradne jeho nápady a využije je v komerční hře. Prosím, do toho! Budu šťastný, pokud někoho inspiruji k vytváření lepších her.
V sekci blogu Výběr najdete odkazy na všechny podstatné statě mého herního světonázoru. Přeji vám příjemné čtení.
